Nizozemsko patřilo k rozhlasovým průkopníkům už před Velkou válkou, bylo ostatně domovem známé elektrotechnické společnosti Philips, se kterou spolupracoval i Idzerda. Technik, který stál za jedněmi z prvních vyráběných elektronek, s vysíláním experimentoval už na jaře 1919 během průmyslového veletrhu a v létě se mu podařilo získat příslušnou licenci. Sice byla omezena jen na několik vojenských rádiových stanic, Hanso Idzerda si z toho ale těžkou hlavu nedělal.
Vysílání, které v té době mohlo přijímat odhadem pár stovek technických nadšenců, propagoval 5. listopadu 1919 skromným inzerátem v novinách Nieuwe Rotterdamsche Courant. V něm posluchačům sliboval mezi osmou a jedenáctou hodinou večerní následujícího dne „radiové hudební soiré“ s deseti body programu.
Úplně první skladbou, která se onoho čtvrtečního večera v éteru na vlně 670 metrů objevila, byl holandský vojenský pochod Turf in je ransel.
Stanice známá pod volacím znakem PCGG - zkratka hesla Pracht Concerten Gratis Geven (Skvělé koncerty dáváme zdarma) - si rychle získala oblibu, a to nejen v Nizozemsku.
Idzerda totiž vysílal ze sídla své elektrotechnické firmy v Haagu, odkud se rádiové vlny nerušené šířily až do Anglie, jejíž pobřeží je vzdálené necelých 200 kilometrů. A tamní posluchači si brzy zvykli na proud hudby, který se k nim každý pondělní a čtvrteční večer linul přes moře.
Hanso Idzerda přitom vysílání zprvu chápal zejména jako reklamu na své radiové lampy, v jejichž prodeji Philipsu, ale i přímo technickým nadšencům, viděl podnikatelskou příležitost. Od počátku pro něj byla důležitá kvalita poslechu, experimentoval se způsobem přenosu zvuku z koncertní síně k vysílači a dotáhl to až ke zřízení zvláštní telefonní linky. Organizoval také vlastní koncerty a podle vzpomínek jeho dětí dokonce jednu dobu připravoval nedělní hodinové pásmo pro děti.
Pomohl bulvár, ale pak přišel konec
Začátkem 20. let minulého století, kdy se teprve chystal vznik BBC, se PCGG mohla těšit z velké popularity mezi Brity. Časopis Wireless Magazine uspořádal mezi fanoušky radiotechniky sbírku určenou pro nizozemského průkopníka, bulvární deník Daily Mail dokonce financoval Idzerdovy speciální programy určené přímo ostrovním posluchačům. V té době se ale zároveň začalo rozhlasové vysílání měnit z koníčka pro nadšence ve vlivné médium, které nemohlo uniknout zájmu vlád.
„Byly to krásné časy, peníze nebyly žádný problém, dodnes mě pronásleduje nejdražší koncert. Australská diva Lily Pailingová měla tak neuvěřitelné požadavky, že mi trvalo týden, než jsem se z toho všeho vzpamatoval,“ vzpomínal Idzerda na rok, kdy ho platil britský deník.
V létě 1923 ale přišly změny, které pro něj znamenaly hořký konec. Peníze od Daily Mailu došly a Hanso Idzerda za ně nebyl schopný sehnat náhradu. V té době přitom začal vysílat i jazz a stále vylepšoval kvalitu zvuku.
Na podzim 1922 také začala fungovat British Broadcasting Company, předchůdkyně BBC, za kterou stáli ostrovní výrobci přijímačů a jíž nemohl stále spíše nadšenec Idzerda konkurovat. Rodící se konkurence ale byla i doma v Nizozemsku, kde se ve vysílání začala angažovat i společnost Philips. Koncem roku 1924 firma PCGG přišla o licenci a vyhlásila bankrot.
Památkou na její průkopnickou éru zůstává už jen vybavení, které Idzerda v koncem 30. let věnoval poštovnímu muzeu v Haagu.
