„Pokaždé, když jsme natáčení této scény dokončili, rozbrečela jsem se. Byla jsem za ni tak šťastná,“ přiznává herečka Anya Taylor-Joy, představitelka fiktivní šachové divy ze seriálu Dámský gambit , který je hitem na platformě Netflix. Jeho poslední epizoda končí na promrzlém bulváru v Moskvě konejšivým obrazem, při němž se opravdu mohou drát slzy do očí.
Ale co se děje předtím! To je udivující show, odehrávající se přitom v relativně běžných civilních kulisách, jimiž „pro zpestření“ jen občas prošlehne fantaskní „vedlejší efekt“. Fascinující vizuální vyprávění, zasazené do 50. a 60. let (období studené války), pocházející jakoby z paralelní reality, která je tolik podobná našemu světu, a přece jím (už) není - což ovšem nevadí.
Třeba šachový velmistr a trojnásobný britský šampion Jonathan Rowson na adresu Dámského gambitu podotkl: „Nejsem si vědom jediného momentu, kdy bych si snad přál, aby jedna z postav měla v ruce smartphone.“
Sedmidílná minisérie trvá v součtu všech epizod šest a půl hodiny. Je umně a filigránsky prošpikovaná malými i většími nepravděpodobnostmi, místy hraničícími až s pohádkovými motivy, jež se však na pozadí přesných - hlavně šachových - detailů zdají být... pravděpodobné, přijatelné, uvěřitelné... I proto si mnoho diváků myslelo, že „ničivě“ ofenzivní šachistka Elizabeth - Beth - Harmon, jež přemohla svou závislost na lécích a alkoholu i neporazitelného soupeře, byla skutečnou postavou a na Googlu se pídilo po podrobnostech z jejího života...
RECENZE: Kasparov se mýlil. Dámský gambit dokazuje, že šachy ženám sedí |
Dámský gambit (navzdory ustálené české terminologii by bylo přesnější i žádoucí mluvit spíše o Královnině gambitu...) tvůrců Scotta Franka a Allana Scotta zapůsobil hned po svém uvedení jako zjevení.
Jen za první měsíc ho na Netflixu zhlédlo 62 milionů účtů. Rovněž podle recenzí se jedná o jednu z nejpovedenějších TV sérií roku 2020. V jejím důsledku navíc došlo k masivnímu nárůstu zájmu o šachy. Seriál ocenil též úřadující mistr světa, Nor Magnus Carlsen, který na Twitteru uvedl, že mu dává „pět hvězdiček ze šesti“.
Od památného „zápasu století“ - ale to bylo jiné století: psal se rok 1972 - mezi Fischerem a Spasským v islandské metropoli Reykjavíku nezvedlo na globální úrovni popularitu královské hry nic tak dramaticky jako nynější netflixová adaptace stejnojmenného románu amerického autora Waltera Tevise.
Jeho kniha vyšla 11 let poté, co velmistr-podivín Bobby Fischer vyrval Sovětům z rukou titul mistra světa (který - nepočítáme-li vládu ruského emigranta Alexandra Aljechina - drželi od roku 1948) - a letos na podzim se (po 37 letech) objevila na seznamu bestsellerů novin The New York Times. Proč asi?
Zfilmovaný Dámský gambit je - a ne náhodou: vždyť se na něm podílel i brilantní šachový mozek, exmistr světa Garry Kasparov - ještě hlubší a preciznější než literární předloha. Ve výřezu životní pouti Beth Harmon, kterou Anya Taylor-Joy nemohla ztvárnit skvostněji, šachy bujně přerůstají svoji základní definici - nejsou pouhou deskovou hrou a poněkud atypickým sportovním odvětvím... (Mimochodem už Stefan Zweig se v Šachové novele ptal: „Nedopouštíme se tím, že nazýváme šachy hrou, urážlivého tvrzení? Není tato hra zároveň vědou a uměním, vznášejícím se mezi těmito kategoriemi jako rakev Mohamedova mezi nebem a zemí?“)
Génius Fischer jako předobraz - ale nejen on
Je evidentní, že románovým i filmovým předobrazem Beth Harmon byl již zmíněný šachový zázrak Robert James Fischer - osamělý a výstřední (později i paranoidní) Američan, který pokořil skupinové myšlení komunistické mašinérie, a to „pouhou“ silou svého génia.
Kvůli tomu se učil i rusky (objednával si šachové časopisy ze Sovětského svazu) - stejně jako Beth Harmon. Ta se s Fischerem - který v roce 1963 prohlásil, že ženy jsou „příšerné šachistky“ - nikdy nesetká, vlastně o něm ani není řeč. Ale divák, který má jakés takés povědomí o Bobbyho životních zákrutech, musí svým způsobem cítit jistou úlevu při jeho... nepřítomnosti.
Existuje však i výrazná podobnost Elizabeth Harmon s Paulem Morphym, jenž ve svých dvaceti letech okázale zvítězit na prvním americkém sjezdu šachistů v roce 1857. Morphyho nadání se prvně projevilo, když mu bylo osm let. A ve třinácti už doma v New Orleans porazil úplně každého. Jeho veřejná šachová dráha trvala jen tři roky, ale během ní zdolal největší evropské mistry.
Podivuhodné shody a „náhody“ s postavou Beth se pak dají vystopovat i v životě šachistky Marianne Elizabeth (!) Lane. Ta šachy objevila až v pozdním mladistvém věku, ale už dva roky poté ovládla americký ženský šampionát ve Filadelfii - ve věku 21 let. (Kdyby byla Beth Harmon v 60. letech aktivní šachistkou, nemohla by nejspíš soutěžit s muži. Nanejvýš by se zúčastnila ženského šampionátu. Tak šovinistická to byla doba...)
Nejlepší žena, která kdy hrála šachy, Maďarka Judit Polgárová, byla na vrcholu své kariéry (mezi muži) osmou hráčkou na světě. Úspěšná však začala být až po vydání Tevisova Dámského gambitu. Beth Harmon v seriálu vtipně konstatuje: „Je mnohem snazší hrát šachy bez břemene Adamova jablka.“
Závislost na lécích a šachovnice na stropě
Příběh mimořádného dítěte Elizabeth Harmon nabere hned na startu pořádné tempo a i když sem tam nutně zpomalí, je to jízda na toboganu, z nějž dost dobře nelze sesednout.
Malá Beth (v prvním dílu prosyceném skoro dickensovskou atmosférou - a v kousku dílu druhého - ji hraje třináctiletá Isla Johnston), holka, jíž ještě není devět, skončí léta Páně 1957 v přízračném „gotickém“ dívčím domově Methuen v Kentucky. Její matka narazila úmyslně do protijedoucího auta a zabila se. Beth havárii přežila bez škrábnutí, a protože otec, který od rodiny odešel, nebyl k mání, musela do sirotčince.
Methuen Home nasáklý křesťanským drilem (v němž však černý sanitář Ferguson klidně cituje ze Shakespearova Krále Leara: „Vzdal se ode mne. Sbohem mi dej, ať slyším kroky tvé“) tiché děvče zásadně ovlivní. Beth si nebezpečně zvykne na pravidelný přísun sedativ, zelených pilulek značky „Xanzolam“, které musejí siroty denně polykat.
A od postaršího školníka pana Shaibela (v podání Billa Campa) se naučí ve sklepě hrát šachy! Ty Beth zcela pohltí. Večer před usnutím si pravidelně promítá na strop imaginární šachovnici s figurami, kterými v mysli tahá a tahá...
Zanedlouho školník do suterénu pozve kouče středoškolského šachového klubu. Děvče ho rychle vyřídí - a o několik dní později v simultánce na půdě školy nemilosrdně rozseká i tucet trenérových svěřenců... Zrodí se hvězda.
Triumfy, závislosti a traumatizující vzpomínky
Po letech je Beth adoptovaná manželským párem Wheatleyových: opouští sirotčinec i svou černošskou kamarádku Jolene (Moses Ingram) - ta se však v posledním díle vrátí na scénu: poté, co Beth rázně odmítne sponzorský dar církevní organizace (která požaduje, aby se šachistka veřejně vymezila vůči komunismu), Jolene jí půjčí peníze na letenku do Sovětského svazu, kam byla pozvána na prestižní turnaj.
Strmá cesta Beth Harmon je lemovaná od začátku šachovými triumfy, ale i tápáním (když zrovna o šachy nejde) a traumatizujícími vzpomínkami na sebevraždu své matky. Také má potíže s navazováním přátelských i partnerských vztahů. To se však - alespoň částečně - změní: její někdejší soupeři Harry Beltik (Harry Melling) a Benny Watts (Thomas Brodie-Sangster) jí v závěru, byť na dálku, pomohou zdolat světového šampiona.
Beth zpočátku na turnajích a šampionátech, které jí překvapivě vynášejí slušné peníze (neboť téměř vždy vítězí...), doprovází parťačka - (manželem nečekaně opuštěná) nevlastní matka Alma Wheatley, v jejíž roli exceluje Marielle Heller.
Jenže ta na hotelovém pokoji v Mexiku, během Bethiny prohrané partie se sovětským mistrem světa Vasilijem Borgovem (do nějž se přesvědčivě vtělil polský herec Marcin Dorociński), zemře na hepatitidu. Ano, Alma vedle holdování lékům i nezřízeně pila. A Beth se k ní přidávala...
Šachistka si s alkoholem začíná tykat stále víc... Kvůli němu (po proflámované noci s „přítelkyní“) nezvládne klíčový souboj na pařížském turnaji - a znovu se sklání před svou nemesis, chladným velmistrem-šampionem Borgovem... Beth je jím opět ponížena: bílými figurami nenajde účinný recept na jeho sicilskou obranu...A jsme u toho, v čem je minisérie nejpevnější v kramflecích.
Jako „Alenka“, která hraje skutečné partie
Aby byla zajištěna naprostá věrohodnost jednotlivých partií, režisér Scott Frank a spoluscenárista Allan Scott najali pro seriál VIP konzultanty - Bruce Pandolfiniho, šachového mistra, který je považován za nejvýznamnějšího učitele šachu v USA, a Garryho Kasparova, jednoho z největších šachistů všech dob.
Dámský gambit je tak jednoznačně nejdokonaleji provedenou šachovou „prózou“ v dějinách kinematografie. Výkony Beth Harmon a jejích protivníků lze dokonce přesně rekonstruovat. Jedná se totiž o (někdy i pozměněné, vylepšené) kopie partií, které byly skutečně odehrány.
A není od věci povšimnout si i jiného zajímavého „faktu“: televizní série o fenomenální šachistce je kromě jiného i překrásnou - a maximálně realistickou - variantou (poměrně náročné) dětské knihy (Alenka) Za zrcadlem od Lewise Carrolla.
Vzdorná Beth, prošlapávající si autenticky svou vlastní cestu k úspěchu, je přece oním... bílým dámským (královniným) pěšcem a... podobně jako Carrollova duchaplná a nekonvenční Alenka překonává (pomyslnou) dlouhou štreku z políčka d2 až na pole e8, kde se - podle šachových pravidel - promění v... Bílou královnu...A přesně to se stane ve finále celé série.
V poslední partii moskevského turnaje, konaném v roce 1968, se ani ne dvacetiletá Beth Harmon (v SSSR na každém kroku provázena americkým bodyguardem) znovu utká s Vasilijem Borgovem. Ona i on všechny své předchozí partie vyhráli. Jde o první místo.
Sovětský svaz je na nohou... Střet pohlaví i generací vzrušuje celou širou zemi, která šachy od bolševické revoluce miluje. Před budovou, kde se hraje, se tísní davy.
Beth s bílými figurami soka překvapí hned prvním tahem - poprvé v životě nezačíná posunutím královského pěšce na pole e4, ale královniným na d4! Po Rusově odpovědi d5 je tu... dámský gambit neboli (zdánlivá) oběť pěšáka, který ve druhém tahu míří na pole c4. Borgov však gambit neakceptuje - a na šachovnici se objevuje tak zvaný Albinův protigambit...
Pro toho, kdo šachům nerozumí, je tato terminologie samozřejmě španělskou vesnicí - a přece: i takový předplatitel Netflixu je v této chvíli stržen dějem a svou „neznalostí“ nijak netrpí...
Mladá Američanka si vede dobře, nechybuje. V jisté chvíli ale požádá Rus o přerušení partie (byl odehrán určitý časový limit) - a pečetí svůj tah. Partie se bude dohrávat další den...
Opět „sama“. Řešení je tam nahoře
Jak tohle dopadne? Tušíte to - a přece jste napnutí jako struna...Beth dostává na hotelu vzkaz od svého známého, Townese (Jacob Fortune Lloyd), vůči němuž chová jisté city, jenž je v Moskvě jako zpravodaj amerických novin: její přátelé v New Yorku jí chtějí po telefonu pomoci s analýzou komplikované pozice...
Odstrašující případy i znamenité filmyRežiséři si obvykle se šachovými scénami, chtějí-li je mít ve svých snímcích, hlavou nelámou. A podle toho to pak taky vypadá... Uveďme na tomto místě namátkou - jako ilustraci - alespoň pár takových směšných příkladů vyloženě amatérských výjevů, jež v minulosti mrzačily filmové snímky bez ohledu na žánr: - V proslulém mysteriózním díle Sedmá pečeť spáchal Ingmar Bergman „klasickou“ chybu: rytíř Antonius Block (Max von Sydow) hraje na pobřeží partii se Smrtí, ale šachovnice je „naruby“ čili pole a1 je bílé, a ne černé... - Nepřekonatelný akční hrdina Chuck Norris jako Walker, Texas Ranger a jeho seriálový partner Trivette odpověděli absurdně - ve dvou různých partiích - na ohlášený šach jejich společného přítele C. D. Parkera okamžitým matem... - Ve filmu o šachu Jezdci z Jižního Bronxu režiséra Allena Hughese (natočeném podle skutečného příběhu Davida McEnultyho) rozdá učitel a šachista Richard Mason při simultánce v parku nesmyslně rychle sedm matů, trvá mu to pouhou minutu... - V epizodě Nebezpečná hra nestárnoucího detektivního seriálu inspektor Columbo (Peter Falk) vykolejí hluchého velmistra a vraha Emmetta Claytona tak, že ten dostane v simultánce od protivníka mat druhým (!) tahem... A aspoň jedna „perla“ z tuzemské tvorby: - V jednom z dílů seriálu Nemocnice na kraji města se spolu na šachovnici utkají MUDr. Štrosmajer (Miloš Kopecký) a účetní ze spořitelny Šmejkal (Petr Nárožný). Účetní hrající s bílými kameny v jedné chvíli provede dva (!) tahy za sebou a ke konci partie, kdy Štrosmajer dává černým jezdcem zároveň šach a garde (čili „vidle“) kamera ukazuje bílé pěšce f a g (jimiž bylo hráno v onom dvojtahu) v jejich základním postavení na f2 a g2... V kontrastu k tomuto naopak dobré filmy obsahující šachové motivy, jež se obešly bez omylů a trapností, lze spočítat na prstech možná ani ne obou rukou: - Parádní je rozhodně prastará sovětská komedie Šachová horečka (z roku 1925) režiséra Vsevoloda Pudovkina, která na plátně ukazuje i mistra světa Capablanku. - Znamenitý byl takřka dokumentární film Sergeje Mikaelyana Velmistr (1972) o emotivním Sergeji Chlebnikovovi, který hraje šachy spíše na krásu, a stejně uspěje na turnaji kandidátů... - V ikonické Casablance (1942) od Michaela Curtize zase brilantně analyzuje Rick Blaine (Humphrey Bogart) jednu z variant francouzské hry. - Velice povedená byla i britská adaptace Nabokovovy Lužinovy obrany (2000), do níž se pustila nizozemská režisérka Marleen Gorris; titulní role se zhostil John Turturro. - Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka z roku 1968 se kromě jiného pyšní velkolepou šachovou scénou: palubní počítač HAL 9000 na vesmírné lodi Discovery One šokuje astronauta rozkošným matovým útokem. |
Stojí za to připomenout, že síla Sovětů v té době byla v tom, že přerušené partie vždy pečlivě analyzovali jako tým. Borgov (by) tedy měl vůči Beth jasnou výhodu...
Slečna Harmon po chvíli váhání s pomocí souhlasí (a v tomto momentu se „povahově“ definitivně rozchází s Bobbym Fischerem, jenž nikdy nikomu nevěřil a vždy si vše analyzoval sám).
Je však představitelné, aby k něčemu takovému, jako je „tajná“ rada přes telefon, skutečně došlo? Velmistr Kasparov o takové (teoretické) možnosti nepochybuje. „Partie se hrála v Moskvě a najednou někdo volá z New Yorku, spojení projde hotelovou linkou a kdosi mluví s americkou šachistkou. Každé slovo zaznamenává KGB (sovětská tajná služba), ale informace se těžko mohou dostanou k Borgovovi v reálném čase, protože důstojníci KBG musí každý svůj krok hlásit nadřízeným,“ pravil Kasparov, který dostal nabídku, aby sám hrál sovětského mistra světa. Kvůli časové zaneprázdněnosti to odmítl a vzal jen „džob“ konzultanta. (S Marcinem Dorocińskim jako Borgovem však filmový štáb Dámského gambitu rozhodně neprohloupil.)
Pětičlenná newyorská skupinka kolem Bennyho Wattse a Harryho Beltika, zdá se, najde cestu k výhře v přerušené partii. Ovšem... po několika tazích Rus neočekávaně postaví pěšce na pole d5, s čímž se v analýzách nepočítalo. Beth je opět „sama“.
Je to jen na ní. Musí na něco přijít. Zapojí představivost a... podívá se ke stropu, kde opět vidí imaginární šachovnici, na níž - při hledání nejsilnějšího tahu - figurky mění pozice... Pro zvýraznění dojmu z dramatické situace se vzápětí nahoru podívá i její soupeř a také komentátoři partie...
Nicméně nejlepší tah střelcem je nalezen! Omráčený Rus vzápětí chybuje, když postaví dámu na e8. Nabídne soupeřce remízu, ale ta zakroutí hlavou. Beth ví své. Remíza není vítězství. Obětuje dámu - aby vzápětí svého pěšce proměnila v dámu novou. Ve vítěznou královnu! Thriller na 64 polích ukončuje tichý tah bílým králem, po němž Borgov nemá už žádný další šach a jeho pozice je beznadějná...
Mistr světa ovšem bere porážku s grácií. „Tahle partie je vaše,“ poví a podává své přemožitelce figurku svého černého krále. „Vemte si ho.“
Potlesk pro americkou rusovlásku. Svým epochálním výkonem na špičkově obsazeném turnaji si „Liza“ získala srdce Rusů... (Za necelých dvacet let se něco podobného povede i filmovému boxerovi Rockymu Balboovi - poté, co v ringu skolí monstrum Ivana Draga...)
Adrenalinové klání na šachovnici mezi Beth a Borgovem sestavil Garry Kasparov, když pro účely seriálu vylepšil epochální remízu, na které se v roce 1993 na turnaji v Bielu dohodli Patrick Wolff a Vasilij Ivančuk. Kasparov našel za bílého (Beth) silnější pokračování, které se pak v minisérii objevilo.
„Osobně jsem si přál ještě složitější pozici, ale ta mnou vybraná nakonec celkem dobře zapadá do rámce popisovaném v Tevisově knize. Zachoval jsem většinu z toho, co je v románu, a myslím, že to pomohlo. Bylo to krásné vyvrcholení partie, které si lidé budou pamatovat,“ pověděl Kasparov. Stejně si vyhrál i se všemi předchozími partiemi a pozicemi, které byly v šou k vidění. Tedy skoro se všemi...
Pěšec, který má být jinde. Bohyně na vrcholu hory
Zmiňme nyní poctivě i několik seriálových nedokonalostí a nedomyšleností, jakkoli jsou de facto nerozpoznatelné:
- Na konci třetí epizody, kdy na americkém šampionátu v Las Vegas (pro)hraje sebevražedně útočící Beth s Bennym Wattsen, se partie odvíjí jako otevřená sicilská (obrana). Jenže když pak zničená Beth partii vzdá, na poli d2 je na zlomek vteřiny stále vidět bílý pěšec, což se absolutně vzpírá všem pravidlům; ten už tam dávno nemůže být... (Vysvětlením a omluvou by snad mohla být úmyslná „chyba v Matrixu“ či již zmíněná symbolika Alenky Za zrcadlem, která je oním „d pěšcem“...)
- Beth Harmon během celé série snad ani jednou neremizuje. Přitom na top úrovni je remízový výsledek ten nejčastější...
- Na cestě autem do New Yorku v šestém dílu začnou Beth a Benny hrát partii naslepo, jen ve svých hlavách. Brzy však začnou být jimi hlášené tahy nepochopitelné, chaotické, ba nemožné...
- Ve stejné epizodě (píše se rok 1967) přiopilá Beth vytahuje z ledničky další plechovku piva, zatímco v televizi v obýváku se rozjíždí hudební klip Venus (Venuše) nizozemské kapely Shocking Blue: „Bohyně na vrcholu hory...“ Tento chytlavý song však pochází z roku 1969... S trochou nadsázky lze poznamenat, že případnější by tu byl dejme tomu přednes z básně Lady Lazarus senzitivní Silvie Plathové (z relevantního roku 1962): „Povstávám z popele, vlasy mám z rudých stuh a žeru muže jako vzduch.“ Neboť právě tak si Beth nad šachovnicí počíná...
Jinak je věcných poklesků a selhání v Dámském gambitu málo. Tím objektivně špatným - ale za to tvůrci seriálu nemohou - je vlastně „jen“... český překlad jednotlivých tahů na šachovnicích, ať už zrovna kamera ukazuje cokoli... Diváci, kteří jsou odkázáni na titulky, toho z nich opravdu moc nevyčtou.
...nebyl to nakonec všechno jen sen?
Po výhře nad Borgovem se Beth v autě mířícím na letiště od bodyguarda dozvídá, že je pozvána do Bílého domu: „V Oválné pracovně bude šachovnice...“ Jenže v mladé dámě se něco pohne. Nehodlá být součástí politiky. Nechá vůz zastavit, chce jít pěšky. Projít se - po Moskvě (i za tu cenu, že zmešká let).
Podle ruského filmového kritika a šachisty Maxima Andrejeva však režisér Scott Frank v sedmé epizodě vůbec neukazuje Moskvu 60. let, ale... krajinu Za zrcadlem, Gotham City, hrad Kamelot, Valhallu... zkrátka magické město, které existuje pouze ve fantazii Elizabeth Harmon...
Byla v tomto městě vůbec? Porazila tam mistra světa? Nebo jako Alenka pouze snila v sirotčinci a šachové figurky na stropě tančily svůj temný tanec před svítáním - a probuzením?
Andrejev nádherně popisuje pozitivními emocemi nabitý závěr: Elizabeth přešla „přes potok“ (alegorie týkající se Carrolovy knihy Za zrcadlem) a teď v kostýmu Bílé královny kráčí po kouzelné Moskvě, otočí se z Arbatu na Gogolevský bulvár (sice nafilmovaný ve „východním“ Berlíně, konkrétně se jedná o Der Rosengarten an der Karl-Marx-Alle - ale to je fuk), dosáhne Centrálního šachového klubu - a tam, v parku, je rozestavěno plno šachových stolků, na nichž hrají své partie samí muži v pokročilém věku.
U jednoho z nich sedí stařec se sněhově bílými vlasy a vousy - ikona sovětské a litevské kinematografie, sám velký Juozas Budraitis. Bílý jezdec? Šachový bůh? „Harmon? Liza Harmon?“ volá bůh radostně na procházející dívku.
A tenhle obraz už známe: Kmetové s čepicemi a beranicemi na hlavách obklopují zrzku a tisknou jí vřele ruku. Beth se ladně posadí ke stolku. Bůh už staví figury, gestem dívku vyzývá k partii (jako kdysi starý školník pan Shaibel, který ji před lety do královské hry zasvětil). „Сыграем.“ Hrajeme.
