Syndikát novinářů po dlouhém právním boji získal od státu 292 milionů korun jako náhradu za budovy u bývalého Federálního shromáždění. Peníze ovšem utrácet nechce. Současné vedení je uložilo na několik účtů a hodlá pracovat pouze s úroky. Sílí však hlasy a snahy, aby vysouzené milióny šly na financování různých projektů.
Server MediaHub zmapoval současný stav novinářské organizace, která je pro většinu novinářů vysmívaným reliktem. Po jejím náhlém zbohatnutí se však na ní některá média neváhala obrátit s žádostí o financování. Zatím neuspěla. Odkud se ale vůbec vzalo na účtu Syndikátu necelých 300 milionů?
V roce 1967 sídlil Svaz československých novinářů nad budovou Federálního shromáždění. Budova se kvůli stavbě základního komunikačního systému bourala a stát tehdy Svazu slíbil, že mu postaví nové sídlo na pozemcích u Vltavy. Na těch ovšem dnes stojí Tančící dům, a Syndikát se po obdoví v Pařížské ulici usídlil na Senovážném náměstí. V budově, kde sídlí také odborová Konfederace umění a kultury, které byl Syndikát po určitou dobu členem. Po deset let se táhnoucím soudním sporu mu nakonec stát přiřknul náhradu za nesplněný slib ve výši 191 milionů korun (zbytek činí úroky). Organizace, která do té doby žila pouze z příspěvků svých více než 3.000 členů, se tak najednou stala velmi žádanou nevěstou.
Peníze nedostal Hlídací pes ani Reportér
Celých 292 milionů rozložil Syndikát do 4 bank a jedné investiční skupiny."Už loni se valná hromada usnesla, že pro svou činnost bude používat pouze výnos, nebudeme sahat na jistinu," říká Adam Černý. Velká suma logicky přitáhla pozornost. Proti zlatokopům má však Syndikát účinnou obranu. „Máme podmínku ročního čekatelství na členství. Během toho roku může každý prokázat zájem a ukázat, že jeho cílem není jen vstoupit a hned se rozhlížet kde je pokladna ,“ řekl Černý serveru MediaHub. Organizace si i z návrhů současných členů velmi vybírá, které projekty bude či nebude financovat. A je úplně jedno, jestli jejich filozofie vyhovuje duchu Syndikátu či ne. O peníze tak neúspěšně žádal například projekt Hlídací pes, projekt Ondřeje Neumanna a jeho Ústavu nezávislé žurnalistiky. Ten se podle Adama Černého snaží o to samé co Syndikát, ale přestože jeho činnost hodlají podporovat, peníze nedostanou. „Podali si grant, ale neuspěli, protože ta částka byla příliš vysoká,“ krčí rameny Adam Černý. „Žádali jsme o grant ve dvou variantách: 30.000 kč a 20.000 kč na měsíc po dobu jednoho roku. Chtěli jsme z něho platit plnou verzi media monitoringu Newtonu,“ upřesňuje Ondřej Neumann. O grant požádal také časopis Reportér, ale neměl šanci. „Hlídací pes je neziskovka, zatímco Reportér je byznys projekt, podobně jako Echo24. Prostě si na sebe musí vydělat,“ dodává Černý.
Adam Černý, foto ČTK
A na co tedy peníze půjdou? Na podporu neziskových projektů malého rozsahu a na běžný provoz. Nejen podle bývalých členů Syndikátu je ovšem taková podpora sporná. „Řeší se regionální věci, například příspěvky na publikace,“ říká Filip Rožánek, nový šéfredaktor časopisu Marketing a Media a bývalý člen řídícího výboru Syndikátu. „Vždycky jsem měl dojem, že Syndikát řeší sám sebe. A u věcí, které řeší navenek, ho nikdo nebere vážně.“ Tento názor není zdaleka ojedinělý: „Oni tam nechtěli žádnou činnost mít. Chtěli si hospodařit se svými věcmi, vytěsňovali každého, kdo přišel se smysluplným návrhem. Nechtěli být moc vidět,“ říká Radko Kubičko, bývalý místopředseda Syndikátu. „V podstatě je to mrtvá instituce,“ říká další bývalá syndička Irena Ryšánková. „Za mne tam byla spousta osmašedesátníků, kteří pociťovali potřebu se družit, ale jinak nic. Syndikát je dobrý na to, že ti vydá novinářský průkaz, na který můžeš zadarmo třeba do Louvru. Jinak nic.“
Za vše může Petr Žantovský?
Podle Černého je malý respekt Syndikátu záležitostí spíše Prahy. „Jednak tu existovalo něco jako Pražský syndikát právě před těmi 10-15 lety. Ta zkušenost nebyla dobrá, nebylo to v pořádku.“ Naráží i na jméno Petra Žantovského, který je k práci Syndikátu dlouhodobě kritický, a který měl na konci devadesátých let na starost organizaci Československý novinář. Ta měla za úkol vyřešit finanční záležitosti okolo propletence podnikání Syndikátu. „A druhá věc je: dominující generací v pražských médiích jsou lidé kolem 40 let, kteří svá formativní profesionální lidský léta prožili v 90.letech, kdy se zdálo, že možnosti jsou takřka nekonečné, a že se novinář se vždycky postará o sebe sám… Jsem přesvědčen, že jakýkoliv stav – i novináři – můžou obhájit svoje zájmy ne jako individua, ale jako stav, společenství, spolek. Dodneška potkávám lidi, kteří říkají, že oni nepotřebují žádnou organizaci, žádné sdružení. A já si myslím, že to je omyl.“ Lepší definici odborového hnutí asi nelze nalézt – přesto se mu Syndikát zuby nehty brání.
Petr Žantovský ( ČTK/Fotobanka ČTK/Šimková Veronika)
Šéfredaktory nechceme
Je faktem, že z editorů a šéfredaktorů, tedy lidí, kteří mají možnost novinářskou práci reálně ovlivňovat, není členem Syndikátu nikdo – alespoň se nikoho takového nepodařilo Mediahubu nalézt. „Vždycky jsem si vystačil s novinářskou průkazkou svého zaměstnavatele,“ uvádí Jaroslav Plesl, šéfredaktor Mladé Fronty dnes. „O Syndikátu není léta slyšet ani v oborových médiích. Kdyby Syndikát nyní "nezdědil" téměř tři sta milionů korun, ani bychom nevěděli, že nějaký ještě pořád máme,“ ukazuje na jednu z příčin Jan Müller, šéfredaktor časopisu For Men. Pozoruhodné je ovšem to, že Syndikát novináře na řídících postech ani ve svých řadách nechce. „Ve své pozici se může dostat do konfliktu se zájmy řadových novinářů,“ uvádí Adam Černý a nastiňuje tak otázku – co vlastně Syndikát má být? Etický watchdog, diskuzní platforma, odborová organizace? „To ne,“ brání se Černý označení s negativními historickými konotacemi. „Pro spousty lidí jsou odbory ROH. A naši členové se v anketě rozhodli, že odbory být nechtějí.“ Což je paradoxní z několika důvodů. Zaprvé, mnohé činnosti se s činností odborových organizací překrývají. Zadruhé, Syndikát je kolektivním členem Mezinárodní federace novinářů, což je organizace, sdružující odborové svazy. A zatřetí, Syndikát chce zastupovat a bránit své členy, pokud se dostanou do sporu se zaměstnavatelem – a kdo má toto dělat, když ne odbory? Když novinář Ivan Brezina vyhrál soud s tehdejším premiérem Zemanem, dnešním prezidentem, měl zaplatit 40.000 korun, přestože spor vyhrál. Radko Kubičko se tehdy snažil prosadit veřejnou akci na jeho podporu, svůj nápad ale neprosadil: „Tehdy se zrovna jednalo o sídle o Pařížské. No a Miloš Zeman byl předseda vlády, tak se Miroslav Jelínek a Rudolf Zeman báli, aby Zemana nepozlobili.“ Pro upřesnění: akce se nakonec konala, jen Syndikát se od ní distancoval. Ani s apolitičností, kterou se Syndikát tak často zaklíná, to není univerzální. Jinak by například krajskou syndičkou ve Zlínském kraji nemohla být Jana Bubeníková, asistentka hejtmana zlínského kraje Stanislava Mišáka.
Logo Syndikátu
Průkazky budou
Co tedy bude následovat dál? S největší pravděpodobností se zakonzervuje současný stav. Syndikát bude podporovat drobné projekty v rámci své činnosti, bude bojovat proti oligarchizaci médií – v časopise Mediažurnál, zpravodaji Syndikátu novinářů, uvedl Erik Best zřejmě vůdčí myšlenku, které se Syndikát drží: „Práce pro jednoho z mediálních oligarchů nebo miniloligarchů je u novinářů a dalších mediálních profesionálů svým uzpůsobem vskutku srovnatelná s rozhodnutím vstoupit do bývalé komunistické strany.“ Pokud bude Syndikát hlásat obdobná stanoviska, samozřejmě nemůže počítat, že řady jeho členů významně porostou, už vzhledem k tomu, že na rozdíl od doby před deseti lety jsou dnes v rukou českých „oligarchů“ téměř všechna média. A otázka pověsti Syndikátu s tím jde ruku v ruce. „Organizace nemá kredit. Když byste si vzal, že jste členem, a položil si otázku, co vám to přináší kromě té průkazky, tak si odpovídáte, že nic,“ říká Petr Žantovský. „Za současné situace je to zbytečná a přežilá instituce s velkou zátěží z minulosti, která žije v minulém století, což ji brání v jakékoli modernizaci. Stojí zcela mimo novinářské dění a její váha je nulová,“ souhlasí Radko Kubičko. Jak tedy těch skoro 300 milionů využít? „Ty peníze nepatří současnému Syndikátu. Jsou to peníze novinářské obce, ne organizace, která za 25 let nebyla schopna žádné smysluplné činnosti,“ dodává Kubičko a navrhuje věc, která by se určitě líbila novým mediálním projektům, které tak často vlastníky mediálních domů kritizují: „Můj názor je Syndikát rozpustit to a peníze rozdat kvalitním žurnalistickým aktivitám.“ Syndikát ovšem zvolil safe variantu, která sice zneužívání peněz zabrání, ale zároveň zakonzervuje současnou stagnaci. Majitelé průkazek tudíž mohou být v klidu – úroky z 292 milionů uživí Syndikát v jeho současné podobě ještě velice dlouho.
…
MediaHub mluvil s Adamem Černým a Petrem Žantovským. V následujících dnech zveřejníme rozhovory s nimi a anketu mezi novináři.
