Je 11. březen roku 1940 a sál Lucerny je plný. Před velkým stolem téměř nehybně stojí řada mužů ve vysokých holínkách, černých kalhotách a bílých košilích. Černé vázanky, na rukávech červené pásky s runovým křížem. K mikrofonu přistupuje muž se širokým úsměvem a širokou bradou. Krátce se rozhlíží po sále a s potěšením sleduje tu spoustu uniforem. Je tu prý i hodně novinářů a také lidé z NSDAP a Úřadu říšského protektora. V lóži sedí dokonce von Gregory! Ještě koutkem oka mrkne na velké nacistické prapory, které má za zády, a začíná mluvit. Proslov je dlouhý. „Je třeba vykořenit, vyplenit masarykovštinu se všemi odnožemi, benešovinu a židovský marxismus. Znamená to uzdravit a očistit národ!“ Poslouchají ho tisíce lidí; tolik jako dnes ještě na žádné schůzi nebylo! „Odmítám každou dvojakou hru! Kdo není s námi, je proti nám!“ Když projev skončí, přichází bouřlivý potlesk. „Ať žije vůdce! Ať žije Rys!“ Provolávají mu slávu. „Rys do vlády! Ať žije Vlajka!“ Jan Rys zvedá pravici a sál ho následuje. Dme se pýchou. Netuší, že už za tři roky bude sedět jako vězeň v koncentračním táboře...
V minulých dílech našeho seriálu byla již několikrát zmíněna Vlajka, české fašistické hnutí, které vydávalo stejnojmenný časopis a v době protektorátu bylo jedním z významných kolaborantských uskupení. Jejími členy byli i mnozí novináři, třeba Alois Kříž, Emil Šourek, Mohamed Abdallah Brikcius, Felix de la Cámara... Nikdo z nich ale protektorátní Vlajku nereprezentuje lépe, než její „vůdce“ - novinář a fašistický politik Jan Rys, původním jménem Josef Rozsévač.
Narodil se v roce 1901 ve vesnici Bílsko u Hořic v Podkrkonoší. Rodiče byli zemědělci, měli velký statek. Josef ale chtěl být lékařem. Odmaturoval na gymnáziu v Novém Bydžově a v roce 1928 začal studovat medicínu v Praze. O peníze se nemusel příliš starat; když otec zemřel, převzal statek Josefův bratr Jan a zavázal se, že bude sourozenci vyplácet měsíční apanáž. Na medicíně nakonec Josef Rozsévač vydržel osm let, ale přesto studium nedokončil. Mnohem radši se totiž věnoval politickým aktivitám. Snad jeho původ ho dovedl nejprve do mládežnické organizace agrární strany. Poté ale vstoupil do Gajdovy Národní obce fašistické, kde působil v letech 1927-1929. Tu ale také opustil.
Po absolvování vojenské služby Rozsévač pokračoval ve studiu a především vstoupil do fašistického hnutí Vlajka. Zdroje se rozcházejí v tom, kdy se tak stalo; některé uvádějí rok 1934, jiné 1935 nebo 1936. Každopádně Vlajka tehdy už několik let fungovala - v roce 1930 vzešla ze studentských protižidovských demonstrací. Už od počátku šlo o nacionalistické, antisemitské katolické hnutí, které vystupovalo proti komunismu, kapitalismu, německému nacionalismu, ateismu a modernímu umění. Kritizovalo Masaryka a hradní politiku, hájilo pravost Rukopisů. Vlajkaři se sami nenazývali nacionalisty, ale „národovci“.
Jan Rys-Rozsévač - proslov (Zdroj: ČTK)
Vlajka byla pro Rozsévače zřejmě tím pravým. Byl silně věřícím katolíkem a také zarytým antisemitou; v hnutí se začal angažovat velice aktivně a tak v jeho struktuře rychle stoupal. Brzy se stal vedoucím staroměstské pobočky hnutí. S působením ve Vlajce je také spjat začátek Rysova novinářského působení. Stal se členem redakce měsíčníku Vlajka a souběžně vycházejícího týdeníku Národní výzva. Milan Nakonečný ve své knize Vlajka píše, že místo v Národní výzvě Rys dokonce přijal bez nároku na plat. Celé hnutí se totiž potýkalo s nedostatkem peněz.
V druhé polovině třicátých let se Vlajka ještě více radikalizovala. Z původně protiněmeckého postoje se postupně stával postoj proněmecký. Vlajkaři byli zastánci československé samostatnosti, kteří hitlerovské Německo vnímali jako hrozbu, současně ale německého Vůdce obdivovali. Nicméně, jak píše Tomáš Pasák ve své knize Český fašismus a kolaborace 1922-1945, v předmnichovském období Vlajka neměla vůbec žádný politický vliv a počty jejích členů se spíše snižovaly, až klesly na pouhých tisíc vlajkařů. Po Mnichovské dohodě ale čeští fašisté vycítili svoji šanci a začali vyvíjet nebývalou aktivitu. Pomocí letáků, samolepek a samozřejmě svého tisku se vlajkaři snažili o fašizaci druhé republiky. Burcující letáky útočily jak na Židy, komunisty a zednáře, tak na vládnoucí politiky - v druhorepublikové vládě viděli fašisté jen „židozednářské“ pokračování „zkrachovalého politického režimu“ první republiky.
Pro tyto útoky proti vládě byla Vlajka v listopadu 1938 zakázána. Agresivní část hnutí, jejíhož vedení se ujal právě Josef Rozsévač, ale ve své aktivitě nepřestala, přešla do ilegality a nazvala se, po vzoru prvoválečného odboje, Maffií. To už Rozsévač používal úderný pseudonym Jan Rys. Vlajkaři s Rysem s čele pokračovali v šíření letáků, ale plánovali také podstatně závažnější akce. Například bombové útoky na židovské podniky, obchody, hřbitovy a synagogy. V mnoha případech bomba selhala nebo byla objevena, nicméně i tak útoky způsobily těžká zranění řadě lidí. Kromě těchto uskutečněných útoků ale Rys plánoval také dobytí určitých významných míst. Když byl v únoru 1939 zatčen, v jeho zápisníku byl nalezen dokonce plán na to, jak by měla vypadat vlajkařská vláda. Sám se v ní viděl na pozici premiéra a zároveň ministra propagandy.
Ve vězení Jan Rys nestrávil dlouhou dobu, protože přišla polovina března a s ní Protektorát Čechy a Morava. Těsně před obsazením země nacisty byl Rys propuštěn a okamžitě se dal do práce. Tentokrát v plánování vlády došel až k vyjednávání s dalšími fašistickými spolky, ale převzetí moci se nikomu z nich nepodařilo. Podporu okupantů získalo Národní souručenství prezidenta Háchy, v němž čeští fašisté neměli silný hlas. Rys byl zklamán. Tím ale jenom začala jeho práce na tom, aby přesvědčil okupanty, že právě Vlajka by měla protektorát řídit. Jeho snažení bylo soustavné, výsledky se ale objevovaly jen občas.
Koncem dubna 1939 se Jan Rys stal i formálním předsedou Vlajky a začal být titulován jako vůdce. Postupně se zbavil opozice a začal hnutí řídit v duchu hesla „Služba národu - věrnost říši.“ Organizace nicméně stále nebyla legální. Nacisté ji sice podporovali jak finančně, tak politicky, ale Hácha a ministerský předseda Eliáš byli proti jejímu uznání. Vlajka tak stále fungovala na hraně ilegality a spoléhala na důvěru nacistů, která byla sice nevypočitatelná, ale v nějaké formě existovala. Například K. H. Frank prosadil, že Vlajka opět mohla vydávat svůj časopis, a dokonce na něj finančně přispěl. Obnovená Vlajka začala vycházet jako deník, funkce šéfredaktora se ujal sám Rys. Některé z jeho spolupracovníků jsme si představili už dříve - ředitelem redakce se stal Felix de la Cámara, sportovní rubrice šéfoval Alois Kříž. Hned v prvním vydání Rys veřejně deklaruje ideové směřování Vlajky - v úvodníku píše, že „vyšším cílem novodobého národovectví“ je zajistit „čestné postavení českého národa mezi národy arijskými."
Navzdory tomu, že bylo vydávání deníku podporováno nacistickými penězi, se Vlajka potýkala s finančními problémy. Prodávala se špatně, kvůli dluhům u tiskárny občas nevyšla, její náklad klesal a později musela snížit periodicitu. Finanční situaci listu a vlastně celého hnutí většinou zachraňoval vlajkař Josef Burda, bývalý majitel sázkové společnosti a ilegální boxerský manažer. Jeho praktiky zahrnovaly i vyhrožování a vynucování. Například židovským firmám vyhrožoval, že pokud nebudou ve Vlajce inzerovat, bude o nich list psát jako o Židech (což v podstatě znamenalo veřejné udání). Milan Nakonečný píše o takzvaných „krkacích dýcháncích“. Ty probíhaly tak, že několik vlajkařů pod Burdovým vedením obcházelo restaurace, které Vlajku neodebíraly. Společně si vždy objednali lahev sodovky a začali nahlas říhat tak, že odháněli ostatní hosty. Přestali, až když majitel podniku souhlasil s tím, že si Vlajku předplatí.
V udávání židovských obyvatel se sice Vlajka nemohla měřit s Árijským bojem Rudolfa Nováka, ale i tak se snažila. Na jejích stránkách se objevovaly články odhalující Židy a k jejich udávání i přímo vyzývala. Mimo to i v období protektorátu pokračovaly bombové útoky prováděné členy hnutí. Skutečně nelze pochybovat o tom, že byl Rys-Rozsévač přesvědčeným antisemitou. Kromě již uvedeného to potvrzují i jeho knihy. První, s názvem Židozednářství - metla světa, vyšla už v roce 1938 a Rys v ní odhaluje tolik oblíbené židozednářské spiknutí. Druhá nese název Hilsneriáda a TGM a Rys se v ní vrací ke čtyřicet let starému procesu s Leopoldem Hilsnerem, který demagogicky využívá k podpoře nenávisti vůči Židům, ale také k zúčtování s Masarykem. Antisemitismus, kterým jeho knihy čpí, zde Rys omlouvá tím, že jde o „pudovou obranu národního organismu proti cizímu parasitu.“
Součástí Rysových plánů na převzetí moci v protektorátu bylo také sjednocení českých fašistů. V říjnu 1939 se Vlajka spojila s několika dalšími fašistickými organizacemi, především s ostravskými Fašistickými gardami. Vznikl tak Český nacionálně socialistický tábor, zkráceně ČNST. Z Fašistických gard vznikly takzvané Svatoplukovy gardy, úderné oddíly organizované po vzoru nacistických SA. Rozšířily se po celém protektorátu, nejaktivnější ale zůstávaly v Ostravě. Tyto gardy měly i vlastní uniformu, ale protože celá organizace stále nebyla legální, bylo její nošení na veřejnosti většinou tvrdě postihováno.
Schůze ČNST-Vlajka v Lucerně (Zdroj: ČTK)
Rysovi se ale nepodařilo ČNST udržet a organizace se už v únoru 1940 rozštěpila, takže v ní zůstali prakticky pouze vlajkaři. Rysovy snahy o sjednocení českých fašistů ostatně nikdy nebyly příliš úspěšné - a to i přesto, že šlo podle všeho o charismatického a přesvědčivého vůdce. Mimo Vlajku byl ale Rysův kult osobnosti často spíše pro smích. Například v polovině října 1939 vyšel ve Vlajce poněkud bizarní úvodník, ve kterém je Rys titulován jako „sluneční diktátor“. Píše se v něm třeba: „My nebudeme už přemlouvat staré stromy, aby se ohýbaly před nádherou a svatostí muže, který se jmenuje český diktátor. Ale naplníme kultem diktátora už i mateřské mléko nových českých kojenců a ohneme mladé stromky českých chlapců a děvčat před slunečním zjevem tohoto muže.“ Jan Rys hned v příštím čísle napsal, že text byl „nešťastný svým námětem i stylisací“ a že s ním nesouhlasí, nicméně titul „sluneční diktátor“ se ujal a byl pak často posměšně používán jeho odpůrci.
Když jsme u odpůrců - těch měl Rys dost. Postupně si znepřátelil nejen prezidenta Háchu (kterého nazval „degenerovaným starcem“) a protektorátní vládu, ale také významné aktivistické novináře a dokonce snad i všechny ostatní české fašistické skupiny. Proti Vlajce vznikl třeba fašistický deník Nástup Červenobílých, který se posmíval Rysově neschopnosti a neváhal připomenout i jeho „věčná“ studia. Na redakci Nástupu Červenobílých pak kdosi zaútočil kyselinou, což bylo přikládáno vlajkařům, a tak Červenobílí zase na oplátku narušovaly vlajkařské schůze.
Není překvapivé, že tyto vzájemné rozpory a půtky jednotlivým fašistickým hnutím v očích nacistických okupantů příliš nepřilepšily. Jan Rys sice celou dobu naivně věřil, že má nacistickou podporu, ta se ale projevovala čím dál méně. Vlajka se tak za celou dobu své existence nedočkala legalizace, neboť, jak píše Nakonečný, nacisté v této věci na Háchu a Eliáše vyvíjeli jen malý tlak a ti mu úspěšně vzdorovali.
To, že okupanti Vlajku nepovažovali za nijak zvlášť důležitou, dokazuje i neúspěšný pokus o puč z roku 1940. Tehdy se, navzdory neúspěšnému pokusu o sjednocení českého fašismu, Rysovi dařilo získávat nové podporovatele. Tomáš Pasák uvádí, že Vlajka toho roku dosáhla vůbec největšího počtu členů - v organizaci bylo až 13 000 vlajkařů. Schůze v Lucerně navštěvovaly tisíce lidí, mezi nimi i vlivní nacisté. To Rysovi dodávalo sebevědomí. Začaly se stupňovat útoky na Háchu a Národní souručenství a také požadavky na legalizaci Vlajky. To vše vyvrcholilo 8. srpna 1940, kdy se před sekretariátem Národního souručenství sešly tři stovky vlajkařů, kteří gumovými obušky a železnými tyčemi a s podporou několika esesáků zaútočili na české policisty. Dokonce se jim podařilo sekretariát obsadit. S velkým pochopením ze strany okupantů se ale Vlajka nedočkala. SS-mani byli staženi a vlajkaři pozatýkáni. Není sice jasné, zda byla akce plánována a zda k ní dal rozkaz Rys nebo někdo jiný z vedení Vlajky, ale je jisté, že pozici hnutí oslabila. Nacisté útok vnímali jako další z výtržností, které narušovaly klid v protektorátu, a Rys tak úplně přišel o jejich důvěru. Spolupráce s Vlajkou už nacisty nezajímala, soustředili se především na jednotlivce z jejích řad, kteří byli využíváni jako udavači.
K malé podpoře nacistů se pak přidávalo také slábnutí členské základny, dluhy a nízké prodeje vlajkařského tisku. Rys-Rozsévač ale kupodivu nepřestával v aktivitě a doufal, že se mu to vyplatí a okupanti uznají jeho zásluhy. Nestalo se tak.
Jedním z posledních hřebíků do rakve Vlajky bylo, že se Rys dostal do konfliktu s Emanuelem Moravcem. Útočil na něj už od prvního roku války; snažil se poukázat na jeho nedůvěryhodnost, přičemž argumentoval Moravcovou legionářskou minulostí a zednářstvím. Jenže zde narazil - Moravec byl pro nacisty mnohem užitečnější a důvěryhodnější než Rys. V březnu 1942, když už byl ministrem, si Moravec na Rysa osobně stěžoval u K. H. Franka. Ten se rozhodl zakročit. Pozval si „slunečního diktátora“ k sobě a sdělil mu toto: „V důsledku stálých štvanic proti Moravcovi, který požívá plné důvěry Němců, tohoto snižuje a tím porušuje klid mezi obyvatelstvem, které je určeno k tomu, aby v klidu bez politických zájmů se v pilné práci zasadilo za vítězství Říše, se počínaje 2. dubnem 1942 zastavuje činnost Vlajky na dobu tří měsíců. V případě, že v této době bude Vlajka jakýmkoli způsobem vyvíjet činnost proti Moravcovi, bude Rys-Rozsévač poslán do koncentračního tábora.“
Mimořádný soud se členy " Vlajky v budově okresního soudu na Karlově náměstí - Jan Rys-Rozsévač při výslechu. (Zdroj: ČTK)
Takto přímo vyslovená nedůvěra, navíc s výhružkou, Ryse zdrtila, ale neodradila ho. Stále doufal, že se mu povede Moravce u nacistů dostatečně očernit - tentokrát alespoň ve zprávách, které zasílal gestapu. Důvěru nacistů v oddaného ministra školství ale nezviklal. V prosinci roku 1942 došla Frankovi s Vlajkou trpělivost. Nacisté zhodnotili, že Rysova organizace dělá víc škody než užitku a že se projevuje nebezpečným „českým šovinismem“. Frank vydal rozkaz k zatčení Jana Ryse a Josefa Burdy. Oba nejprve putovali dočasně do Terezína a pak do Dachau, kde jako „čestní vězni“ zůstali až do konce války. Vlajka po jejich zatčení prakticky přestala fungovat.
Po osvobození Dachau byli Rys a Burda zatčeni americkými vojáky a předáni českým úřadům. Společně s dalšími představiteli Vlajky pak stanuli před Národním soudem. Jan Rys se hájil politickou nezkušeností a především svým vlastenectvím; tvrdil, že chtěl využít důvěru Němců ve prospěch národa. Soud nepřesvědčil. Dne 27. června 1946 byl Jan Rys, společně s Josefem Burdou a sekretářem Vlajky Otakarem Polívkou, odsouzen k smrti provazem. Žádosti o milost nebylo vyhověno. Rys byl popraven jako první z trojice v 15:45. Před oběšením se pouze mlčky pokřižoval.
Tomáš Pasák ve své knize píše, že se Jan Rys, podobně jako Radola Gajda, netajil tím, že chce s Němci jednat na základě rovnosti a usilovat o českou samostatnost v rámci „Nové Evropy“. Že se mu to nedařilo, to asi už není potřeba dodávat. Rysem opovrhovali jak Češi, kteří ho po válce jako zrádce odsoudili k smrti, tak němečtí okupanti, kteří jej považovali za neschopného a kterým časem začal překážet. Rys byl fanatický nacionalista a antisemita, který se s tupou vytrvalostí a naivitou snažil získat důvěru nacistů, aby mu dovolili vést český národ, ale přitom nedokázal pochopit, že Třetí říše s českým národem nepočítá. Jan Rys-Rozsévač měl ambici stát se českým Vůdcem - jenže nacisté žádného českého Vůdce nepotřebovali.
