Jak jste se k taxikaření dostala?
Od chvíle, kdy jsem ukončila školu, jsem si říkala, že bych se chtěla dostat k taxikářům - buď na dispečink, nebo přímo jezdit. Později jsem se skutečně stala dispečerkou taxislužby, která provozuje i službu odvoz vozů. To znamená, že když si někde člověk dá skleničku a má s sebou auto, může si zavolat odvoz. Přijede pro něho vůz se dvěma řidiči. Jeden pak odveze klienta i s jeho autem, druhý jede jako doprovodný vůz.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Jednou mi takhle zavolal kolega, že jeho parťák je nemocný, a jestli prý bych za něho nemohla zaskočit. Nechala jsem se přemluvit, vyzkoušela jsem si to a zalíbilo se mi natolik, že jsem odešla z dispečinku a začala jsem dělat odvoz vozů. Pak jsem složila taxikářské zkoušky a tím jsem se definitivně dostala k této profesi. Teď už dělám odvozy jen občas o víkendu, když si práci chci zpestřit. Jinak jezdím standardně jako taxikářka.
Co vás na taxikaření tak lákalo?
Ta volná pracovní doba. Že si mohu vybrat, kdy budu jezdit a jsem svou paní. Mám dvě malé děti a je pro mě výhodné, že mohu kdykoli začít a skončit. A když je potřeba, tak si mohu domů zajet cokoli vyřídit.
Zákazníky vám domlouvá jen dispečer, nebo si vás mohou stopnout i na ulici?
Mohou si mě zastavit i na ulici. Ale já na mávnutí zastavuji jen málokdy. Z devadesáti procent jezdím zakázky přes dispečink.
Jezdíte i noční služby?
Ano, v pátek a sobotu.
Kam v nočních hodinách nejčastěji zákazníci jezdí, pokud zrovna nejedou domů?
Většinou do klubů v centru, často do Dlouhé a Masné ulice, kde je velké množství barů. Většinou se přemisťují z nějaké hospody, třeba z Vinohrad nebo ze Smíchova, do centra.
Míří také do pražských nevěstinců?
Musím říct, že za dobu, kdy taxikařím, tak jsem zákazníky vezla jen dvakrát do jednoho holešovického podniku. Myslím, že přede mnou jim to asi přijde trapné, tak vždy řeknou pouze adresu a já až po jejich vysazení zjistím, že pár metrů dál se nachází nevěstinec. Kdežto kolegům rovnou řeknou, že chtějí do nevěstince.
Jak zvládáte podnapilé zákazníky?
Mám na zákazníky docela štěstí. Nestává se mi často, že by byli nepříjemní. Ano, stane se, že mi nabízejí: „Pojďte s námi na kávičku, na panáka.“ Ale jinak moc často nedotírají.
Účtujete si příplatky za znečištění, například za pozvracené sedadlo?
To se mi zatím stalo jen při odvozu vozů, při běžné taxislužbě ne. Příplatky za znečištění máme uvedené klasicky v ceníku.
Jste ráda, když si s vámi zákazníci chtějí povídat?
Jsem mnohem raději, než když je v autě naprosté ticho a zákazník je úplně nepřístupný. To mám pak takový zvláštní pocit. Je ale pravda, že když jezdím přes den, tak vozím často různé manažery, kteří si vyřizují hovory a pracují... Ale samozřejmě je příjemnější, když se se mnou člověk začne bavit.
O čem si povídáte?
Většinou začnou oni tím, že se mě zeptají, jak jsem se k té práci dostala. Na to se ptá opravdu každý druhý zákazník. Ptají se, jestli se nebojím jezdit sama a tak dále. Když někoho vezu z letiště, tak se ptám, jestli cestoval za prací, nebo na dovolenou. Povídáme si o zemi, kde byl. Podnapilí zákazníci mi zase často vyprávějí, že jedou od manželky k milence nebo naopak.
Kateřina ŠenkeříkováNarodila se v roce 1984 ve Zlíně. V Praze žije od svých osmi let. Vystudovala Obchodní akademii Vinohradská v Praze. V minulosti pracovala jako vedoucí dispečinku ve firmě Asko nábytek, prodávala oblečení a vedla prodejnu s kojeneckým zbožím. Později se stala dispečerkou u taxislužby Modrý Anděl, kde posléze začala pracovat jako taxikářka. |
Podepsaly se na vaší duševní pohodě nějak vraždy tří taxikářů, k nimž došlo v roce 2014 v Praze?
Vůbec ne. Já si to nepřipouštím. Kdybych na to měla myslet, tak bych do toho auta nevzala asi nikoho a tuhle práci bych nemohla dělat.
Cítila jste se někdy zákazníkem ohrožená?
Jednou jsem vysazovala zákazníka na Proseku. A tam mi rovnou do auta naskočili dva muži, kteří mluvili lámanou češtinou. Jeden z nich se mě ptal, jestli se nebojím dělat tuhle práci. Když jsem odpověděla, že se nebojím, že nemám čeho, tak mi řekl: „To byste se teda ale měla bát.“ V tu chvíli se ve mně všechno stáhlo a přidala jsem plyn. Naštěstí pak v klidu zaplatili a vystoupili. Bylo to poprvé, kdy jsem měla opravdu strach, že se může něco stát. Naštěstí to dopadlo dobře.
Vozíte v autě zbraň?
Ne, nemám u sebe nic, ani slzný plyn. Ale kolikrát, když se mi zákazník nějak nezdá a zrovna se mě ptá, jestli se jako samotná ženská nebojím jezdit, tak mu odpovím, že mám u sebe zbraň. On mi na to většinou řekne: „Já jsem ale hodnej, nebojte, já vám nic neudělám.“
Cítíte se lépe, když sedí zákazník vedle vás, nebo vzadu?
Je mi jedno, jestli sedí vedle mě nebo napříč. Ale špatný pocit mám, když sedí úplně za mnou, protože na něj vůbec nevidím, ani v zrcátku. Většinou zákazníka poprosím, jestli si může přesednout na druhou stranu. Když jede skupina lidí, tak mi to samozřejmě nevadí, že sedí i za mnou.
Neuvažovala jste o mřížce mezi předními a zadními sedadly?
Ne, to mě nikdy nenapadlo, i když zákazníci mi někdy v žertu radí, ať si pořídím sklo, aby mi nevymluvili díru do hlavy.
V New Yorku existují taxi řízené výhradně ženami a určené pro ženské zákaznice. Stává se, že vám dispečer přiděluje zákaznice, které výslovně požadují řidičku?
Stává se to, ale jen minimálně. Ze sta případů možná v jednom. Bývají to manažerky i běžné ženy...
Je vám příjemnější vozit ženské zákaznice?
Ano. Je to určitě příjemnější, zejména v noci. I povídání je lepší, bavíme se třeba o dětech, problémech atd.
Jak lze taxikářskou práci skloubit s rodinným životem?
Mám to složitější, protože mladší dceři jsou tři roky a ještě nechodí do školky. Přítel dělá krátký a dlouhý týden, takže se se mnou také nemůže u dětí střídat. Mladší dcera tak bývá týden u babičky a týden doma. Týden tedy jezdím celý, další týden jsem ve všední dny doma s malou a jezdím pak o víkendu, kdy mi dcerku hlídá švagrová. Starší dceři je devět, takže už je přeci jen samostatnější. Když jezdím v noci, tak bývá u svého táty nebo u babičky.
To zní hodně komplikovaně...
To je. Domluvit třeba společný víkend je opravdu oříšek. Teď od září ale mladší dcera nastupuje do školky, takže už to půjde lépe.
Jaké máte auto? A můžete ho používat i soukromě?
Mám nový Mercedes třídy E. Pronajímám si ho od firmy a mohu ho používat i k osobním účelům. Kdybych měla takto pěkné vlastní auto, asi by mi bylo líto používat ho na tuto práci, protože přeci jen najede spoustu kilometrů a rychle se opotřebovává.
Řekla byste, že vaši zákazníci jsou spíše movitější lidé?
To ne. Je to mix bohatých i „normálních“ lidí. Jezdím za běžné ceny. Často jezdím na letiště a vozím zákazníky do centra. Zákazník si vybírá buď standardní třídu, nebo business třídu s příplatkem, v níž má vyšší komfort. Řidič mu otevře dveře od auta, má k dispozici vodu, domlouváme s ním teplotu ve voze, radio atd. Když prší, doprovodíme ho s deštníkem. Věnujeme se mu zkrátka víc než ve standardní třídě.
Je letiště zlatý důl?
Jsou tam zakázky za větší peníze, protože se jedou delší trasy. Není to takové to popojíždění po centru z ulice do ulice. Těch zakázek je ale méně. V centru Prahy je zakázek více, ale zase za nižší cenu.
Předchozí dílyVšechny díly seriálu najdete ZDE: |
Váš plat tedy není jasně daný, ale odvíjí se od počtu zakázek...
Přesně tak. Pracuji sama na sebe a záleží na mně, jak dlouho jezdím a kolik si vydělám. Někdy si řeknu, že už mi to pro dnešek stačí a můžu odjet domů. Nebo když je opravdu „mrtvý“ den, třeba o státním svátku, tak to taky brzy zabalím. Nemá smysl se trápit a čekat na zákazníky, když žádní nejsou.
Jak velkou část příjmu taxikáře tvoří spropitné?
Přibližně tak deset procent. Není určitě pravidlem, že by český zákazník dával vždy menší dýško než cizinec. Naopak, kolikrát se mi stalo, že si cizinci nechali vrátit přesně na korunu.
Jak těžké je odolat pokušení „nastřelit“ zmateného cizince, který se právě objevil poprvé v Česku a nemá ponětí o cenách?
To si nemůžu dovolit. Kterýkoli zákazník by mohl zavolat na dispečink a stěžovat si. To mě opravdu neláká, nestálo by mi to za ty problémy.
V minulosti bylo časté okrádání zákazníků pomocí zrychleného „turbo“ taxametru. Je to i dnes stále možné?
Ne, to opravdu nemáme. To by nám u firmy neprošlo. Každý týden nebo čtrnáct dní jezdíme s autem na kontrolu. Kdyby to tam technik našel, byl by se mnou asi rychlý proces. Řekla bych, že to nepoužívají ani konkurenční firmy, ty jistě svá auta také kontrolují. Někteří neoznačení taxikáři v centru Prahy zřejmě podvádějí. Ale to je jen můj dojem z toho, co mi někdy vyprávějí zákazníci, sama takovou zkušenost nemám.
Panuje mezi různými taxikáři konkurenční nevraživost?
V centru to tak je. Já osobně tam nikoho z ulice ani neberu. Platí tam nepsané pravidlo, že centrum patří určitým taxikářům. Jezdí samozřejmě za vyšší cenu.
Proč byste měla toto nepsané pravidlo respektovat?
Pro svoji vlastní bezpečnost. Můj bývalý přítel, který dělá také taxikáře, má zkušenost, že se s ním cizí taxikář popral a dokonce mu propíchali i gumy. Já proto raději neriskuji. Jakmile vjíždím do centra, tak svítilnu na střeše vypínám, aby to vypadalo, že jsem obsazená a nikoho tam nenabírám. Jezdím tam pro zákazníky, jen když si mě objednají přes dispečink.
Zaznamenala jste úbytek zákazníků v souvislosti s rozmachem alternativních taxislužeb typu Uber?
Řekla bych, že pokles trochu je. Ubylo spíše zahraničních zákazníků, kteří jsou na tuto službu zvyklí ze světa.
Máte stálé zákazníky, kteří si přes dispečink vždy vyžádají konkrétně vás?
Mám. Často si mě vyžádají zákazníci, které jsem třeba vezla na letiště, a chtějí, abych je přivezla i zpět. Musím říct, že z devadesáti procent to jsou ženy.
Kolik taxikářek pracuje ve vaší firmě?
Asi tři nebo čtyři. Zbylí z asi čtyř set taxikářů jsou muži. Je nás tedy zatím velmi málo.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Doma s rodinou na Praze 4. Původem jsem sice ze Zlína, ale maminka se mnou odešla do Prahy, když jsem byla malá. Jsem tu už nějakých 25 let. Považuji se už v podstatě za Pražačku. |
Stalo se vám někdy, že jste vezla milence, kteří ve víru vášně během jízdy „překročili míru slušnosti“?
To se mi naštěstí nestalo. Nanejvýš se vzadu líbali, ale nikdy to nepřekročilo přijatelný práh. Když jede pár, tak žena muže většinou usměrňuje, je jí to asi přede mnou hloupé. Kolegové to ale občas mají hodně krušné podle toho, co vyprávějí.
Máte své oblíbené trasy či městské části, kde se pohybujete častěji než kolegové z vaší firmy?
Nemáme to nijak rozdělené. Můžeme se pohybovat, kde chceme. Já mám nejraději Prahu 4, kde žiju. Tam se i nejvíce vyznám. Ráda mám také širší centrum, třeba Vinohrady, Smíchov a Holešovice.
Hádají se klienti někdy s vámi o zvolené cestě, pokud se domnívají, že znají kratší trasu a vy se v Praze nevyznáte?
Nehádají. Když zákazník nastoupí do auta, tak se ho hned ptám, kudy chce jet. Dávám mu na výběr možné trasy. Když se mu žádná nezdá, může mě sám navigovat. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych se zákazníka nezeptala a on mi pak na konci řekl: „Je to moc drahé, já vám to nezaplatím.“ Zatím se mi ani nestalo, že by mi zákazník utekl z auta bez placení.
Měla jste vždy ráda řízení?
Ano. Ale řidičák jsem si dělala poměrně pozdě, v nějakých osmadvaceti. Když mi bylo osmnáct, tak jsem na něj neměla peníze, pak jsem ho zase nepotřebovala. Udělala jsem si ho až na začátku těhotenství s druhou dcerou. Od té doby mě řízení chytlo.
