Mám z rozhovoru rozporuplé pocity.
Nejsem sice "funebrák" ani smuteční řečník, ale díky své profesi jsem vezl do márnice několik desítek zemřelých, u řady z nich zamačkával oči, podvazoval bradu, provedl hygienu, psal iniciály na nohy. Jako mladík jsem z toho nejprve byl vyvalenej, později v rámci určité psychohygieny (podobně jako pan Čtverák) jsem to řešil až cynismem a černým humorem. Více než 23. let musím ve své profesi provádět výkony, při kterých není z pohledu personálu místo na emoce, přestože pro druhou stranu (nemocného) je zákrok naopak velmi emotivní, mnohdy i nepříjemný a stresující. Když člověk přemýšlí, pochybuje, přehodnucuje, tak časem dojde k tomu, že člověk sice skutečně nemůže nad zemřelými (či pacienty) hořekovat a hroutit se, protože by svou profesi nemohl prostě dělat, ale stejně tak ani žertovat (nebo uzavírat sázky, že někoho rozbrečím), ale prostě se chovat zcela profesionálně, tedy důstojně vůči zemřelému, pozůstalým, držet se etického kodexu i dobrých mravů - nejen před oponou, ale i za ní. Ale to je věc uvědomění, svědomí, sociální inteligence, zpětné vazby vnitřní i vnější... Je to otázka nejen praxe a stovek zemřelých (či jiných případů), ale především OSOBNÍCH ŽIVOTNÍCH prožitků, strastí a zkušeností, kdy člověk dojde k nějaké pokoře, opravdovosti - a pak není místo na exhibicionismus, ke kterému se pan Čtverák sám přiznává.
Až budu muset zařizovat poslední rozloučení, tak to nebude po tomto rozhovoru určitě v klasické pohřební službě, ale v kostele. Zažil jsem (zatím) pět pohřbů a dva z toho byli v kostele (1x v katolickém a 1x v evangelickém). Rozloučení vedl kněz / kazatel, který z toho nedělal bohoslužbu a kázání, ale ani to nebyly naučené nevěrohodné fráze, žádná sériovka á 30. minut, ale celý obřad byl velmi osobní, intimní, věrohodný, lidský.
A nemyslím, že pohřeb je trýznění rodiny, jak jsem četl v komentářích, ale uzavření určité kapitoly. Mnohdy nutné zavření. Pak můžeme jít dál.
