Vyučila jste se kuchařkou. Jak jste se od vaření dostala k řízení tramvaje?
Když jsem ještě jako malá holka jezdívala do školy tramvají, tak jsem si vždycky stoupala za řidiče, protože mě řízení zajímalo. Ta práce se mi líbila. V osmnácti jsem se šla zeptat na podnik, jestli bych mohla řídit, ale bylo mi řečeno, že musím počkat do jednadvaceti. Pracovala jsem proto jako kuchařka, což mě sice hodně bavilo, ale po finanční stránce to nebylo ideální. Vyhrála proto tramvaj. Přesně na den na své jedenadvacáté narozeniny jsem nastoupila. Od té doby řídím. Už je to šestadvacet let.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Komunikujete s cestujícími, třeba gesty nebo i slovně?
Za jízdy se bavit nesmíme. Když potřebují jízdenku, tak si na zastávce zaťukají a my jim ji prodáme. Samozřejmě, když nastupují s kočárkem nebo vozíčkem, tak mě gesty upozorňují, já kývnu hlavou. A když se míjíme s kolegy, tak na sebe máváme, zdravíme se.
V Plzni jsou tři tramvajové linky. Jezdíte na všech?
Ano, střídám všechny. Nejraději jezdím na čtyřce, protože je tam nejvíc lidí a pořád se něco děje (v Plzni jsou v provozu linky 1, 2 a 4 - pozn. red.). Trasa vede z Košutky přes centrum na Bory.
Vy tedy máte raději, když jsou tramvaje plné?
Rychleji to utíká, je to záživnější, rušnější. Někteří moji kolegové jsou ale naopak raději, když je méně lidí a jízda je klidnější.
Na rušnějších trasách musí být řidič zřejmě velmi ostražitý.
Soustředit se člověk musí všude. Někteří chodci jsou opatrní, jiní méně. Často jsou zamyšlení. Člověk už pozná, jestli mu tam člověk vejde, nebo nevejde. Na lidech vidíte, když nedávají pozor. Řidič musí hodně zvonit, opravdu to hlídat a do zastávky vjíždět pomalu.
Stala se vám někdy vážnější nehoda?
Vážnější ne. Párkrát byla srážka s autem, ale odnesly to vždy jen plechy. Zatím jsem nikdy neměla nehodu z vlastní viny. Srážka s chodcem mě naštěstí nepotkala. Čas od času se ale řidičům stávají. Někdy je dlouho klid, a pak jsou zase dvě tři nehody za sebou.
Jak se s nimi kolegové vyrovnávají?
Dost těžce. I když to není jejich vina, tak si člověk vždy říká, jestli tomu mohl nějak zabránit. Nám ale nezbývá nic jiného, než se zapřít, brzdit a zvonit. Nemáme volant, abychom mohli uhnout na stranu.
Jak probíhá váš pracovní den?
Záleží na tom, jakou mám směnu. Pracujeme v turnusu. Odpolední začíná mezi jednou hodinou a končí kolem půlnoci. Další den následuje odpolední, která začíná po jedenácté a končí v sedm večer. Ranní je od tři čtvrtě na čtyři do půl dvanácté. Máme také dělenou směnu, což znamená, že jdeme do práce ráno od čtyř do osmi. Pak jdeme na dvě, tři hodiny domů a vracíme se na dvanáctou.
Na ranní směnu vstávám v půl třetí. Do práce to mám deset kilometrů. Na vozovnu jezdím nočním autobusem. Na ranní směně je dobré, že jsem pak brzy doma z práce. Vstávání mi tolik nevadí, člověk si zvykne. Ranní jsou lepší také v létě, když jsou velká horka.
Markéta JánskáNarodila se v Plzni roku 1968. Vyučila se kuchařkou. Tři roky vařila v hotelech a restauracích. Od roku 1989 pracuje jako řidička tramvaje. Má dvě dospívající děti. |
V kabině někdy musí být jak v peci.
To ano, v létě vám tam do devíti hodin praží sluníčko. Poslední dobou se do tramvají dávají klimatizace. Zhruba v osmdesáti procentech tramvají už jsou. Ve starých ale ne a tam je hodně velký pařák, to z vás úplně teče.
Máte vždy uniformu, nebo můžete jezdit i v civilu?
Máme buď košili se svetrem, nebo trička.
Jezdíte i noční linky?
Poslední směna je od tři čtvrtě na čtyři do jedné v noci. Zhruba deset minut před jednou zatahuje poslední tramvaj. Linky přes celou noc v Plzni nejsou. Jezdí místo toho noční autobusy. Ty samozřejmě pokryjí více tras a na rozdíl od tramvají jezdí i meziměsto.
Videoreportáž o práci řidičky tramvaje Markéty Jánské:
Když tedy máte směnu do jedné hodiny v noci, je to klidnější, nebo naopak náročnější, protože jsou tramvaje plné bujarých pijáků?
Je to samozřejmě klidnější, protože jezdí výrazně méně cestujících. Horší jsou pátky a soboty, kdy se občas stávají nějaké výtržnosti. Pokud lidé nejsou vyloženě hodně hluční, tak je nechám být. Pokud ale obtěžují ostatní, jdu jim domluvit. Když to nepomůže, volám policii. Policisté občas musí cestujícího vykázat na konečné, když nechce vystoupit. Někteří už jsou známé firmy a policisté je znají. Sem tam se někdo opravdu nechce nechat vyhodit a je i agresivní. Takhle jsem na noční kdysi přišla o tři zuby.
Co se stalo?
Na konečné mi zůstal v tramvaji cestující. Snažila jsem se ho vykázat s tím, že do točny cestující nesmí. V té době ještě nebyly v každém voze vysílačky. Vyhodila jsem ho ven, on ale dveře zpátky roztrhl, vlezl tam a chtěl mě znásilnit. Naštěstí jsem utekla. Byl to dost ošklivý zážitek.
Chytili ho pak?
Ne. Asi bych ho ani nepoznala.
Nebála jste se potom jezdit v noci?
Ne, ale přeci jen jsem si na konečných dávala hodně velký pozor. Také jsem s sebou začala nosit pepřák. Jiný fyzický konflikt jsem neměla. Kolikrát jsou ale cestující docela sprostí a nadávají. Já na to nereaguji.
Zamykáte se v kabině?
Nezamykám. Kdyby se nedej bože stala vážná nehoda, tak by mě nemohli z kabiny vyndat.
Lidé Česka pokračují už 30. rozhovorem. Kdo nám v projektu ještě chybí? Tváře seriálu Lidé Česka |
Liší se podle vás cestující podle denní doby?
Prvními linkami ráno jezdí hodně lidí do práce, potom je trochu klid do půl sedmé, sedmi. Pak začínají jezdit školáci. Od devíti do dvanácti je opět celkem klid, to jezdí hodně senioři. Od jedné hodiny zase začínají jezdit děti ze školy a dospělí z práce. Některé pasažéry za těch šestadvacet let už poznávám.
Řidič tramvaje někdy čeká na cestující, kteří dobíhají na poslední chvíli, jindy zavře dveře před nosem. Na čem to závisí? Rozhoduje se i podle momentální nálady?
Neřekla bych, že to je podle nálady. V zrcátku často ani nevidím, že někdo dobíhá ze strany. Nebo mě tlačí čas, mám zpoždění a vím, že za minutu za mnou jede další tramvaj, tak pospíchám a nemůžu už čekat. Čtyřka jezdí ve špičce po třech minutách a dvojka a jednička po pěti, takže jede jedna tramvaj za druhou a není prostor čekat. Řidiči to ale určitě nedělají úmyslně, že by zavírali lidem schválně před nosem. Když je čas, tak počkám. Kolikrát i dvakrát znovu otevřu dveře, když vidím, že někdo dobíhá, ale to nejde donekonečna, to bych na zastávce také mohla stát pořád. Lidé často běží a skáčou po tlačítkách, i když se tramvaj už rozjela. V té chvíli už samozřejmě nemohu znovu zabrzdit, to by cestující mohli popadat. Někdy mě naštve, když na člověka čekáte a on pak ani nepoděkuje.
Když se v zastávce zdržíte, můžete zpoždění dohnat tím, že na to „dupnete“?
To určitě ne. Musím dodržovat povolenou rychlost, což je padesát kilometrů za hodinu. Nejvíc času stejně zabere to, že cestující nastupují a vystupují. Když pojedu o něco rychleji, tak toho beztak příliš nenaženu. A rychlost se přísně kontroluje, můžeme za to mít postihy, stejně jako za bavení se za jízdy nebo za telefonování. Dispečeři vidí na GPS na sekundu přesný čas, kdy řidič zastavil, otevřel a zavřel dveře. Vidí moje osobní číslo a tramvaj jako obdélníček. Když jsem rychlejší, tak má obdélníček určitou barvu, při zpoždění zase jinou.
Dává vám dispečer pokyny vysílačkou?
Ano. Třeba když někdo něco ztratí v tramvaji, tak volají, ať vozy prohlédneme. Když je nehoda, tak varují, ať si dáme pozor. Nebo někoho hledají, když se ztratí děti nebo nemocní lidé. Už se mi stalo, že hledali desetiletou holčičku. Nahlásili, jak vypadá a ona mi opravdu nastoupila do tramvaje, takže jsem jí vysadila před dispečinkem a tam si pro ni přišli.
Fotogalerie |
Jak často máte přestávky?
Na konečné máme čtyři, deset nebo patnáct minut. Můžeme si odskočit, napít, najíst, zakouřit. Pak máme delší, asi třicetiminutovou, přestávku na svačinu. Ve městě, v místě kudy jezdí všechny tramvaje, máme svačinovou místnost.
Co vše si s sebou berete do kabiny?
Nosím batoh, kde mám veškeré věci, které se týkají provozu tramvaje. Mám u sebe řidičák, pití a jídlo. V tramvaji máme malou ledničku. Pro jistotu si beru šroubovák, kdyby bylo potřeba něco poopravit, dotáhnout. Můžeme si nosit své rádio, v tramvaji zabudované není.
Jakým typem jezdíte?
Máme devět typů tramvají a střídáme se úplně ve všech. Nemám tedy žádnou „svoji“ tramvaj. Všechny jsou v současnosti renovované. Jsou z nich udělané „vany“, to znamená nízkopodlažní tramvaje. Řízení se liší v tom, že u některých se rychlost a brzdy ovládají ručně. Ve starších typech jsou klasicky pedály pro nohy. V současnosti převládá ruční ovládání, což mám raději. Myslím, že to umožňuje rychlejší reakce. Když ale tramvaj dobře jede, je v dobrém stavu, tak je vcelku jedno, jaký typ to je.
Plzeň se v posledních letech stala hlavním městem výroby tramvají ve střední Evropě. Jezdíte také na testovacích prototypech?
Nejezdím. Asi bych ani nechtěla, jsou to hodně drahé stroje. Kolegové, kteří testují nové tramvaje, jezdí bez cestujících, jen krátké trasy.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Stávalo se vám v začátcích, že jste špatně odbočila mimo trasu své linky? Může se v takovém případě couvnout?
To se mi ještě nikdy nestalo. S cestujícími se couvat nesmí, maximálně pár metrů. Když už se couvá, musí řidič vylézt, přejít na druhý konec tramvaje a couvat odtamtud. Pokud je to větší vzdálenost, tak se necouvá a trasa se musí objet. Některým kolegům už se stalo, že se spletli.
Jezdíte veřejnou dopravou, i když máte volno? Máte tendenci hodnotit řízení kolegů?
Jezdím. Kolegy moc nehodnotím. Většinou sedím, jsem zamyšlená a řidiče nesleduji.
Má každý tramvaják svůj styl? Liší se na ty, kteří rádi zvoní a na ty klidnější?
Určitě. Já myslím, že jsem spíš klidnější. Když přijedu k autu a vidím, že nemá, kam uhnout, tak na něj nebudu zvonit. Sama řídím, tak se do něho dovedu vžít. Řidičák na auto jsem si dělala až čtyři roky poté, co jsem jezdila tramvají. Dneska už je ale pro řidiče tramvají povinný. V řízení mezi tramvají a autem je samozřejmě obrovský rozdíl. Kolikrát se mi stalo, že v autě místo na semafory koukám na kuličky, což jsou takové semafory pro tramvaje.
Nervózní pasažéři, neopatrní řidiči, roztržití chodci. Musí to být nesmírně psychicky náročná práce.
To je. Člověk musí sledovat kolej, trolej, lidi ve voze, lidi venku, auta. Musím mít oči úplně všude. Potom se odreagovávám na procházkách v lese s pejskem. To mě hodně nabudí. Miluji také hory, Šumavu, Alpy. Ráda lyžuju a plavu, i když na to není tolik času.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté seriálu Co vám v životě dělá radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám v Česku žije? |
Co rodina? Neinspirovaly se děti vaší prací?
Mám syna a dceru, oba chodí na střední školu. Neřekla bych, že je řízení tramvaje láká. Jen si myslí, že je to jednoduchá práce, že jen sedím a mačkám si tlačítka. Manžel býval řidič autobusu, ale teď je bohužel po mrtvici pohyblivý jen s naší pomocí. Takže to máme trochu komplikovanější, když chodím do práce, ale skloubit se to dá.
Školíte také nové řidiče. S čím mají nováčci obvykle největší problémy?
Obvykle zjišťují, že si musí sundat růžové brýle. Každý si myslí, že si do tramvaje sedne a jede. Pak je překvapený, co všechno se musí v tramvaji pozorovat. Problém ze začátku bývá, že si nestihnou včas na dálku přehodit výhybku a pak musí zastavit, vylézt ven a přehazovat ji ručně.
Máte s kolegy nějaký společný žargon?
Určitě, když se někdy sejdeme a je tam někdo, kdo nejezdí tramvají, tak nám třeba ani nerozumí. Máme názvy pro různé typy tramvají, třeba Kačena, Astra, Pluska.
Jaký je mezi tramvajáky poměr mužů a žen?
Když jsem nastoupila, tak tu bylo pár tramvajaček a devadesát procent chlapů. Dneska už je to skoro půl na půl. Mezi nováčky mírně převažují kluci. Zájem je poměrně velký. Letos už se dělaly čtyři kurzy pro nové řidiče. Zájemci jsou od jednadvaceti třeba do šedesáti. Pokud nový řidič udělá zkoušky, firma mu řidičský průkaz zaplatí. Musí tu pak ale vydržet aspoň dva roky.
Řídila jste někdy tramvaj jinde než v Plzni?
Ne. Ráda bych si to i zkusila. Ale v Praze bych se možná ztratila.
Co vás na řízení tramvaje nejvíce baví?
Že je každý den jiný, trasa vypadá pokaždé jinak, jednou svítí sluníčko, jindy sněží, prší. Pokaždé se děje něco jiného. Kdybych byla zavřená někde v továrně, určitě by mě to nebavilo. V tramvaji se rozhodně nenudím. I když, kdyby nám udělali novou linku, bylo by to rozptýlení. Přeci jen v Plzni jezdím už šestadvacet let. Věřím tomu, že kdyby nebyl provoz a zavázali mi oči, tak bych v klidu dojela do další zastávky. Už si pamatuji, i kde je jaký hrbol a kde to houpne.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
