Silvestrovská soutěž - rozhovor s neznámýmOd čtvrtka mohli čtenáři iDNES.cz z otázek a odpovědí hádat, kdo bude posledním hostem našeho seriálu. Správná odpověď byla otec na rodičovské dovolené. Během čtyř soutěžních dní jsme dostali celkem 221 správných odpovědí. Deseti nejrychlejším soutěžícím, kteří odpověděli správně, zašleme drobnou věcnou cenu. Byla hádanka lehká, nebo jste se u ní zapotili? Napište nám do diskuze, nebo na lideceska@idnes.cz . Soutěžní rozhovor najdete zde: LIDÉ ČESKA SPECIÁL Kompletní pravidla soutěže jsou zde. Vítězové soutěže: Tomáš Podlucký, Tomáš Kocábek, Marie Vichrová, Pavel Šobáň, Jaroslava Holendová, Jindřich Bistrý, Pavel Rada, Martin Horák, Tereza Kožušníková, Petr Nobst |
Otců na rodičovské dovolené je v Česku stále minimum. Z jakých důvodů jste se s manželkou rozhodli, že se na rodičovské vystřídáte?
O této možnosti jsme přemýšleli už v době, kdy moje žena Dorotku čekala. Když jsme zjistili, že to sociální systém umožňuje, nebylo co řešit. Důvodem bylo i mé zaměstnání, ze kterého mi bylo příjemné na chvíli vysadit a věnovat se dítěti. Pokud manžel vydělává čtyřicet tisíc a žena patnáct, tak rozumím, že na rodičovské bude nejspíš celou dobu ona. My jsme ale měli platy stejné, manželka dokonce o tři stovky vyšší, takže bylo opravdu jedno, kdo z nás zůstane doma. Finanční aspekt jsme tedy vůbec neřešili. Manželce se také zdálo, že být doma tři roky je moc dlouho. Měla pocit, že potom by se jí do práce špatně vracelo. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že bude doma s Dorotkou dva roky a poté ji vystřídám.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. |
Jak vypadá váš běžný den?
Dorotka se obvykle vzbudí kolem šesté, když manželka odchází do práce nebo chvíli poté. Dáme si snídani a jdeme společně na dvůr nakrmit zvířata. Pak si často hrajeme před domem na návsi, Dorotka ráda hází věci do potoka. Poté už je čas vařit oběd. Snažím se ji do všech aktivit a domácích prací co nejvíc zapojit, aby si uvědomila jejich důležitost a zabavila se jimi. Naopak se snažím ji co nejméně pouštět pohádky na počítači. Když všechno probíhá ideálně, tak si po obědě zamne očička a řekne: „Hajat.“ Odnesu ji do postýlky a ona usne - někdy hned, někdy i za dvě hodiny. Potom mám oraz. Bývají to takové dvě hodiny požehnání, kterého se vám každý den dostane. Říká se, že mateřská láska je pocit, který rodiče zaplaví ve chvíli, kdy dítě usne. A to je pravda. Za ty dvě hodinky, kdy Dorotka spí, toho nic moc neudělám. Něco poklidím okolo domu nebo v kuchyni a už se pomalu zase probouzí.
Odpoledne se těšíme na maminku. Když přijede, dám si konečně v klidu kafe. Pak se věnuji práci kolem domu, jdu ke zvířatům nebo přinesu dříví do kamen na další den.
Den tedy trávíte především doma? Nebo někdy vyrážíte i ven a podnikáte výlety?
Poměrně málo, obě naše auta mají přes dvacet let a většinou zrovna jedno nejede a druhým je žena v práci. Tak spíše děláme něco okolo domu a hospodářství. Nedávno jsem si ale uvědomil, že je to málo. Holka už má svůj rozum a svou vůli a tak se jí pokaždé nechce jít krmit nebo hrabat trávu, uklízet dříví. Potřebuje také zážitky, co ji vytrhnou z každodenních starostí, které jsou nakonec spíš moje než její. Občas tedy jedeme do ZOO, do bazénu nebo navštívíme některou babičku. Nedávno jsme se byli podívat na provoz do nedaleké sklárny a hrdě musím říci, že už jsme spolu absolvovali tři koncerty klasické hudby. Snažím se, aby každý týden přišel alespoň jeden den, který není jako ty ostatní.
Když přijde manželka z práce, znamená to, že máte padla a můžete se věnovat jiným věcem? Nebo rodičovská dovolená znamená práci na 24 hodin denně?
První měsíc dva to skutečně bylo tak, že když přišla žena domů, tak jsem měl padla. V té době na ni totiž Dorotka byla opravdu hodně fixovaná. Byla šťastná, že maminka přišla domů a v tu chvíli mě už v podstatě nechtěla. Postupně se to ale srovnalo a dnes má Dorotka obrovskou radost, když přijde maminka, ale pro mě to neznamená, že bych měl padla a přestal se o ni starat. I když je samozřejmě úleva, že jsme na to dva. Můžu si odskočit ke králíkům a nemusím mít strach, že mi tu dítě zatím vyleze z okna.
A obrací se vaše role o víkendu?
Já stále z legrace říkám, že o víkendu dělám „fotra“ jen na padesát procent. Potřebuji dělat věci, které s Dorotkou opravdu neudělám. U všeho se mnou vydrží tak dvacet minut, půl hodinky, když jí k tomu vymyslím nějakou hru. A pak se jde zase na jinou aktivitu. O víkendu je tedy Dorotka hlavně s maminkou a já dělám projekty, na které přes týden není pomyšlení.
Tomáš CidlinaNarodil se roku 1982 v Mladé Boleslavi. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Dlouhodobě se též věnuje francouzštině, napsal několik učebnic. Spolu s manželkou Jitkou pracoval ve Vlastivědném muzeu v České Lípě. Před čtyřmi lety se přestěhoval na venkov do Janovic u Kravař na Českolipsku, kde vede se ženou malé hospodářství. Mají dvouletou dceru Dorotku. |
Zmínil jste, že zpočátku byla Dorotka hodně fixovaná na mámu. Jak si zvykala, že s ní je najednou doma táta místo mámy?
Asi první týden po ránu trochu plakala. Vzbudila se a hned říkala: „Máma?“ Řekl jsem jí, že máma tady není, že je v práci. Následovalo kňourání. To ale netrvalo dlouho. Když jsem jí po několikáté řekl, že je maminka v práci, tak si zvykla, že přes slovní spojení „je v práci“ zkrátka nejede vlak, že když je máma v práci, tak tu prostě není. Přesto jsem se každou neděli večer bál, jak to ráno zvládneme, až zjistí, že po dvou dnech, kdy byla doma máma, tam zase není. Takto uběhly dva měsíce a najednou jsem zjistil, že je všechno v pořádku. Dneska už je úplně v pohodě a přistupuje k nám oběma stejně. Někdy chce večer usínat s maminkou, někdy se mnou.
Vyzkoušel jste si pozici pracujícího rodiče i rodiče, který s dítětem tráví téměř 24 hodin denně. Kterou tu roli vnímáte jako náročnější?
Než jsem šel na rodičovskou, pracoval jsem jako historik v muzeu, což nebylo příliš náročné povolání. Na druhou stranu jsem ne vždy chodil z práce plně profesionálně uspokojený a motivovaný na další úkoly. Silně jsem vnímal stresy z toho, že musím domů nosit peníze, a přitom jich moc nebylo. Z toho jsem měl špatný pocit a stále jsem se snažil někde něco přivydělat. Tenhle stres na rodičovské opadl. Takovéto živitelské krize má teď naopak manželka. Pracovala stejně jako já v muzeu, kam se po mateřské vrátila, ale velice záhy se objevilo lákavé místo v jiném oboru. Její práce je teď ale o hodně náročnější, má dost starostí a hlavně ač ne příliš suverénní řidič denně najezdí šedesát kilometrů, zatímco předtím chodila do práce pěšky přes pole do nedalekých Kravař.
Často se říká, že rodičovská dovolená je práce jako každá jiná. Do jisté míry tomu tak je. Zároveň je to ale veliké privilegium a jsem šťastný, že mi jej dala žena okusit. Je to hrozně pěkné. V práci si nevybíráte, s kým děláte, zatímco doma „pracujete“ s člověkem, kterého máte nejraději. Takže i když řešíte rutinní věci, tak je to vlastně příjemné a užíváte si to.
Během studií jste vypracoval učebnice francouzštiny. Je při péči o dítě čas věnovat se i psaní?
Můžu říct, že ze začátku jsem měl docela problém s tím, že toho s malou moc nenapracuji. První dva měsíce doma jsem byl nervózní. Psaní bylo v uplynulých letech jedním ze základních zdrojů mých přivýdělků, které jsou pro nás v podstatě nutností. Když jsem šel na rodičovskou, počítal jsem s tím, že budu dál dělat z domova. S dítětem se ale píše opravdu špatně. Například teď mám zakázku na knížku, jejíž rukopis mám odevzdat v květnu a přitom jsem zrovna začal. Vydavatel má pro mě naštěstí pochopení. Z počátku jsem ale byl frustrovaný, že se práci můžu věnovat maximálně tak dvě hodinky denně. Potom se mi to nějak přepnulo v hlavě a uvědomil jsem si, že můj primární úkol je být tady s Dorotkou. Že se jí musím věnovat. Od té doby jdou věci tady u nás v domě pomaleji, ale už mi to nevadí. Občas s hlídáním pomůžou babičky. To potom doháním resty nebo se věnuji spíš stavebním činnostem. Když Dorotka odjede, tak je to výborná příležitost k tomu, abych si tady třeba vybetonoval.
Zabaví se Dorotka někdy i sama? Řada rodičů pro tento účel využívá televizi nebo počítač...
Televizi nemáme a od počítače se ji snažíme držet spíše dál. On ten počítač opravdu pomůže, dítě se u něj na dlouho zabaví. Ze začátku, když jsem to s ní ještě tolik neuměl, tak jsem jí něco pustil kolikrát už ráno. Potom ale od počítače nechtěla odejít k jídlu, nebo si hrála a pouze vyžadovala, aby byl počítač puštěn jako kulisa. V tu chvíli jsme se rozhodli s tím něco dělat, což v praxi znamená taky nekoukat do počítače a prostě se dítěti věnovat a pohádku mu pustit až večer, když den končí a máme hotovo. Tak to nyní provozujeme a myslíme si, že to je zdravé.
Žijete na vesnici, kde se to, který z rodičů zůstane doma s dítětem, příliš neřeší. Volba bývá bohužel předem jasná. Jak tuto vaši roli tedy přijalo okolí?
Řekl bych, že lidé to tady poměrně akceptují. Nevšímám si, že by je to nějak zvlášť překvapovalo, pokud, tak mile. Zejména pak u žen chlap na mateřské budí sympatie, alespoň z toho mám takový pocit.
Uhodli jste?V soutěži iDNES.cz jste hádali, kdo bude posledním hostem projektu Lidé Česka. Soutěžní rozhovor si můžete přečíst zde.  |
A co vaše rodina?
Maminka se na to netvářila nijak špatně, táta je takový konzervativnější typ, takže to ze začátku nechápal. V létě jsem byl ale s Dorotkou a mými rodiči na týden na Moravě, kde jasně viděl, co ta péče obnáší a vlastně uznal, že to je celkem plnohodnotně strávený čas a zpětně složil hold mé matce za to, že vychovala všechny tři děti takřka sama, zatímco on byl věčně v práci nebo po melouchách.
Myslíte, že s Dorotkou budete mít i do budoucna bližší vztah díky tomu, že jste s ní strávil část rodičovské?
Věřím, že ano. Myslím, že nám to dobře šlape, jsme kamarádi. Mě to s ní baví. Jasně, že se těším na pátek, kdy Dorotku můžu částečně předat i mamince. Ale v zásadě prožívám s Dorotkou skvělé časy, doufám, že ona též.
Před pár lety jste se ženou odešli z Brna, kde jste studovali, na venkov. Co vás k tomu vedlo?
Na vesnici jsme spolu chtěli žít od té doby, kdy jsme se poznali. Oba pocházíme z Mladé Boleslavi, studovali jsme v Brně a spojoval nás pocit, že se nechceme vrátit do Boleslavi - do takového „industriálního thrilleru“. Do Libereckého kraje jsme se dostali náhodou. Objevili jsme inzerát, že se hledá vedoucí pobočky Vlastivědného muzea v České Lípě. Manželka se tam přihlásila, získala místo a tak jsme se přestěhovali. Vše jsme vsadili na tento kraj, i když jsme to tu předtím moc neznali, ani jsme sem nejezdili. Zprvu jsme bydleli v garsonce a usilovně jsme hledali chaloupku, kterou bychom si s našimi platy mohli dovolit, ale přitom se v ní už dala přežít zima. Nemohli jsme si dovolit platit zároveň garsonku a dům. Přestěhovali jsme se tedy na tento „squat“, kde jsme z počátku měli pouze suchý záchod. Postupně jsme začali rekonstruovat, po roce jsme tu oslavili svatbu, do dalšího roka tu byla Dorka.
Další rozhovory:Lidé Česka |
Ve vaší situaci se vlastně snoubí progresivní přístup otce na rodičovské, který známe spíše z měst, a naopak tendence k tradičnímu způsobu života...
My jsme takoví staromilci. Já jsem vystudoval historii, manželka etnografii. Na druhou stranu rozdělit si rodičovskou nám připadá jako rozumný koncept. Má to spoustu výhod.
Chováte drůbež, králíky, prase... Jak zvládáte s batoletem obstarávat hospodářství?
To víte, že přes den není tolik času, ale zvládám to. Nejklidnější jsem, když „pracuje“ se mnou, protože ji mám na dohled. Je hodná. Byť je to neskutečné, tak i tenhle capart, když mu řeknu: „Podej mi tamten košíček,“ tak mi ho donese. Není to jen o tom, že jí jenom dáváte péči, už vám to také vrací a pomáhá. Už to je parťák.
Myslím, že když už jsme na venkově, tak se vyplatí mít zvířata. Je to z mnoha důvodů strašně hezké. Dlouho jsme s manželkou byli vegetariáni. Když jsme se potom s dítětem k masu vrátili, tak jsme se rozhodli, že chceme jíst jen domácí maso. Dnes si koupíme maximálně šunku na chleba, ale jinak jsme, co se týče masa, úplně soběstační, všechno si vyprodukujeme sami. Dělá nám radost, že jsme nezávislí na systému velkochovů a takřka průmyslové produkci masa, s níž nesouhlasíme. Máme králíky, krůty, husy, kachny a prase. Myslím, že i pro dítě je moc dobré, když zvířata vidí a uvědomuje si, z čeho pochází jídlo, které v supermarketu vypadá jen jako růžové balíčky. Dorotka vidí celý proces od narození zvířete až po jeho poražení, protože takovou akci, jako je zabíjačka prasete, před ní neschováte. Také se mnou zvířata krmí a čistí a myslím, že ji to naučí určité nesobeckosti. Už když jí bylo něco přes rok, tak jí docházelo, že tady nejsme jenom my tři, ale že musíme jít na dvůr a nakrmit taky zvířata.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté seriálu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám žije v Česku? |
Neláká vás někdy návrat do města?
Rozhodně ne. Na vesnici jsem chtěl žít vždycky a jsem rád, že se nám tahle část našeho snu splnila. Je tu opravdu klid, tady v Janovicích není ani moc slyšet doprava. Máme čistý vzduch a v létě krásné noční oblohy. Mám pocit, že život na vesnici nám zkrátka víc vyhovuje. Nevadí nám po práci ohýbat hřbet ještě doma, naopak z toho máme radost.
V rozhovoru s farmářem v rámci cyklu Lidé Česka jsme se dozvěděli, že s místními lidmi příliš nevychází. Přátele má především mezi obyvateli, kteří se na venkov přistěhovali z města. Jak s místními vycházíte vy?
Já si v tomhle opravdu nemohu stěžovat. Možná je to tím, že jsme komunikativní a otevření, ale přitom ne až příliš. Neměli jsme žádný problém zapadnout. Sousedy máme bezvadné. Je pravda, že život na vesnici už není takový jako dříve. Dneska si lidé dávají mezi zahrady živý plot, aby na sebe neviděli. Já o tom neuvažuji, sousedi také ne, je-li mi známo. Vztahy máme výborné. Se sousedem si občas vypijeme přes plot nějakou tu štamprli nebo si vyměníme králíky. Člověk nesmí být pitomec, musí být všímavý vůči tomu, co lidé dělají, musí se o ostatní zajímat. Pokud to nechce, pak má být jeho volbou nikoliv vesnice, ale samota.
Nechybí vám tu kamarádi a vůbec sociální vyžití?
Známé si tu tolik vybírat nemůžete a občas se u nás zjeví nějaká milá návštěva ze starých časů. Zhruba jednou za měsíc si zajdu do hospody do Kravař, kde už si také mám ke komu sednout a jsem spokojený. Je pravda, že když přijdu mezi lidi, mám úplnou sociální euforii. Sednu ke stolu a melu a melu. Když celý den dělám na Dorotku: „kuk“, „ham“ a podobně, tak si pak komunikaci s dospělými opravdu užívám.
Jsou na vesnici i další rodiče s malými dětmi, se kterými můžete trávit čas?
Spíš ne. Přes léto, když si hrají na návsi větší děti, tak se k nim Dorotka občas přidá. Ale naše vesnička je opravdu malinká a polovina z domů patří chalupářům. V jejím věku tu není asi žádné dítě.
Kdybyste se v budoucnu rozhodoval znovu, chtěl byste jít opět na rodičovskou dovolenou?
Určitě. Se ženou to hodnotíme jako dobré rozhodnutí pro všechny tři. Další dítě bychom si možná předali dokonce dříve než ve dvou letech. Snad bude stejně hodné, jako je Dorotka.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
