Koroner Jaroslav Gutvirth

Koroner Jaroslav Gutvirth | foto: Petr LundákMAFRA

KORONER: Smrt je blbá. Zmařené životy mladých mi v hlavě leží dlouho

  • 48
Žádné sledování televize ani bezcílné bloumání po lese. Jaroslav Gutvirth jezdí ve volném čase ohledávat mrtvoly jako koroner. Tuto práci má jako vedlejšák k profesi lékaře na českobudějovické záchrance, kde působí bezmála čtvrt století. „Díky práci na smrt pohlížím jinak, už ji nevytěsňuji,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka.

Nosíte bílou koronerskou kombinézu?
Ne, mám speciální bundu a kalhoty s odrazkami, aby mě při noční práci na silnici někdo nesrazil. Někdy vyjíždím k zemřelému i ve svém civilní oblečení.

Pracovní stejnokroj není pro koronera povinnost?
Když jsem ve službě jako lékař záchranné služby, který v případě nutnosti provádí „prohlídku zemřelého mimo zdravotnické zařízení“, stejnokroj mít musím. Ve volném čase však už čtvrtý rok pracuji také pro soukromou společnost poskytující koronerské služby a v těchto případech vyjíždím k zemřelým v civilu svým vlastním autem.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a zveřejňujeme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Ke kolika zemřelým za měsíc „soukromě“ vyjedete?
K deseti až dvaceti. Třeba dnes (v den pořízení rozhovoru, pozn. red.) mě vzbudili v jednu hodinu v noci, abych vyjel k muži, který prohrál boj s rakovinou. Když nesloužím na záchrance, jsem pro svého druhého zaměstnavatele k dispozici takřka nonstop.

Co na to říká vaše manželka?
Myslí si, že moc pracuji. Když ale před čtyřmi lety přišla nabídka na vedlejšák, byla to pro mě výzva. Hádal jsem, že to vydržím rok, ale spolupráce stále trvá. Navíc jednou měsíčně sloužím na pohotovosti v Třeboni. Baví mě všechno.

Soukromá firma vám platí paušálně, nebo podle počtu provedených ohledání?
Podle počtu ohledání.

Na jaký nejsložitější případ si vzpomínáte?
V drážním domku u Hluboké nad Vltavou našli před časem osaměle žijícího pána. Okolnosti byly podivné. Měl krev na hlavě, takže policie včetně psovodů pečlivě propátrala domek i okolí. Nakonec se zjistilo, že zemřel na cévní mozkovou příhodu a do hlavy se praštil sám. Vyšetřování od počátku mířilo úplně jiným směrem.

Hodně lidí zná tuto profesi vesměs z amerických seriálů. Mají často zkreslenou představu o náplni vaší práce?
Nemyslím si. Koroner není soudní lékař, jeho povinností je na místě na základě prohlídky těla a anamnézy zjistit příčinu a den úmrtí. Většinou se mi podaří určit i čas, pokud dotyčný nežil osaměle a nezemřel zcela beze svědků.

Jak dlouho ohledání těla trvá?
Někdy patnáct minut, jindy půldruhé hodiny, záleží na okolnostech. Nejdéle obvykle trvá cesta autem. Viděl jsem mnoho zbytečných nehod způsobených rychlou jízdou, takže si držím poklidné tempo. V případě podezření na násilí k zemřelému stejně můžu až po ohledání místa policií. Tělo pak prohlížíme společně s policejním technikem či soudním lékařem.

Kam jako koroner vyjíždíte nejčastěji?
Zhruba ve třetině případů do domovů pro seniory či ústavů sociální péče. V těchto případech se orientuji vesměs podle lékařských zpráv. Zbytek jsou většinově lidé, kteří zemřeli doma, přičemž k těm osamělým se vždy volá policie. Více než dvě třetiny úmrtí jsou očekávaná, mrtvé po dopravní nehodě ohledávám minimálně, obvykle automaticky putují na pitvu.

Jaroslav Gutvirth

  • Je mu 67 let. Narodil se v Praze, od roku 1977 žije v Českých Budějovicích.
  • Do roku 1994 pracoval na JIP na infekčním oddělení, od té doby je lékařem záchranné služby.
  • Kromě své práce na záchranné službě ve volném čase působí jako koroner pro soukromou společnost.
  • Má dvě děti a šest vnuků.

Jak často se vám příčinu úmrtí nepodaří zjistit?
Odhadem v 10 až 15 procentech případů. Když ji nejsem schopen určit, následuje zdravotní pitva, nebo policie v případě nejasných okolností nařídí tu soudní. Většinou se pitvou zjistí přirozená smrt. Řešil jsem třeba případ bezdomovce, který zemřel schovaný v předsíni hospody, kde nocoval. Pitva následně odhalila běžný infarkt.

Máte „kvóty“, kolik lidí můžete nechat měsíčně pitvat?
Nic takového. Když příčinu nelze určit, jednoduše napíšu návrh k pitvě a posléze se soudním lékařům eventuálně omluvím, že jsem jim tam někoho poslal zbytečně. Naštěstí na mě vůbec nejsou přísní.

Nechal jste někdy mrtvolu pitvat „ze zvědavosti“?
Muže, kterého našli mrtvého ve sprše, kde na něj dva dny tekla horká voda a měl úplně rudou kůži. Zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým. Ohřev vody mu v koupelně obstarávala karma, po výměně nových a perfektně těsnících oken ale už nešel v době fungování větráku na odvod vlhka tlak z karmy do komína, ale do bytu. Chtěl jsem zjistit, kolik měl v krvi špatného hemoglobinu a pitva prokázala neuvěřitelných 80 procent. Sám jsem byl v bytě asi minutu a za tu dobu jsem se stihl přiotrávit, padla na mě silná bolest hlavy.

Stále mě něco překvapuje

Jaké pomůcky vozíte v koronerské brašně?
Kromě propisovaček, štítků a potřebných lejster také tahák s telefonními čísly, rukavice, ústenku či baterku.

Jak ohledání obvykle vypadá? Hledáte po bytě lahve od alkoholu, krabičky od pilulek či jiné indicie?
To dělá hlavně policie. Když se někdo zastřelí a má v ruce zbraň, přesto je nutné odebrat z prstů na ruce zemřelého stěr na přítomnost střelného prachu, jestli se skutečně zastřelil sám. To už jsou policejní finty.

Jsou případy, kdy je příčina smrti zcela zřejmá a pitvu stejně nařídit musíte?
Zákon to vyžaduje u sebevražd, autonehod a všech úmrtí v jakémkoli typu dopravního prostředku.

Stalo se vám, že se příčina smrti zdála být zcela zřejmá a nakonec všechno bylo jinak?
Stává se to, ale jde ani ne o promile případů. Tělo může vykazovat mnohoznačné stopy, což mě uvádí do nejistoty. Někdy lidé precizně napodobí přirozené úmrtí a pak se po několika týdnech najde dopis na rozloučenou.

Může vás po tak dlouhé době u záchranky ještě vůbec něco překvapit?
Stále mě něco překvapuje. Jednou jsem nechal pitvat osaměle žijícího muže, který měl v domě nepořádek. Bylo vidět, že za sebou má dlouhou kutilskou kariéru a nikdy nic nevyhodil. Našli ho ležet mrtvého na schodech. Později se ukázalo, že také zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým, což jsem vůbec nepředpokládal. Topil si jakýmsi topidlem, kterého jsem si v té změti nevšiml.

Jak často kroutíte hlavou nad tím, co všechno jsou čeští kutilové schopni vymyslet?
Oproti dřívějšku se lidé poučili a excesy nejsou tak časté. Ale zažil jsem člověka, který si doma topil elektrickým zářičem a měl ho připojený na elektrocentrálu stojící v místnosti. Bylo jasné, že ho zplodiny musejí zahubit. Vzpomínám si i na pána, který si dal elektrocentrálu do studny a vlezl do ní.

Jakou specializaci lékař potřebuje, aby mohl vykonávat povolání koronera?
Stačí atestace z interny či praktického lékařství. Já mám k interně i infekční a urgentní medicínu. Služba koronera v Česku vznikla teprve v roce 2012, kdy zaplnila mezeru, kterou do té doby musela vyplňovat záchranná služba, pro kterou je to zátěž mimo obor.

Přesto na vás jako na lékaře záchranky tato povinnosti stále někdy padne. O jaké případy jde?
Pokud jsem u nehody s mrtvým a dalšími lidmi, jejichž život visí na vlásku, vždy se snažím, aby zemřelého přijel ohledat koroner nasmlouvané soukromé firmy. Když není k dispozici, musím ohledání na závěr výjezdu provést já, což znamená, že tou dobou nejsem k dispozici živým se zdravotními problémy, což je primární úkol záchranky.

I po letech stále cítím lítost

Vzpomenete si na svůj nejsmutnější koronerský případ?
Nedávno mě povolali k ostatkům mladé ženy, které asi rok ležely v lese. Podle fotek šlo o docela hezkou mladou dámu ze Slovenska, ona si však o sobě myslela, že je ošklivá. Měla blud v rámci deprese a spáchala sebevraždu. Deprese jsou často rodinou nerozpoznaný problém. Je naprostý omyl domnívat se, že kdo mluví o sebevraždě, nikdy ji nespáchá.

Předchozí díly

Měli by být lidé všímavější ke svému okolí?
Rozhodně. Jednou jsem přijel k pánovi, který se střelil do hlavy neškodnou pistolkou, která mu jen prorazila kůži. Navíc mířil do místa, kde je lebka nejsilnější. Ležel na zemi, nehýbal se a plakal. Rodina pak uvedla, že tento čtyřicátník pláče už půl roku. Asi si mysleli, že je to normální. Ti nebyli všímaví. K návštěvě psychiatra to pořád chce určitou statečnost, a to i od příbuzných.

Máte pocit, že se po letech vyrovnáváte s pohledem na smrt lépe než na začátku?
Zvyknout si můžete na všechno, ale samozřejmě mi stále utkvívají naprosto zbytečná úmrtí, a to hlavně mladých lidí. Ať profesi děláte jakkoli dlouho, lítost cítíte pořád. Ještě jsem však neměl potřebu využít služeb psychologů, kteří jsou personálu záchranky po vypjatých okamžicích k dispozici.

Zbytečnými úmrtími máte na mysli sebevraždy?
Sebevraždy, ale i autonehody. Vždy si říkám, proč rodiče dětem kupují tak silné stroje. Jednou jsem jako lékař získal u matky osmnáctiletého chlapce tak velkou důvěru, že se mnou přišla nákup motocyklu pro syna zkonzultovat. Řekl jsem jí, že jestli podporuje transplantační program, ať rozhodně neváhá.

Potřebuje koroner černý humor, aby se nezbláznil?
Určitě je to dobrá věc, ale neléčí všechny šrámy na duši.

Jaká úmrtí jsou noční můrou koronera?
Nejhorší je, když s sebou sebevrah vezme lidi, kterým se chce pomstít. Obzvlášť když jsou mezi nimi děti. To je za hranou všeho, co by člověk chtěl v životě vidět. Dům, v němž se u nás v regionu podobný případ stal, zbourali a dodnes je po něm jen prázdná parcela.

Jednou jsme také jeli k pánovi s patnácti bodnými ranami v hrudi. Nezletilý chlapec proti němu bránil matku a zbytek rodiny, protože je polil benzínem a vyhrožoval, že je zapálí. Soud chlapcovo počínání následně vyhodnotil jako přiměřenou obranu.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Narodil jsem se v Praze, ale nikdy jsem k ní nepřilnul. Je v ní moc rušno, moc aut, zbláznil bych se tam. Mojí srdcovou záležitostí je celý Jihočeský kraj. Od roku 1977 žiji v Českých Budějovicích, kam mě přivedla práce a příroda. Bydlela tu kdysi moje babička, jezdil jsem k ní na prázdniny. Druhé mé místo je momentálně Vancouver v kanadské provincii Britská Kolumbie, kde žije můj syn s manželkou a tři vnuci. Je tam krásně, akorát tam hodně prší.

Přináší vám práce koronera vůbec něco pozitivního?
Umírání a smrt jsou jevy, které i lékař trochu vytěsňuje. Přitom nás to všechny čeká - osobně i s příbuznými. Není na škodu, když člověk na ten konec získá díky koronerským zkušenostem trochu jiný náhled. Smrt už nevytěsňuji.

Pomáhá vám práce smířit se se smrtí?
Něco jiného je smířit se se smrtí devadesátiletého či těžce nemocného člověka a někoho, kdo měl život před sebou. Smrt je blbá a umírání jakbysmet. Jde o to, co bychom ještě měli připustit a co už ne. Třeba bývalý ministr kultury Pavel Tigrid se podle mého ve Francii zastřelil proto, že zjistil, že u něj začíná demence a nechtěl připustit, aby jeho tělo žilo bez duše.

Smrt někdy jistě může být vysvobozením. Umírá se podle vás dnes lidem lépe než třeba před padesáti lety?
Určitě, i když stav pořád není dokonalý. Jsou systémové chyby a je nutné lékaře vzdělávat v oblasti paliativní péče, aby ji nasadili včas a nezachraňovali lidi, kteří umírají na jasně smrtelnou nemoc. Aby neprodlužovali jejich utrpení heroickými zákroky, které spíš obtěžují, než umožňují klidné spočinutí. Je nutné o tom ještě hodně diskutovat a poučovat se navzájem.

SESTRA V HOSPICI: Smrt nemusí být truchlivá, věřícím se neumírá snáz

Přesto vidím, jak se situace zlepšuje. Často spolupracuji se sestrami z domácího hospice, které nevyléčitelně nemocným pacientům a jejich rodinám poskytují zcela nedocenitelnou pomoc. Velká bolest spojená s posledními stádii nemocí je odporná a díky nim mohou lidé umírat důstojně. Jsem rád, že společnost už umírání zcela nevytěsňuje, pomoc v této oblasti má velký smysl.

Využívají lidé služeb domácího hospice dostatečně?
Povědomí se lepší, ale nevyužívají je všichni, kteří by potřebovali. Zažil jsem chlapíka, kterému půl roku umírala mladá žena bez pomoci hospice a byla to pro něj cesta peklem. Péče o příbuzného je ale jinak nadměrná zátěž hlavně pro ženy. Jsou ohroženy depresí. Potřebují mít doma uklizeno, uvařeno, k tomu mají směnu u ošetřování. Pečující chlap má doma bordel, jídlo kupuje v hospodě a všichni ho ještě obdivují za statečnost. Ženám není tolik odpuštěno a subjektivně vše prožívají jinak.


Článek se mi líbí
Lide Česka