Je pěkné, když si člověk sebekriticky sám stanoví svou diagnózu.

Staří lidé mají často pocit, že už nejsou k ničemu, nikdo je nepotřebuje, jejich práci udělají mladí rychleji a lépe...

Je potřeba přesvědčit seniory ve svém rodině, že je zde práce, kterou mohou udělat POUZE oni - napsat nebo nadiktovat své vzpomínky. To za ně nikdo jiný udělat NEDOKÁŽE. 

Moje maminka babička a později i maminka vzpomínala často a ráda na své dětství, znala a uměla vyprávět příběh rodu. My - vnuci a děti jsme to vyprávění slyšeli snad stokrát a měli jsme pocit, že už to všechno známe zpaměti. Když zemřely, zjistili jsme, že NEVÍME fakticky NIC!!!

Maminka říkala, že když zemře člověk, je to, jako když se zavře kniha. Je to pravda. všechny ty informace jsou v nenávratnu.

Přesně tak - daly jsme se sestrou dohromady historii a byla jsem překvapena, kolik věcí si pamatovala pouze ona a kolik pouze já. Mám to sepsané i s fotkami - ať se s tím pak popasují - a doplní. Psala jsem to asi do roku 2005 - pak už to bude na nich.

kdo v nadpisu četl gynekoložka jako já, at dá +

Tvorbu rodokmenu často doprovázejí rovněž "porodní bolesti", které navíc nejsou omezeny pouze na jedno pohlaví.

Daleko lepší se mi zdá pátrání pomocí DNA - neboť taková různorodost jako je v našem středu Evropy není všude běžná - od Keltů přes Germány a Slovany a s příměsí všech, kteří tudy prošli. Už jen podle barev očí, vlasů, pleti - taková široká paleta není všude. Sepsala jsem alespoň kolem roku 2000 Paměti - jak praví klasik, dokud si něco pamatuju. Cca od roku 1900 - co jsem si pamatovala z vyprávění. A došla k poznání, že život skutečně nebyl procházka sadem rozkvetlým. A pokud to budou jednou číst - on je něco jiného dějepis a to, co se přihodilo našim vlastním předkům.

"za nějakých sto nebo sto padesát let nikdo nebude vědět, že jste kdy existovala... To je hrozná představa."

Proč hrozná? Prach jsi a v prach se obrátíš. Důležitý je život. Jakou stopu člověk zanechá ve svých blízkých, v cizích lidech.

Podle mě se velmi záhy dost lidí dostane s hledáním předků přes hranice státu a tím to hasne.

Hasne to pouze v té jedné linii, kterou jste se rozhodl sledovat.

Jinými slovy tato paní ( a obecně vetšina genealogů u nás ) najdou jen předky, o kterých jsou doklady v českých archivech. Ty části rodokmenu, které zabíhají do zahraničí a neodrážejí se v českých archivech ( dvě generace před přistěhováním do Čech a dříve ), nedohledáte, respektive se musíte obrátit na genalogy specialisty, případně zahraniční.

Troufnu si říci, že nejen ona, ale snad 90 procent všech archivářů dokáže bádat pouze v zemi, kde vystudovali daný obor. Jde o bariéry jazykové, jiné uspořádání archivu atp. Český genealog již většinou nedokáže hledat ani v SR do vzdálenější minulosti. Ostatně i náklady připoužitíčeskéhoarchiváře by byly daleko větší (ubytování, cestovné atp)

Těžko se hledá co ještě o sobě vykecat...

Nevíte někdo, zda jsou nebo budou, podobně jako matriky, digitalizovány i např. zmíněné gruntovní knihy aj. zdroje informací ?

Jak v kterém archivu. Někde pozemkové knihy zdigitalizované jsou, stejně jako sčítání lidu, soupisy poddaných, kroniky a další zdroje. Jinde se digitalizace plánuje, někde se digitalizace těchto zdrojů (zatím) neplánuje. Záleží tedy i na tom, odkud jsou Vaši předci - pokud z jižních Čech nebo severní Moravy (archiv v Třeboni a v Opavě), je množství zdigitalizovaných zdrojů velké, pokud z ostatních částí republiky, je to horší.

Čas od času také věnuji nějaký čas našemu rodokmenu a je to hrozně zajímavé. U jedné větve jsem někde kolem 1780. Souhlasím s paní Peremskou, že by lidé měli znát své předky. Sám jsem se k tomu dostal při pohledu na rodokmen našeho psa a říkal si, že je ostuda, když znám více předků psa než svých :( Opravdu je důležité vyzpovídat babičky a dědečky včas. Pokud to člověk neudělá, jsou ty informace ztracené, případně se jen složitě a pracně dohledávají. S autentičností a osobním podáním se ani sebelepší matriční zápis nemůže rovnat.

Snad jen to, že paměť je šálivá, jen na vzpomínkách stavět nelze,často lidé věci zkrášlují či zdobí.