Zubři evropští, pratuři i další druhy zvířat byli kdysi hojně rozšíření na území Evropy i Česka. Dokud je člověk nevyhubil.
„Nebýt několika zoologických zahrad a soukromých chovů, kde zůstaly desítky kusů, zubra evropského už bychom znali jen z obrázků. Z přírody zmizel po první světové válce. Naštěstí se řada zemí včetně Česka snaží zubra zachránit. Vrací ho do přírody,“ líčí Evžen Korec, ředitel Zoo Tábor, která má čtyřčlenné chovné stádo a šest mláďat. Mladé jedince posílá do rezervací, některé i do zahraničních zoo.
Díky záchranným projektům nyní počet zubrů poprvé v novodobé historii překročil hranici deseti tisíc jedinců. K přežití druhu jich ale musí být podle Korce mnohem víc a hlavně potřebují větší prostory.
To potvrzuje i Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina, která před devíti lety založila v bývalém vojenském areálu ve středočeských Milovicích první rezervaci pro velké kopytníky.
Úspěšně se tam množí zubři, pratuři i divocí koně – exmoorští ponyové. Společnost pomáhá a půjčuje zvířata i novým rezervacím, které vznikají. Už je jich 15 a v plánu jsou další.
Zubři s vojáky
„Problém je, že všechny české rezervace jsou na malé ploše. Zubři jsou největší evropští přežvýkavci, k zachování populace potřebují území o rozloze větší než tisíc hektarů,“ říká ředitel zoo Korec s tím, že vhodné prostory má zejména armáda, která je využívá k výcviku vojsk. „Dá se to skloubit, protože cvičení nikdy neprobíhá na celém území, a v cizině už s tím zkušenosti jsou. U nás pokusy o domluvu ztroskotaly,“ dodává Korec.
S návratem zubra evropského do přírody pomáhají i dva jihočeští vědci |
Dostál zmiňuje, že například v Polsku vysadili ochranáři zubry do největšího vojenského prostoru, který využívají místní vojáci i armádní síly NATO. U nás by podle něj mohli zubři obývat třeba vojenské prostory v Libavé na Olomoucku, v Doupovských horách na západě Čech nebo v jihočeských Boleticích. „Jsou tak rozlehlé, že tam zubři mohou žít, aniž by překáželi vojákům. Jde o plaché býložravce, kterým vadí hluk, takže by se v době cvičení včas přesunuli do bezpečí,“ říká Dostál.
V minulosti se pokoušel domluvit spolupráci s armádou, ale neuspěl. „Se zástupci dalších organizací jsme o tom jednali s ministerstvy obrany a životního prostředí i dalšími institucemi. Většinou byli vstřícní. Jenže lidé, kteří o tom něco věděli nebo mohli rozhodnout, se střídali tak rychle, že jsme to řešili opakovaně, ale nikdy nedořešili,“ vysvětluje Dostál. Aktuálně stěhování zubrů na vojenské pozemky s nikým neřeší. Ale plánů se nevzdal. Chce to zkusit znovu po parlamentních volbách, aby se uprostřed jednání neměnili politici.
U Milovic vypustili divoké koně, ochrání chrobáky i vzácné rostliny |
Vedení armády v minulosti s umístěním zubrů do vojenských výcvikových prostor nesouhlasilo a nesouhlasí ani dnes. Zubři tak zatím obývají několik pozemků, které armádě sloužily v minulosti. A třeba největší obora v Židlově stále patří Vojenským lesům a statkům, ale vojáci už tam necvičí. Umístění zubrů do stávajících vojenských újezdů, jak se nazývají oblasti ve správě armády, by nebylo jednoduché.
„Zubři ze zákona nepatří mezi zvěř, možný je tedy pouze jejich uzavřený chov. Pokud by byla snaha umístit je do vojenských újezdů, bylo by nutné vybudovat oplocené obory a musel by se vyřešit management chovu, tedy jejich přikrmování, veterinární péče, odstraňování přebytečných jedinců a podobně,“ říká mluvčí Vojenských lesů a statků Petr Toman.
Neočekávaná hrotnatka
Odborníci na chov zvířat míní, že je to reálné. Náklady na návrat zubrů a dalších velkých kopytníků se podle nich vyplatí, protože tato zvířata výrazně mění charakter přírody. Spásají agresivní druhy trav i náletové dřeviny a kopyty rozrývají půdu. Tím vytvářejí prostor pro návrat dalších ohrožených druhů rostlin i živočichů. V milovické rezervaci díky kopytníkům roste například vzácný hořec křižatý a v symbióze s ním tam žije i kriticky ohrožený modrásek hořcový Rebelův, který se jinde v Česku nevyskytuje.
V okolí opuštěného dolu na Karvinsku by v budoucnu mohli žít divocí osli - onageři. Dvanáctičlenné chovné stádo má ostravská zoologická zahrada. Kromě dospělého samce a sedmi samic jsou jeho součástí i čtyři mladí jedinci narození v letech 2022 a 2023. Obývají jeden ze tří prostorných výběhů ostravského safari.
„Naším největším unikátem je drobný korýš, perloočka s latinským názvem Daphnia inopinata, který se dá přeložit jako hrotnatka neočekávaná. Žije v tůních, které udržují právě velcí kopytníci. Odborníci ji objevili loni. Milovice jsou nyní jediné místo na světě s potvrzeným výskytem této vzácnosti,“ líčí Dalibor Dostál.
Menší rezervace kopytníků vznikly už ve většině krajů, mnohé s podporou radnic či krajských úřadů. Postupně v nich přibývají i další druhy zvířat.
Novým Mlýnům mají pomoct vodní buvoli, spasou invazivní druhy rostlin |
Zatímco třeba v Národním parku Podyjí na jihu Moravy žijí šestým rokem divocí exmoorští koně dovezení z Anglie, s údržbou pozemků v okolí vodní nádrže Nové Mlýny na Břeclavsku pomáhají krátce tři vodní buvoli. V lokalitě poblíž Pouzdřan mají bránit šíření invazivních a expanzivních druhů rostlin.
V Moravskoslezském kraji už jsou dvě rezervace velkých kopytníků a uvažuje se o třetí. Na loukách u Kozmic na Hlučínsku žijí divocí koně. Území bývalé vojenské střelnice v Krnově-Chomýži obývají koně s pratury.
Na Karvinsku možná časem vznikne prostor pro divoké asijské osly onagery a další zvířata.
„V místech postižených těžbou uhlí jsou podmínky vhodné pro divoké osly, zubry, tury a další kopytníky včetně některých druhů jelenovitých. Ale zatím nemáme hotový projekt, jen ideu. Záleží na tom, zda se nám podaří získat tamní pozemky,“ říká náměstek moravskoslezského hejtmana Jakub Unucka.
Podle Dalibora Dostála jsou právě území po těžbě spolu s vojenskými újezdy a národními parky pro velké kopytníky nejperspektivnější.
