V deseti zažila znásilnění. Promluvila o tom, aby dodala odvahu jiným lidem

  20:24aktualizováno  20:24
Jana Zbořilová v deseti letech zažila sexuální zneužití. Až letos o tom promluvila. „Předtím by mě to asi semlelo,“ říká. Dnes je Janě pětadvacet a před půl rokem natočila na YouTube video, ve kterém popisuje, že ji jako malou znásilnil neznámý muž. V rozhovoru pro MF DNES vysvětluje, jak těžké je hovořit o sexuálním násilí.

Jana Zbořilová, autorka projektu Stoptabu | foto:  Michal Růžička, MAFRA

Po zveřejnění videa Janu napadlo, že by svým příběhem mohla dodat odvahu dalším lidem, kterým se stalo něco podobného. Proto vymyslela projekt Stoptabu. Pod tímto heslem zveřejňuje na sociálních sítích další videa a příspěvky týkající se problematiky násilí.

Jak moc bylo těžké otevřeně a neanonymně promluvit o sexuálním zneužití?
Když jsem se to rozhodla udělat, myslela jsem si, že to bude v pohodě. Neříkala jsem to světu, ale jen foťáku. Nervy přišly, jakmile jsem video začala nahrávat na internet. Strašně jsem se bála zpětné vazby a toho, ke komu všemu se to může dostat. Rodiče, bratr a přítel to věděli, ale stejně jsem se bála, aby to někdo nechtěl zneužít proti mně.

Odhodlala jste se k tomu i díky časovému odstupu od znásilnění?
Je to už patnáct let. Takže si myslím, že časový odstup určitě vliv měl. Nebo takhle: Myslím si, že bych o tom dokázala mluvit i před deseti lety, kdy mi bylo patnáct. Jen by mě to asi semlelo. Kdybych reakce, které na má videa čtu dnes, četla v patnácti, složí mě to. Teď na to byla vhodná doba. Mám zázemí, chápajícího přítele, a proto jsem si byla jistá, že s tím můžu ven a ustojím to.

Jaké dostáváte reakce?
Kdyby převažovaly špatné, tak to nedělám. Fascinovalo mě, kolik mi přišlo příběhů na podobné téma díky tomu, že jsem zveřejnila ten svůj. Potvrdilo mi to, že tohle má smysl. A že bylo důležité s tím vyjít ven nejen anonymně, ale se svou tváří. Negativní reakce přicházejí také. Teď jsem zjistila, že někdo vytvořil fórum, na kterém řeší, že jsem si to vymyslela. Pročítala jsem si to, protože mě zajímalo, jak na to přišli. 

Z čeho vycházejí, když tvrdí, že jsem si to mohla vymyslet? A podle nich si stačí dát jedna a jedna dohromady a prý je to z toho jasné. Snažím se nic si z toho nedělat, ale stejně se mi pak rozsype žaludek. Nejhorší je, když mi někdo v komentáři poděkuje, že jsem mu pomohla a někdo jiný na to zareaguje stylem: No jo, vy jste všechny stejné, zasloužíte si to.

Jana Zbořilová, autorka projektu Stoptabu

Žije v Praze. Má osobní zkušenost se znásilněním. Před půl rokem natočila video, které nazvala „Znásilněná, no a“, na svůj YouTube kanál Jája na paprice, na který už předtím nahrávala jiný obsah.  Od té doby se jí scházejí podobné příběhy jiných lidí, které anonymně zveřejňuje pod hlavičkou projektu Stoptabu. Aktuálně se na serveru Startovač.cz snaží vybrat peníze na to, aby projekt mohla rozjet naplno – koupit lepší techniku, pořádat besedy a workshopy. 

Co se tehdy před patnácti lety stalo?
Vracela jsem se domů ze školy. Bylo mi deset. Od rodičů jsem samozřejmě věděla, že se nemám s nikým cizím bavit. U nás před domem stál chlapík u zvonků a říkal mi, že chce jít za někým nahoru. Jméno mi nic neříkalo. Tak on doplnil, že má jít o vysokou blondýnku. Taková u nás skutečně bydlela, takže jsem ho pustila. 

Začal mě balamutit, jak jsem hezká, fotogenická a on je prý fotograf. Já, odchovaná na Disney Channelu, jsem se už viděla v záři reflektorů. Povídal, že bude fotit kampaň na koních a já rok předtím byla na koňském táboře. 

Takže jsem byla čím dál přesvědčenější o začátku velké kariéry. On mě ale začal přesvědčovat, že jízda na koních bolí a bude to chtít hodně výdrže. To byla voda na můj mlýn. Když mě někdo začne hecovat, musím mu dokázat, že to zvládnu. Mám to tak dodnes.

Takže vás přemluvil?
Já pořádně nevím, co se stalo. Byla jsem k němu otočená zády. I proto mají lidé tendenci můj příběh zpochybňovat. Nevím, kam to bylo. Nevěděla jsem, co je sex. Věděla jsem, že je k tomu potřeba chlap, ženská, že jsou nazí a zplodí z toho dítě. Nenapadlo mě, že to může udělat i někdo cizí a venku. 

Pamatuju si jen extrémní bolest. Chtěla jsem napočítat do dvaceti a pak mu říct stop. Když jsem napočítala do dvaceti a on pokračoval, tak jsem se přesvědčila, že napočítám do třiceti nebo padesáti. A pak už jsem tušila, že jsem udělala něco špatného a budu z toho mít určitě průšvih. Ne že on udělal něco špatně, ale já. Přitom moji rodiče byli naprosto pohodoví, neměla jsem se čeho bát.

Řekla jste to tehdy někomu?
Já mu potom řekla, že se půjdu zeptat mamky, jestli mě na to focení pustí, a pomalu jsem odešla domů. Mamka doma samozřejmě nebyla, takže jsem se tam zamkla. Zpětně mi přijde šílené, že jsem do té chvíle nevěděla, co se děje, a až potom mi došlo, že je to něco špatného. Takže jsem to nikomu neřekla. Ani jsem nevěděla, co jim mám říct, protože sama sobě jsem to nedokázala pojmenovat. Jen jsem si to napsala do deníčku.

Policie hledá svědky znásilnění školačky v Budějovicích, podezřelého má

Jak na to teď reagují vaši rodiče, když ví, čím jste si prošla?
Řekla jsem jim to až nedávno, když jsem se rozhodla, že to zveřejním. Chtěla jsem, aby to věděli ode mě. Táta řešil, jestli bych toho člověka nepoznala, jestli nešlo o někoho známého. 

Zrovna minulý týden jsem mluvila s paní, která má desetiletou dceru. Neuměla si představit, že by jí tohle svěřila až po patnácti letech. Já si napřed myslela, že moje mamka nepřežije, když jí něco řeknu. Zvládla to, ale až doteď musí válčit s tím, že si patnáct let myslela, že jsem v pohodě a nic se nestalo.

Kdybyste mohla nyní něco poradit svému desetiletému já nebo holčičce, která zažila něco podobného, doporučila byste jí jít za rodiči?
Určitě. V pubertě jsem si stála za tím, že jsem to nikomu neřekla. Nebyl kolem toho humbuk, žádná policie. Myslela jsem si, že když jsem to nikomu neřekla, nijak mě to nepoznamenalo. Jenže když jsem to nikomu nepověděla, nemohli toho člověka chytit. Mohl to dělat dál. Přitom jsem tomu mohla zabránit. 

Po zveřejnění videa mi napsala slečna, která bydlela v pražské Troji a stalo se jí skoro to samé rok po mně. U ní na to naštěstí nedošlo, protože je vyrušila sousedka. Mohlo jít o stejného chlapa, a kdybych to oznámila, tak by ho možná chytili.

Ovlivnila tato zkušenost váš fyzický kontakt s jinými lidmi? Nezanechala ve vás blok?
Natáčela jsem teď video, co se stalo potom. To je podle mě taky hodně důležité. Spousta dívek totiž měla podobnou zkušenost jako já. Staly jsme se více promiskuitními. Společnost je přesvědčená o tom, že když se dívce něco takového stane, nenechá pak na sebe sáhnout. Já však měla pocit, že na mém těle vůbec nezáleží. 

Mezi osmnácti a jedenadvaceti jsem se k sobě chovala jako k hadru. K tomu jsem měla pocit, že když mi chlap řekne, že jsem hezká, měla bych se s ním vyspat. To všechno jsem si uvědomila až díky psycholožce. Konečně jsem pochopila, že nejsem divná, ale že jde o důsledek té zkušenosti.

Vyprávějí pohádky, tvrdí obžalovaný ze zneužití nezletilých dívek

Na portálu Startovač.cz se teď snažíte získat peníze, abyste mohla projekt Stoptabu rozjet naplno. Vybíráte na lepší techniku k natáčení videí, na pronájem prostor, na besedy. Zároveň tam píšete, že projekt už pomohl 300 ženám i mužům. Jak tato pomoc vypadá?
Mám více než 300 mailů a bezpočet zpráv na Instagramu a Facebooku. V nich mě buď žádají o pomoc, nebo jen o vyslechnutí příběhu, který nikomu neřekli. Mají pocit, že se mi můžou svěřit, protože cítí pochopení a nebojí se odsouzení. ¨

Největší úspěch byl, když dvě slečny skutečně šly na policii, protože jsem jim řekla, že to přežijí. I mně velmi spadl kámen ze srdce, když jsem své tajemství zveřejnila. Teď už to vlastně není tajemství. Už nemusím řešit, co se stane, když by to na mě někdo vytáhl. Nikomu samozřejmě neříkám, že to takhle musí dávat najevo. Mně to však pomohlo.

Tipla bych si, že se vám ozývají více ženy než muži. Je to tím, že jsou častěji obětí zneužití, nebo je pro muže těžší to přiznat?
Nechci cílit jen na oběti, ale mluvit o tom z obou stran. Tvrdí se, že když ženská řekne chlapovi ne, má to respektovat. Jenže to není tak jednoduché. Ženy si za tím svým ne mnohdy nestojí. Řeknou ho jednou, dvakrát, ale pak můžou polevit. Z toho pramení mylný pocit, že když muž jednu takhle ukecal, ukecá každou. 

Nebo to některé ženy používají jako předehru a rády se nechají přemlouvat. Takže to není vždycky jednoznačné a přijde mi špatně, když je sexuální násilí spojováno jen s muži. I ženy toho jsou schopné. Donucení k sexu už je vlastně znásilnění. Třeba když muž přespává u kamarádky a ona mu řekne: „Povím tvojí manželce, že ses se mnou vyspal, nebo se se mnou skutečně vyspi a já jí nic neřeknu.“ 

Kluci to mají dokonce horší. Myslím si, že kdyby jeden z nich vyšel ven s něčím podobným jako já, snesla by se na něj mnohem větší kritika. Mně se například svěřil jeden, kterého v šesti nebo sedmi letech zneužil starší spolužák.

Na svých stránkách jste zveřejnila také příběh ženy, kterou znásilnil kněz
Z toho mám pořád husí kůži. Stalo se jí to asi před deseti lety a doteď je z toho zničená. Poslala církvi dopis a chce, aby se něco změnilo. Ne z osobní zášti. Nechce, aby ten konkrétní člověk shořel v pekle. Jen chce, aby se to už nedělo dalším dívkám. Její okolí na to reagovalo tak, že chudák kněz. Zamilovala se do něj holka, on jí věnoval víc pozornosti než ostatním a teď za to pyká. Ten příběh je hodně zvrhlý.

Věřím, že i vám pomáhá, když sdílíte své zkušenosti s ostatními lidmi.
Nejvíc mi pomáhá, když to opakuju. Učím se tím tolik to neprožívat, a když mi někdo napíše svůj příběh, uvědomím si, že to znám. Je zajímavé, jak lidi na stejné situace reagují rozdílně, ale emoce jsou velmi podobné. Pojmenovala jsem to, že se chováme jako štěňata. 

Ostatní do mě mohli kopat, jak chtěli, a pak mi stačilo, když mě pohladili. Proto má smysl zveřejňovat i tyto detaily. Lidé nepotřebují úplně přesně vědět, jak se to stalo, čím se to stalo a kolikrát. Důležitější je, co se dělo potom. Sešlo se mi několik příběhů, kdy se lidé podobně jako já stali promiskuitními, ale nic z toho neměli. 

Dělali to jen proto, že měli pocit, že se to od nich očekává. Když jsem to četla, spadl mi kámen ze srdce. Díky tomu si člověk uvědomí, že není blázen.


Hlavní zprávy

Nejčtenější

Na Václavském náměstí se zapálil muž, je ve vážném stavu v nemocnici

V Praze na Václavském náměstí u sochy svatého Václava polil hořlavinou a...

V Praze na Václavském náměstí u sochy svatého Václava se kolem 15. hodiny polil hořlavinou a zapálil čtyřiapadesátiletý...

Soud definitivně osvobodil policistu, který autem zastavil motorkáře

Policista Šimon Vaic je viněn z těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti kvůli...

Policista Šimon Vaic, který čelil obžalobě kvůli tomu, že zahradil ujíždějícímu motorkáři cestu autem v roce 2017,...

Soukup chce dobýt Evropský parlament. Z TV Barrandov zmizí jeho pořady

Jaromír Soukup na snímku z března 2016

Jaromír Soukup učinil zásadní životní rozhodnutí, píše TV Barrandov na svém twitterovém účtu. Podle Info.cz Soukup...

Policie dopadla údajné vrahy čerpadlářky v Nelahozevsi

Dům ve Vojkovicích na Mělnicku, kde policisté zadrželi podezřelého z vraždy...

Policie zadržela dva podezřelé z vraždy čerpadlářky z Nelahozevsi. Informaci iDNES.cz potvrdil policejní mluvčí Zdeněk...

Útočník na pódiu pobodal starostu Gdaňsku, ten na následky zranění zemřel

Starosta Gdaňsku Pawel Adamowicz při vystoupení na charitativní akci (13. ledna...

Na starostu polského Gdaňsku zaútočil během nedělního večera muž s nožem. Stalo se tak při charitativní akci, kdy...

Další z rubriky

Podezřelého lupiče z pumpy prozradila DNA, navíc se prořekl v hospodě

Policie přivádí k soudu mladšího z obviněných z vraždy čerpadlářky u...

V pondělí kolem čtvrté hodiny odpoledne si byli policisté absolutně jistí, že jedním z lupičů od pumpy v Nelahozevsi,...

Být světlem pro jiné. Proti režimu se upalovali mniši, studenti i komunisté

Hořící vietnamský mnich Thích Quang Duc. Snímek byl oceněn World Press Photo a...

V roce 1963 se upálil buddhistický mnich Thich Quang Duc. Chtěl tak přimět jihovietnamský režim, aby zastavil perzekuci...

Nechtěl umírat, byl bojovník, říká o Palachovi psychiatrička od jeho lůžka

Umělohmotná nádoba pod rampou Národního muzea, ve které si Jan Palach (ve...

Psychiatrička Zdenka Kmuníčková pečovala o Jana Palacha na klinice popálenin v pražské Legerově ulici od pátku 17....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz