Dokumenty popisující tuto událost objevil historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek, když pracoval na knize Život a doba ministra Rudolfa Baráka. Právě za jeho éry se řada podobných únosů uskutečnila.
Pelikána i Konieckého spojovala angažovanost ve studentském hnutí, které bylo na přelomu 50. a 60. let na vzestupu. Komunisté ho ale využívali pro svou propagaci a vzhledem k čilým stykům se zahraničím bylo také ideálním prostředím pro československou rozvědku.
Jiří pelikánJiří Pelikán se narodil v roce 1923.Vystudoval Vysokou školu politických a sociálních nauk. Po škole pracoval na ÚV KSČ a v letech 1953-1963 byl předsedou Mezinárodního svazu studentstva. Od roku 1963 do září 1968 vedl Československou televizi a patřil k reformnímu křídlu v KSČ. V září 1969 odchází na velvyslanectví do Itálie, kam emigruje. Od roku 1970 vydává jeden z nejdůležitějších emigrantských časopisů Listy. V roce 1975 na něj StB neúspěšně spáchá atentát. Pelikán stačí balík, který mu začne hořet v ruce, odhodit. V letech 1977 až 1989 je poslancem Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu. V roce 1999 umírá v Římě. |
Pelikán byl v té době předsedou vlivného Mezinárodního svazu studentstva (MSS). Student Dieter Koniecki funkcionářem Liberálního svazu studentstva v tehdejším západním Německu. V rámci svých kontaktů i funkce se Koniecki v roce 1959 zúčastnil Mezinárodního týdne míru a přátelství v Praze, kde se setkal s mladou studentkou Kristinu Moikovou. Ta se koncem roku 1960 pokusila utéct z republiky schovaná v kufru osobního auta a právě při jejím výslechu slyšela StB jméno Koniecki poprvé.
Tajná policie se na mladíka okamžitě zaměřila a v době špionománie jí jeho časté cesty do zahraničí, angažovanost i přátelství s řadou lidí po celé Evropě stačily jako důkaz, že Koniecki je špion německé tajné služby.
Problémem byla skutečnost, že žil v západním Německu, a jeho "spravedlivé potrestání" proto nebylo tak jednoduché.
Koniecki měl ale zájem o dokumenty uložené v archivu MSS v Praze. Pracovníci bezpečnosti proto 10. ledna 1961 navštěvují Pelikána a po krátké poradě připravují plán. Pelikán uvolní svého zaměstnance Erika Šimona, který pod záminkou nákupu psacích strojů odjede za Konieckim do západního Berlína a nabídne mu jednání o návštěvě pražského archivu. Ale ve východní části města.
Hlavně ať nemluví ...
Právě interpretace tohoto jednání je klíčová pro zjištění, zda už tehdy Pelikán znal plány StB. Už zde Pelikán lidem z StB tvrdí, že se není čeho bát, protože pokud by se Koniecki do NSR nevrátil, MSS by nebyl kompromitován. Naopak Konieckého odsouzení za špionáž by se dalo výborně propagandisticky využít.
"Pelikán rozhodně věděl, co se chystá. Potvrzuje to vývoj celé události i jeho další chování. Bezpečnost mu zřejmě popsala Konieckého jako agenta a nepřítele režimu a on jako oddaný komunista a součást aparátu samozřejmě kývl," je přesvědčen Tomek.
Vše je tedy dohodnuto a akce také "úspěšně" proběhne. Nic netušící Koniecki přijel 15. ledna do východního Berlína, kde si v hotelu asi hodinu povídal s Šimonem a dostal i pozdrav z Československa - láhev slivovice. Na cestě z hotelu na nádraží ho zatkla východoněmecká policie. Je dopraven do Československa a vyslýchán. To vše v tajnosti.
Role Pelikána tím ale nekončí. K jeho smůle je jedinou stopou pro lidi, kteří se začnou zajímat, kam jejich přítel tak náhle zmizel. Konieckého matka totiž měla krátce po únosu narozeniny a nepřítomnost syna na oslavě vzbudila rozruch. Ke konci ledna se Pelikán opět radí s StB. Z Bonnu mu volal Konieckého kolega. Němci už vědí, že se měl Koniecki setkat s jakýmsi pověřencem Pelikána.
Situace vyžaduje poradu a politik se zde projevil jako schopný konspirátor. Sám vymyslí teorii, která se líbí i StB. Bude tvrdit, že Konieckého pozval do archivu až na konec února. Proč by ho tedy StB zatýkala měsíc předem...
"Osobně projevil soudruh Pelikán obavu pouze v tom směru, aby Koniecki nenalezl možnost podati zprávu o svém pobytu a rozhovoru s Šimonem, nejen teď, ale i v budoucnu. Bylo mu pouze řečeno, že takovou možnost Koniecki v současné době rozhodně nemá," konstatuje záznam StB.
Za špionáž 10 let
V únoru už o zmizení Konieckého píše západoněmecký tisk a často v této souvislosti jmenuje právě Pelikána. Východoněmecká mládežnická organizace FDJ mu dokonce radí, aby kapitalistická media zažaloval. Pelikán to ale neudělá. Zřejmě se obává, aby se celá věc ještě více nerozvířila.
V únoru pak československé úřady konečně oznámí, že zatkly skupinu špionů včetně Konieckého. V květnu 1961 byl student odsouzen k deseti letům za špionáž, část trestu mu ale byla prominuta. Podle soudu se Koniecki ke špionáži přiznal. Ve skutečnosti jen řekl, že měl kontakty se západoněmeckou tajnou službou kvůli své vědecké práci o vztazích mezi východem a západem. Rozhodně popřel, že by někoho verboval nebo přemlouval ke spolupráci. "To, o čem mluvil s lidmi, které měl údajně zverbovat, jsou obecné politické řeči studentů, zajímajících se o politiku," tvrdí Tomek.
Ze stalinisty disidentem
"V té době patřil Pelikán k zaníceným komunistům a jeho tehdejší postoje naprosto korespondují s tím, co udělal," tvrdí Tomek. Také italský historik Francesco Caccamo, který napsal Pelikánovu monografii, zcela otevřeně popisuje jeho tvrdé stalinistické postoje.
Už v 90. letech se také objevily informace, že Pelikán je odpovědný za vyloučení více než 10 tisíc vysokoškolských studentů po roce 1948. A on sám uznával svou vinu.
"Musím říct, že jsme byli velice zpoždění, protože jsme si hrůzu a dopad politické represe uvědomili, teprve až dopadla na komunisty. Je dobré chyby uznat a postiženým lidem se omluvit. A to jsem, pokud jsem se s nimi setkával, také dělal," napsal sám o sobě Pelikán.
Lidé, kteří Pelikána znali a které iDNES.cz oslovil s žádostí o jeho charakteristiku, nechtěli kauzu Konieckého komentovat. Shodli se však v jednom. Vývoj jeho postojů je typický pro poválečného komunistu a shoduje se s řadou dalších osobností československé politiky.
"On sám sebekriticky mluvil o svém působení po roce 1948, kdy se účastnil stranických čistek na vysokých školách. Ale jeho další život odpovídá vývojové dráze, kterou měla řada dalších komunistů. Postupně si uvědomoval nepřijatelnost některých metod a rozcházel se s nimi nejen v názorech, ale i prakticky," řekl například místopředseda ústavně-právního výboru Sněmovny Zdeněk Jičínský, v minulosti člen KSČ.
"Nemám rád hodnocení toho, co lidé tehdy dělali. Byla to jiná doba. Lidé po zkušenosti Mnichova i nacismu prostě věřili tomu, že se u nás nastolí spravedlnost," uvedl Jiří Dienstbier, signatář Charty 77, který byl před rokem 1968 také v KSČ.
Podle něj právě Pelikán jako ředitel televize přispěl v 60. letech k šíření svobody. Po okupaci v roce 1968 prý také patřil k lidem, na které měli Rusové "největší pifku" a požadovali jejich odstraněni. "Aby byl v bezpečí, byl rychle vyslán do Itálie. Tam svými Listy i dalšími aktivitami patřil k nejaktivnějším podporovatelům disentu," řekl Dienstbier.
A to rozhodně nelze Pelikánovi upřít. Za podporu mu vděčí řada lidí, kteří po emigraci hledali podporu. Listy patřily k nejzásadnějším exilovým tiskovinám.
Pro komunistický režim byl tento bývalý stalinista dokonce tak nebezpečný, že se ho tatáž StB, se kterou se ještě v roce 1961 stýkal, pokusila zabít. V lednu 1975 mu tajná bezpečnost poslala do Itálie balíček s výbušninou. Když Pelikán balíček otvíral, vyšlehl z něj plamen, od kterého chytil závěs. Jemu se ale nic nestalo.
