Velkým zastáncem formativního, tedy psaného, hodnocení je i bývalý učitel a ředitel, dnes odborník na školství ve společnosti EDUin Miroslav Hřebecký. Sílu tohoto typu klasifikace ukazuje pro iDNES.cz na následujícím příkladu.
„U dítěte potřebujete, aby zažívalo úspěch z toho, že dělá pokroky. Ve školách, kde mají formativní hodnocení, to zažívá i ‚psychicky postižená Maruška‘. Pokud porovnáte pokrok, tak Mařenka jej udělá o 10 %, ale na ni je to ohromné množství a překonala sama sebe. Zato jedničkář, kterému bylo shůry dáno a nehnul ani prstem, udělá pokrok 20 %. Jenže na jeho možnosti je to málo, on by měl udělat pokrok 200 %, tak ho za to nebudeme chválit, jak je skvělý, že předhonil Mařenku,“ popisuje.
Ani to ale není dostatečný argument pro rodiče dětí školou povinných, aby svůj postoj přehodnotili. Zatímco ve slovním hodnocení si nedokážou přesně spojit, zdali žák látku ovládá a co by měl zlepšit, při vyjádření jeho dovedností jedničkou, dvojkou, trojkou, čtyřkou nebo pětkou vědí přesně, na čem jejich dítě je.
To potvrzuje i šéf Asociace ředitelů základních škol Luboš Zajíc. „Jednou z brzd formativního hodnocení je, že rodičovská veřejnost je v tom konzervativní a vyžaduje hodnocení prostřednictvím známek.“
Známkami děti nálepkujeme, shodují se odborníci. Raději by hodnotili slovně |
Nejde ale o jediný problém, který známky představují. Systém, pomocí nějž dochází k nálepkování dětí, jestli jsou spíše jedničkáři/dvojkaři, nebo trojkaři a tak dále, nemá pevně stanovená kritéria, a tak dochází k vytváření nerovností při hodnocení, což má dopad i na pozdější úvahy dětí o dalším studiu.
Učitelé si nastavují vlastní pravidla hodnocení
Vědci z CERGE-EI (pracoviště Centra pro ekonomický výzkum a doktorské studium Univerzity Karlovy, pozn. red.) Daniel Münich a Tomáš Protivínský zkoumali vztah mezi skóre žáků v testu matematické gramotnosti PISA z roku 2018 (program pro mezinárodní hodnocení žáků, organizovaný OECD, pozn. red.), známkami z matematiky na posledním pololetním vysvědčením a záměrem hlásit se v budoucnu na vysokou školu. Pracovali se vzorkem necelých dvou tisíc žáků devátých ročníků ze 128 českých základních škol.
Čtvrtinu posuzovaných škol autoři studie označili jako přísně známkující, čtvrtinu pro změnu jako mírně známkující a polovinu neutrálně. Podle obou odborníků je to důkaz, že známky nejsou objektivním kritériem, a i když je ve většině škol hodnocení prostřednictvím známek, doporučují je doplňovat, a v průběhu roku optimálně nahrazovat, formativním (písemným, pozn. red.) hodnocením.
Protivínský s Münichem totiž zjistili, že klasifikace žáků se stejnými akademickými výsledky v testech se mezi školami liší o celý klasifikační stupeň. Zatímco dvojkaři z přísně známkujících škol dosáhli průměrného skóre ve sledované matematice 532 bodů, jejich spolužáci jedničkáři na jiných školách dosáhli pouze 518 bodů. A to v situaci, kdy primárně známky utváří ve studentech přesvědčení, na jakou střední či vysokou školu se vydají, a jestli vůbec.
Víceletá gymnázia prozatím přežijí, podporují to odborníci i výsledky dětí |
U některých středních a vysokých škol navíc hrají známky klíčovou roli při přijímacím řízení, a to přesto, že hodnocení každého žáka je individuální záležitostí jednotlivých učitelů, kteří si sami určují hranice pro dané známky.
Pracovníci centra dále zjistili, že na vysokou školu chce 87 procent premiantů, zato trojkařů z matematiky pouze 39 procent.
Formativní hodnocení zabere více času
V současnosti je na řediteli dané školy, pro jakou variantu se rozhodne. Jestli se rozhodne pro formativní, či známkové (sumativní, pozn. red.) hodnocení. V případě, že se rozhodne pro sumativní hodnocení, mohou učitelé tomu navzdory psát formativní hodnocení, nicméně bude jenom doplňkem ke známkám.
Navzdory výše zmíněným nevýhodám je známkování rychlým pomocníkem při ověřování znalostí jednotlivce či skupiny. Zato formativní hodnocení zabere daleko více času, k jeho psaní musí učitel projít školením, a ani poté není jisté, že jej zvládne kvalitně napsat.
Žáci potřebují zpětnou vazbu, ne hodnotící číslo, vysvětluje pedagožka |
„V okamžiku, kdy učíte ve třídách třicet dětí a tříd máte třeba čtrnáct, dokážete si představit, jak fyzicky náročné je to vytvořit a kolik času na to padne,“ říká bez okolků učitel dějepisu a společenských věd z pražského Gymnázia Evolution Miroslav Houska.
Za pravdu mu dává i Hřebecký, podle něj formativní hodnocení není něco, co by se kantor naučil během jednoho odpoledne, je potřeba, aby na tom s mentorem pracoval celý pedagogický sbor.
