16 let od Sametové revoluce
Socialistická samoobsluha se rozrostla v obchodní dům
Mít tenkrát mobil, tak to dopadlo úplně jinak
Lidé nadávali dříve i nyní
Biskup Václav Malý
Monika Pajerová v úterý 15. listopadu v 15:00
Tomáš Ježek v úterý 15. listopadu ve 12:00
Marta Kubišová v pátek 18. listopadu v 16:00
"Když se to přeškobrtlo, bylo mi téměř čtyřicet a dodnes mám trochu potíže vyrovnat se se všemi změnami. Všechno je teď na mne moc rychlé,“ říká Jaroslav Navrátil z Manerova, vesničky nedaleko Vyškova.
Přeškobrtnutím myslí pád komunistického režimu. A když začne vyprávět, jako by vyprávěl příběh mnoha dalších Čechů.
Příběh první: Chodil po domech s vysavači
Jaroslav Navrátil pracoval za socialismu ve velké továrně, vyškovské zbrojovce, a to dlouhých dvacet let. Měl rodinu, s manželkou a dvěma dcerami žili ve dvoupokojovém státním bytě.
"Dole byla kotelna, ještě si pamatuji, jak jsme se někdy s ostatními nájemníky dohadovali, kdo složí uhlí," vzpomíná.
Po "přeškobrtnutí" režimu založil s dalšími společníky firmu, která vyráběla postele, jenže po čtyřech letech zkrachovala. Dřívější podnikatel se ocitl v nouzi, takže nakonec vzal i práci, která by ho dřív ani nenapadla - chodil po domech a nabízel vysavače.
V současnosti pracuje na živnostenský list pro makléřskou firmu. "Občas mám problémy i s placením sociálního a zdravotního pojištění," přiznává.
Ani rodinný život se mu příliš nepodařil, rozvedl se. Nyní žije v domku na vesnici, který zdědil po své matce. Peněz moc nemá, zatím se dostal jen k tomu, že si na zahradě postavil pergolu, udělal malé jezírko a do obývacího pokoje si pořídil teplovzdušný krb. "Topení dřevem je levnější, navíc teplo z krbu je mnohem příjemnější než radiátor," říká.
Muziku si pouští z věže, kterou si koupil ještě za socialismu v tuzexu za bony. Vysvětlení pro ty, kteří nejsou pamětníky: tuzex byl velmi vyhledávaný obchod, kam chodili lidé kupovat zahraniční, jinde nedostupné zboží. A bony? To byly zvláštní peníze, za které bylo možné v tuzexu nakupovat. Samozřejmě byly stejně nedostatkové jako cizí zboží.
"Tehdy jsem musel pro věž až do Prahy. Dnes bych si ji mohl dát ve vyškovském supermarketu do vozíku a po cestě k pokladně ještě udělat běžný nákup," říká Jaroslav.
Občas žasne, kolik zboží je kdekoliv k mání, pochvaluje si také vesnice, které se tolik změnily. "Lidé si více hledí svých domků, třeba v naší ulici je jedna předzahrádka hezčí než druhá."
Jaroslav Navrátil přiznává, že tehdejší životní realitu pochopil paradoxně v kolébce komunismu, v Rusku, kde v osmdesátých letech studoval. "Poznal jsem, jakými ideologickými hloupostmi nás tady režim krmil. Vyjel jsem padesát kilometrů za Moskvu a ono to tam vypadalo jako u nás na vesnici nejméně před padesáti lety."
Příběh druhý: Jsem spokojen
Karel Blažek bydlí v Dobříši v hezkém domku, do kterého se před sedmi lety nastěhoval se svou ženou a dvěma dětmi. Když tento čtyřiačtyřicetiletý lékař začne vyprávět, hned je jasné, že jeho šestnáct let svobody bylo v mnohém šťastných.
V osmdesátých letech minulého století se oženil, vystudoval obor anesteziologie a začal dělat v jedné z pražských nemocnic. "Pád komunistického režimu jsem velmi vítal, protože přinesl svobodu. Navíc tehdy člověk nemohl mít žádnou velkou životní perspektivu," říká.
Nějakou dobu ještě pracoval v pražské Thomayerově nemocnici, ale v roce 1994 se s dalšími anesteziology "trhl" a založili lékařskou firmu, která je dnes největší svého druhu v Česku. "Začínali jsme doslova od nuly, dnes máme třináct pracovišť v Praze a jiných městech," říká.
Naprostou většinu jeho času zabírá práce. Na dovolenou jezdí jen občas, a to jen na týden. Například loni a předloni lyžoval s rodinou v Itálii, v létě byl na chalupě. Přestože je tedy jeho život z velké části práce, zcela přesvědčivě prohlašuje: Jsem spokojený, takto se mi to líbí.
"Nikdy se mi nelíbilo, jak mnozí za komunistů jezdili už v pátek v poledne na chaty. To nebylo normální. Měl jsem štěstí, že jsem v devadesátých letech pracoval i v zahraničí a viděl jsem, jak tvrdě se musí pracovat. Když se chce mít člověk dobře, musí prostě hodně pracovat a obětovat tomu mnoho času."
Když se Karla Blažka zeptáte, co ho v dnešní době štve, odpoví vám důrazně, že to je vláda sociálních demokratů a vysoké preference komunistů. "Jsem překvapen, jak špatnou paměť mnozí lidé mají, když volí komunisty. Osobně se strašně bojím hrozby, že by mohla být zase omezena lidská svoboda. Absolutně se mi nelíbí, že sociální demokracie se snaží dostat komunisty opět na výsluní," stěžuje si.
Příběh třetí: Je zručný, ale práci nemá
Nová doba mi přinesla spíše smutné věci, míní Milan Wippler z Vřesiny u Hlučína. Čtyřiapadesátiletý muž, který je odmalička neslyšící, v posledních letech ovdověl a přišel o práci. "Po dvaatřiceti letech práce u jedné firmy najednou bylo proti předpisům, aby neslyšící zaměstnanec pracoval u obráběcích strojů."
Muž žije v rodinném domku spolu se svou dcerou, jejím manželem a dvěma vnoučaty. Jeho dcera Lenka Ballarinová dělá otci "tlumočnici" na úřadech a doprovází jej všude tam, kde je potřeba.
"Tatínek nikdy nebyl ve straně, o politiku se nezajímal. Celý život prostě chodil do práce a pak se věnoval svým koníčkům, hlavně šachům," říká.
Když přišel Milan Wippler před dvěma roky o práci, byl to pro něj velký zásah do života. Zjistil, že i když by chtěl pracovat, je zručný a ochotný se učit i novým věcem, nikdo o něj neměl zájem.
"To tady před rokem 1989 nebylo, práci měl každý, i když si jí samozřejmě řada lidí nevážila," tvrdí. A jeho dcera dodává, že se její rodině teď daří hůře než před rokem 1989.
Možná ale příběh Milana Wipplera nakonec paradoxně šťastně ovlivní firma, která do Česka přišla i díky "nové době". Práci údržbáře mu totiž nabídl provozovatel tří ostravských restaurací McDonald’s.
