„Lidé si myslí, že jim se nic nemůže stát, a najednou přijdou domů a obrazy jsou pryč,“ říká šéf odboru pátrání policejního prezidia Jan Rybár. Právě jeho tým se na ztracená umělecká díla mimo jiné zaměřuje.
Majitelé drahých uměleckých děl o jejich hodnotě někdy ani nevědí. Policie se pak setkává se situacemi, kdy samostatná fotografie či jiná dokumentace ukradeného obrazu neexistuje. Jedinými materiály jsou mnohdy rodinné fotografie, na kterých obraz nehraje hlavní roli. Je pouze v pozadí za usmívající se rodinou.
Celkem si u nás zloději umění jako svůj cíl předloni vybrali 317 objektů, tedy včetně kostelů či zámků. Odhalit pachatele a vrátit ukradený předmět se povedlo jen v sedmačtyřiceti případech. Nejčastěji se podle policejních statistik ztrácejí obrazy, hodiny či mince.
Ač odbor pátrání policejního prezidia nemá hledání uměleckých předmětů jako hlavní prioritu, věnuje mu poměrně dost času. A to nejen v terénu, ale i na specializovaných školeních.
Krást umění se nevyplácí. Prodej je složitější než samotné vloupání |
„Po předmětech kulturní a historické hodnoty se pátrá stále, to je jedna z linií pátrání našeho odboru. Snažíme se oživit povědomí i mezi policisty, aby se v té oblasti nějakým způsobem orientovali, aby měli přehled i v odborném názvosloví,“ podotýká Rybár.
Některé ztracené předměty se ale najdou až za několik let. Příkladem z letoška je socha svaté Barbory z kostela svatého Jiljí v Železnici. Ztratila se v roce 1996, letos ji nabízel aukční dům v Německu. Ve stejnou dobu, v červenci 1996, se ztratila i Cholinská madona.
Její příběh je jedním z nejslavnějších návratů ztracené sochy. Po deseti letech ji rakouská policie objevila u vídeňského starožitníka. Do promlčení krádeže chyběly pouhé dva měsíce. Po tahanicích u soudu se nakonec 130 centimetrů vysoká socha z počátku 15. století vrátila na oltář kostela v Cholině nedaleko Olomouce. Teď už je přímo v kostele k vidění jen kopie, vyjma svátků je originál uložen v Arcidiecézním muzeu v Olomouci.
Oba tyto případy dokazují, jak je pátrání zdlouhavé a složité. Zásadní je dobrá dokumentace. „Hodí se, když víme o nějakém specifiku, které zná jen majitel. Například kde má předmět nějakou rýhu či proláklinu,“ poznamenává Rybár.
Prodej se přesunul na internet
Pátrání v posledních letech komplikuje i rozvoj internetu. Dříve se obchodovalo na burzách, předmět se musel fyzicky přenést. Dnes jde vše díky internetu zařídit z pohodlí domova. „Jde o uzavřené komunity. Lidé, kteří s tímto zbožím obchodují, mezi sebe nepustí jen tak někoho,“ přibližuje Rybár.
Zloděj z galerie ukradl hlavu anděla, odnesl ji pod bundou |
Do policejní databáze ztracených uměleckých předmětů, která k začátku prosince čítala přes dvacet tisíc záznamů, letos přibyly například i busty svatého Víta a svatého Vladimíra či obraz Jaro od Emila Filly. Busty nabízela k prodeji italská společnost a policie už kontaktovala tamní úřady. Nyní řeší jejich ohledání a co s nimi bude dál.
Rozkradené kostely
Jak moc se zaměření zlodějů změnilo, dokazují i statistiky. Například v roce 2000 lupiči vykradli 298 kostelů, minulý rok jich bylo pouze deset. Může to být ale i tím, že v dnešní době už zkrátka nemají co krást.
Uvádí se, že celkově u nás bylo vykradeno až devadesát procent sakrálních objektů. Sochy, obrazy, ale i díla venkovských kameníků, mizela v cizině, především v Německu a Rakousku. Prostřednictvím organizovaných sítí pašeráků a překupníků uměleckých děl se ocitly v aukčních síních, obchodech se starožitnostmi nebo v rukách sběratelů. Vrátilo se jen málo.
