V prostorách pražského Veletržního paláce se v úterý konal Den dyslexie. Tato porucha zjednodušeně řečeno znamená, že dítě s běžným intelektem a při zachování běžných výukových metod není schopno naučit se číst nebo čte jen s velkými obtížemi. Trpí jí minimálně dvě procenta populace, podle některých údajů však až deset procent.
Dyslektik u pohovoruMá člověk dyslexii před potenciálním zaměstnavatelem raději zamlčet nebo handicap na rovinu přiznat? „Říkat to nemusí, ale doporučuji, aby to udělal. Do životopisu bych to nepsala, na pohovoru je ale dobré to zmínit. A na druhou stranu vyzdvihnout svoje přednosti, jako je kreativita a další dovednosti,“ radí HR specialistka Lucie Hurychová. |
Dnes je již dyslexie běžně diagnostikovaná a dítě s touto poruchou má ve škole nárok na individuální péči. Vzhledem k její závažnosti může být i přeřazeno do speciální třídy. Ještě v 90. letech to tak ale nebylo.
„Mám sestru dvojče, která dyslektik není. Okamžitě od první třídy jsme byly rozdělené na tu, která je chytrá a která je hloupá. Navíc jsme měly takovou klasickou učitelku, která nás ukazovátkem bouchala přes ruce. Nemohla pochopit, proč se jedna sestra učí dobře a druhá ne,“ popisuje Renata Sedláčková své trápení s dyslexií v době, kdy tato porucha ještě nebyla všeobecně známá a běžně se netestovala.
„Musela jsem si sama hledat vlastní metody, jak se dostat k cíli. Zapisovala jsem si hodně poznámek, poslouchala jsem učitele, snažila jsem se s tím nějak popasovat,“ vypráví Sedláčková, v současnosti ředitelka pražského muzea nočníků a matka čtyř dětí.
V dyslexii vidím svoji přednost
Život se malému dyslektikovi začne komplikovat hned při nástupu do první třídy. Pokud mu porucha nebyla diagnostikovaná a nesetká se s příliš osvíceným učitelem, šrámy na dětské psychice na sebe nenechají dlouho čekat. Přes veškerou snahu ho mají učitelé za lajdáka a spolužáci za hlupáka. K tomu zažívá ponížení, když musí předčítat před celou třídou z čítanky - a definitivní znechucení školou je tu.
Dyslexie pak člověka provází i dál. Má mnoho různých variant, v naprosté většině případů však mají dyslektici problém se čtením a chápáním textu. „Například u inzerátů dospělý dyslektik těžko odliší, jestli je nabídka výhodná či není. Nebo si něco přečte jinak, udělá malinkou chybu a tím se změní celý význam přečteného. To ho provází celý život,“ vysvětluje Drahomíra Jucovičová, speciální pedagožka a autorka učebnic a pomůcek pro děti s poruchami učení.
Renata Sedláčková i mnoho dalších dospělých dyslektiků jsou však důkazem toho, že tento handicap nepředurčuje nutně ke špatným studijním výsledkům a neúspěchu. Koneckonců touto vadou trpěl například také Bill Gates, Albert Einstein či Thomas Alva Edison. Člověk s dyslexií ale musí k dosažení svého cíle vynaložit výrazně větší námahu.
DiagnostikaPodnět k odbornému vyšetření dítěte můžou vydat učitelé či rodiče. Vyšetření však může být povedeno pouze se souhlasem rodičů. Ti mají také právo na zprávu z vyšetření, informace a konkrétní doporučení. Se souhlasem rodičů pak může být zpráva poskytnuta i škole. Vyšetření provádí pedagogicko-psychologické poradny, speciální pedagogická centra, privátní ambulance psychologů a speciálních pedagogů nebo zdravotnická zařízení, ve kterých je přítomný psycholog a speciální pedagog. |
Své o tom ví i podnikatel Aleš Vyka. „Vidím přeházeně písmenka. Když třeba přečtu e-mail, tak někdy odpovím úplně jinou nesouvisející reakci,“ říká. Čeština pro něho proto byla ve škole výzvou. „V osmé třídě jsem si řekl, že budu mít vyznamenání. Začal jsem na tom pracovat, chodil jsem do mimoškolních kroužků. Měl jsem třeba o tři hodiny víc češtiny než ostatní,“ vypráví Vyka, který se díky tomu nakonec dostal na nejprestižnější střední školu v Ostravě, získal bakalářský titul a začal pracovat jako grafik České televize.
Boj s dyslexií ale pokračoval. „Měl jsem problémy, když jsem psal grafiku, která šla do vysílání. Často mi pak volali z režie, že tam mám chyby,“ vzpomíná. Nakonec začal sám podnikat. „V dyslexii vidím na jednu stranu trochu přednost, protože myslím, že jsem kreativní člověk. Mám nápady, napíšu je na papír. I když jsou tam chyby, tak někdo další z týmu to opraví,“ popisuje a podotýká, že díky dyslexii se už v dětství naučil překonávat problémy, což je v podnikání výhoda. „Myslím, že motivace dyslektiků je vyšší,“ dodává.
Třicet učitelů na osmdesát dyslektiků
Své zkušenosti Vyka vyprávěl při pátém ročníku Dne dyslexie pořádaném umělkyní Alenou Kupčíkovou, známou mimochodem zejména pro své provokativní obrazy tvořené z chloupků z ženského ohanbí. Do prostor galerie Kupčíková, sama dyslektička, sezvala odborníky na tuto poruchu, úspěšné dyslektiky a především desítky speciálních tříd pro dyslektické děti. Do nastalého mumraje zavítal i Kevin Pendergast z New Yorku, ředitel školy The Kildonan School.
„Každé dítě v naší škole je dyslektik. Nepřijímáme ale žáky s podprůměrným intelektem. Jsme jediná škola, kde se učitel každý den hodinu věnuje pouze jednomu žákovi,“ popisuje. Zbytek vyučování se pak děti učí ve skupinkách tří až deseti žáků. „Důraz také klademe na zvláštní talent každého dítěte. Myslím, že s dyslexií přichází i talent: kreativita, nadání na řešení problémů, umělecké sklony. Děti jsou na konci dne unavené, ale je to proto, že pracují zároveň na svém handicapu a rozvíjí své přednosti,“ říká ředitel.
„Důraz také klademe na zvláštní talent každého dítěte,“ říká ředitel školy pro dyslektiky (10. 9. 2014).
Na osmdesát dětí je ve škole třicet učitelů. Vysoký standard však rozhodně není zadarmo. Jeden rok studia vyjde v přepočtu na 1,4 milionu korun.
Ideální je speciální péče v rámci běžné třídy
Intenzivní speciální výuka prokazatelně přináší plody. Pendergast zdůrazňuje, že sto procent jeho studentů následně vystuduje univerzitu.
Speciální třídy pro dyslektiky existují i v Česku. Podle odborníků však vyčleňování a oddělování dyslektických dětí také není ideální řešení. „Nejlepší by bylo děti integrovat do běžných tříd, kde ale musí mít odpovídající podmínky. To znamená rozumný počet žáků ve třídě a odpovídající vybavenost pomůckami,“ říká Jucovičová.
Podstatou podle ní není přizpůsobit dítě se speciálními potřebami učebním osnovám, ale přesně naopak - vytvořit takové podmínky vzdělávání, aby odpovídaly aktuálnímu stavu a schopnostem konkrétního dítěte. Často jde o to nalézt oblast, v níž dítě vyniká.
Dítě s dyslexií by tedy mělo dostávat speciální péči, avšak zároveň nebýt vyloučeno z kolektivu nedyslektiků. Ne vždy to ale v praxi funguje, jelikož třídy jsou přeplněné a učitelé nemají kapacitu věnovat se dětem individuálně.
„Když děti vyrůstají s člověkem s handicapem, ať už to je dyslektik, dítě na vozíčku nebo autista, tak naše společnost pak funguje líp. Učíme si navzájem pomáhat,“ domnívá se Kupčíková.
Umíte si představit jak vidí dyslektik? Na tomto textu doktorka Drahomíra Jucovičová ve své příručce ilustruje, jak obtížně dyslektici luští písmena.
