Většina z nich neměla chuť ani odvahu se s pohřebním ústavem či patologem hádat, protože si chtěli zachovat milou vzpomínku na příbuzného a neničit si ji pátráním, proč hygienik zakázal rakev otevřít.
František Vozka z Liberce jen tušil, jak asi tělo otce vypadá, když mu z patologie po čtyřech dnech od jeho smrti volali. A kdy že si prý konečně pro nebožtíka přijede, protože ho nemohli dát do chladicího boxu.
Máte podobné zkušenosti?Své zkušenosti pište na e-mailovou adresu: jan.gazdik@mfdnes.cz |
"Možná jsem měl být důslednější a zajímat se, co se stalo, ale nenalezl jsem už sílu trvat na posledním rozloučení s tatínkem v jeho bílé kuchařské uniformě. Třebaže si to jako někdejší výtečný kuchtík přál," říká Vozka.
"Takže jsem raději ani netrval na tom, že ho chceme vidět. Ani při pohřbu jsem nikomu nic nevyčítal. Uchoval jsem si tak pohled na tátu, jak mi den před smrtí při návštěvě nemocnice zamával na rozloučenou," vysvětluje Vozka.
V nezáviděníhodném postavení se ocitl Jaroslav Šalý z Chocně, který je revizním technikem chladicích zařízení a boxy pro zemřelé dokonce vyráběl. Když mu zemřela manželka, tak ji do boxu sice uložili, ale nespustili chlazení.
"Zřejmě kvůli úsporám. Takže ji klidně mohli nechat někde jen tak ležet a vyšlo by to nastejno. Skončilo to tak, že i ji museli kvůli pokročilému stadiu rozkladu dát do igelitového pytle. Za zohavení ostatků manželky mohl laxní primář nemocnice. Měl jsem jej (a tedy i sebe) honit po soudech?" ptá se pan Šalý.
Těla hnijí kvůli špatné domluvěOdvoz zemřelých z ústavů a patologií nefunguje |
S až zarážející arogancí pracovníků pohřební služby se setkala Marie Klírová při vyřizování pohřbu osmdesátiletého strýce.
"Přivítala nás nedbale oblečená žena v legínách s chováním vhodným tak na střelnici na pouť. Do motolského krematoria přímo přede mnou a tetou zvesela volala jakémusi kolegovi a halekala: 'Tak bych pro tebe měla ještě jeden kousek na čas někdy po poledni!' A mrskla před nás katalog s obrázky rakví," vzpomíná paní Klírová.
Když si stará vdova chtěla vybrat oblíbenou písničku pro zemřelého, tak ji úřednice okřikla, že "teď se snad bude vyřizovat ta rakev!" Ten den to nebylo zdaleka poslední okřiknutí.
I tělu strýce Marie Klírové hrozilo, že shnije ještě před smutečním obřadem. Nakonec se ale jeden z pracovníků patologie slitoval, přerušil víkend, oblékl nebožtíka a doporučil pozůstalým i jinou pohřební službu, kde s nimi jednali ohleduplně a tělo zemřelého pietně upravili.