V armádě sloužily nejčastěji jako kuchařky, v prádelně, jako zdravotnice, spojařky. Mnohé z nich ale také se zbraní v ruce bojovaly v nejtěžších bojích v karpatsko-dukelské operaci, od které na podzim uplynulo 80 let. Po válce se stejně jako muži potýkaly nejen fyzickými zraněními nejčastěji po zásahu střepinou, ale i s těžkými psychickými problémy, například depresemi. Mnohé byly zraněné už tím, co zažily před nástupem do armády.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovali Mikuláš Kroupa a Iva Marková. Paměť národa připravila celorepublikový projekt Nezapomeňme 80 k připomínce konce 2. světové války. Na více než sto místech se lidé mohou v průběhu dubna a května seznámit s příběhy lidí, kteří bojovali za naši svobodu i těch, kteří za ni bojují dnes. |
Božena Ivanová vyrůstala ve 30. letech v Sovětském svazu. Jejího tatínka, zámečníka, který uměl rusky a německy, považovali za specialistu, a tak vedl dělníky ve fabrice na výrobu parních lokomotiv.
Božena si vybavovala první ruské slovo, které si v šesti letech zapamatovala. „Bydleli jsme na sídlišti. Šla jsem s maminkou pro petrolej, protože se vařilo na petrolejkách. U plotu ležel člověk a druhý stál nad ním a stahoval mu z nohou holínky. Ten ležící mu říkal: ‚Pagadí, pagadí!‘ To bylo první ruské slovo, které jsem si zapamatovala. Když jsme šli zpátky, už byl ten muž mrtvý a bez holínek. Pagadí znamená počkej. Umírající takto prosil toho, co ho okrádal,“ vzpomínala.
Vyměňovali si mrtvoly, aby nejedli příbuzné
Božena Ivanová v roce 1945.
Její kamarádka, která vyrůstala na vesnici, jí vyprávěla, jak to bylo u nich za hladomoru na začátku 30. let, kdy jim komunisté znárodnili veškerou úrodu: „Říkala, že si museli vyměňovat z vesnice do vesnice mrtvoly, protože nikdo nechtěl jíst svého příbuzného nebo souseda.“
Závod, v němž Boženin otec pracoval, za války evakuovali – část výroby přemístili do Omska na Sibiři, část do Alma-Aty (dnes Almaty) v Kazachstánu. Stěhovala se tedy i rodina.
Dne 1. října 1941 nasedli v Luhansku na vlak a cestovali měsíc do Omsku. Vezli tovární železo, jak říkali Rusové, takže na železnici dávali přednost důležitějším transportům, například raněným vojákům nebo dětem.
Na jednom železničním uzlu Puchovo je zastavili. „Řekli nám, že musíme počkat, že za námi je vlak dětí, které evakuovali z jeslí a školek z Leningradu. V noci pustili ten jejich vlak před nás. Když jsme je k ránu dojeli, byl celý rozbombardovaný. Pět set dětí a dvě stě lidí personálu - a nebylo živáčka…,“ vyprávěla.
 |
„Museli jsme všechno odklidit, abychom mohli pokračovat dál. Nás bylo jen pár rodin s dětmi ve věku 14 let a více. Dostali jsme velké rukavice, které nám padaly z rukou, tak nám je přivázaly špagátky, a museli jsme odklízet mrtvolky dětí. Byl to hrozný pohled. Nikdy na to nezapomenu,“ vzpomínala Ivanová, která se s tatínkem a maminkou později přihlásila k československým jednotkám, které se formovaly od roku 1942 v Buzuluku. V lednu roku 1944 Boženu zařadili jí k 2. paradesantní brigádě jako spojařku.
V armádě potkala i manžela Pavla Ivana, vzali se v říjnu 1945. V roce 1963 se usadili v České Třebové. Božena Ivanová zemřela 23. května roku 2023 ve věku 96 let.
Uvěřila sovětské propagandě a ocitla se v gulagu
Do bojů se zapojila i Jiřina Tvrdíková. Narodila se 15. května 1923 v obci Tjačevo na Podkarpatské Rusi v tehdejším Československu. Na začátku války území postupně obsadili Maďaři, spojenci nacistického Německa. S pěti přáteli se rozhodla utéct do Sovětského svazu, protože ji vyhodili před maturitou ze zdravotnické školy. Uvěřila propagandě, že se v nové spravedlivější beztřídní společnosti mají všichni dobře.
Jiřina Tvrdíková v roce 1945.
Skončila ale ve věznici a v pracovním táboru v gulagu. „Nějaké hovado, že to musím tak říct, rozhlašovalo: ´Utíkejte do Sovětského svazu! Tam vás nechají dostudovat a udělat maturitu. Budou s vámi zacházet jako s lidmi,’“ vyprávěla Tvrdíková, kterou zadržela vojenská hlídka kdesi v horách na hranicích se Sovětským svazem v krmelci, kde chtěla přenocovat.
Odvlekli jí do věznice Ivanovo, kde jí chtěl dozorce znásilnit. „Vzal mě za ruku a táhl do sklepa. Chytla jsem se zábradlí. Byla jsem malá, ale mrštná a takovou jsem mu vlepila. Nevím, kde se to ve mně vzalo, vztek jsem měla. Oni nás nalákali na školu, a teď mě chtějí znásilnit!? Vysmekla jsem se a utíkala k naší cele. Nakopl mě, že jsem udělal šipku do cely,“ dodala.
Za ilegální přechod hranic ji komisař Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD) jako údajnou špionku administrativně odsoudil ke třem letům vězení. „Zeptala jsem se: ‚Vy jste nás odsoudili bez nás? To jste se nás nemohli zeptat?‘ On povídal, že jsem držkatá a že bych mohla být špion. Já ani nevěděla, co je to špion. A on povídá: ‚Tak tam se to naučíš.‘“
Zeslábla tak, že neuzvedla prkno
V dobytčácích na Sibiř jelo kolem šedesáti žen. „Byly tam i matky s dětmi. Bachaři nabrali vodu ze žabince a my jsme to pili. Kolikrát mi to zůstalo v krku. Jídlo už nám nedávali, jenom slanou rybičku. Vypadala jako pulec, bylo to naložené v sudu v soli. Nastavili jsme ruku a on nám to lopatkou pleskl. To jsme jedli čtrnáct dní. Naše jídlo z domova prodali za vodku.“
To nejhorší přišlo na konci války. Lidé byli k nepoznání, líčí pochody smrti pamětníci |
Vězeňkyně transportovali na Uchtu, kde se rozkládal lágr pro skoro 20 tisíc lidí. Jiřina Tvrdíková pracovala na pile. „Vzala jsem prkno a upadla jsem. A bachař mě nakopl. Měla jsem tenkrát jen 35 kilogramů,“ vzpomínala.
Jídlo dostávali podle vykonané práce a normy. „Co jsem dostala v pondělí v poledne a večer, to jsem si dala pod polštář a nejedla jsem. Schovala jsem si to na úterní ráno. V úterý jsem dostala 300 gramů chleba na oběd, ráno totiž nedávali snídani,“ líčila, jak se snažila najít způsob přežít.
Po několika měsících to vzdala. „Chtěla jsem umřít. Lehla jsem si na sníh. Slyšela jsem, že zmrznutí je dobrá a lehká smrt. Tak jsem si lehla a čekala. Už jsem byla bílá zimou, a už jsem o sobě nevěděla. Pak přišla nějaká Ruska, vzala sníh a třela ho o mě, a zachránila mě,“ popisovala Tvrdíková, která jásavě přivítala zprávu, že Stalin uzavřel dohodu s československými politiky o vzniku armádního sboru v Buzuluku.
Podle ní se mohli vězni gulagů do vojska zapsat včetně žen. „Do Buzuluku jsem se dostala v roce 1942. Jak jsme byli hladoví, tak jsme dostali úplavici. Měli jsme jít na Sokolovo, ale mě odeslali do nemocnice,“ vyprávěla pamětnice, která sloužila jako zdravotnice.
Osvítil jsem to! Stalinův fotograf slavný portrét Velké trojky málem zničil |
Poprvé se Jiřina Tvrdíková dostala na frontu během roku 1943. Pohybovala se přikrčená v zákopech. „Někde chudák raněný křičel, tam jsem šla. Chodit jste nesměl, protože Němci vás pozorovali a stříleli minomety, světlice, že bylo v noci světla jako ve dne. Vždycky v noci byl útok. Já jsem nevěděla, co je to válka,“ vzpomínala
Později během bojů u Liptovského Mikuláše ji nepřátelská kulka zasáhla páteř. Tím pro ni válka skočila. Na frontě jí pomoci nedokázali, operovali jí až později v Praze.
Jiřina Tvrdíková po válce demobilizovala v roce 1946. Celý život bojovala s následky těžkého úrazu i prožitých traumat. Její mladší bratr Jan zemřel v bojích Karpatsko-dukelské operace jako tzv. dítě pluku (bylo mu 15 let) v polní kuchyni. Jiřina Tvrdíková skonala 14. listopadu roku 2010.
