Většina mužů, které redakce iDNES.cz oslovila, se naopak shodla, že podobný strach nemají. Často se bojí jen v případě větších a hlučnějších skupinek.
To potvrzuje také Marek J. z Prahy. „Strach mám jen v ojedinělých případech, například když vidím větší hlouček v noci, ale myslím, že bych si v konfrontaci nějak poradil. Mnohem horší to mají ženy, ze zkušeností známých vím, že se setkávají s catcallingem a dalšími projevy mužů na ulicích, v dopravních prostředcích a veřejných místech,“ popsal s tím, že ví o svých kamarádkách, které ze strachu večer například předstírají, že telefonují, nebo nosí pepřový sprej.
Ty jsi kočka, pojď si užít. Ženy čelí oplzlému pokřikování takřka denně |
„Případů obtěžování žen na ulicích je opravdu hodně a jsem rád, že se o tom mluví. Nejde jen o ty nejvážnější formy jako je znásilnění, ale i samotné pokřikování, pobídky a podobně mohou způsobit újmu. Muži by neměli žít v představě, že si mohou dovolit cokoli a bude jim to procházet,“ dodává Marek.
S takzvaným catcallingem, který zahrnuje pískání, pokřikování, nevyžádané komentáře, návrhy či poznámky se sexuálním podtextem a podobně, se za život setká spousta žen.
Na rozdíl od běžných komplimentů jsou takovéto poznámky výrazně nepříjemné a často v ženách probouzí nechuť, zlost a strach. Často jsou spojené s pocitem ohrožení – mohou se vystupňovat do přímého fyzického útoku či pronásledování. Ženy kvůli podobným situacím často raději volí delší cesty nebo se bojí nosit určité oblečení či make-up.
„Já osobně jsem to jako nějaký problém nevnímal, dokud jsem o tom nezačal se ženami ve svém okolí víc diskutovat,“ popsal student Oliver.
„Když mi říkaly, jak se třeba bojí z hospody domů určitými ulicemi a kolem některých míst, nebo že je štve, že nemohou nosit sluchátka, protože je to nebezpečné... Takový ‚aha! moment‘ pro mě byl, když jsem asi ve dvaceti šel do kina s kamarádkou, která na mě čekala. Jak jsem přicházel, viděl jsem, že se kolem ní motají nějací dva chlápci, blbě na ni čumí a něco do ní valí, i když jí to bylo viditelně nepříjemné a bavit se s nimi nechtěla. Ona mě viděla a šla mi naproti a oni se na ni nalepili. Odpojili se teprve, když jsme se pozdravili a bylo jasné, že ji ochráním,“ popsal. Právě dotyčná kamarádka později debatu žen ve veřejném prostoru otevřela.
„Pokud vidím někde opravdu rozdíl mezi tím, jak se chovají ženy v mém okolí, tak ten, že se vyhýbají tmavým a osamělým místům. Já tam projdu, i když musím říct, že jsem třeba ostražitý, ale žena tam třeba nepůjde vůbec. A myslím, že k tomu jsou vychovávány. Takže nejenom, že je tam reálné riziko, ale i strach a opatrnost, o kterých slýchají od malička,“ popsal Martin.
Ženy se v noci bojí. Mám kvůli nim přejít na druhý chodník? diví se muži |
Zároveň dodává, že u něj je potřeba brát ohledně bezpečí v potaz také to, že patří do LGBT+ menšiny. „To znamená, že si musím dávat pozor na to, jestli se třeba s někým nedržím za ruku nebo o čem mluvím. V tom je taky rozdíl mezi tím, jak se cítím teď jako skoro čtyřicetiletý a jak jsem se cítil jako teenager,“ uzavírá s tím, že i muž musí využívat určité strategie, jak se vyhnout konfliktům.
Instruktor: Neříkejte ženám, co nemají dělat
Jak podotýká instruktor sebeobrany Pavel Houdek, klíčové je především právě ženám naslouchat a snažit se pochopit, že ženská zkušenost je jiná než ta mužská.
„Neříkejte ženám, že nemají chodit samy v noci ven. Neříkejte ženám, co si nemají oblékat, aby se jim něco nestalo. Neříkejte ženám, co mají a nemají dělat s vlastním tělem. Neříkejte ženám, že chlapovi se nikdy neubrání,“ radí.
Muži, ženy a bezpečí ve veřejných prostorechPodle Institutu pro kriminologii a sociální prevenci 60 procent žen mění kvůli obavám o vlastní bezpečnost své chování, přičemž 44 procent z nich uvedlo, že se vyhýbají místům a lidem a 16 procent pak po setmění raději nevychází ven. Stejně se chová je 22 procent mužů. Například v MHD se podle výzkumu Odboru pro rovnost mužů a žen Úřadu vlády ČR s obtěžováním za život setká každá třetí Češka a také každý desátý Čech. Typický je i čas – sexuální obtěžování se nejčastěji děje v pozdních hodinách, zhruba od sedmi večer do půlnoci. Kriminologické statistiky pak také ukazují, že muži se ve veřejném prostoru častěji dostávají do potyček, kdežto ženy jsou více terčem sexuálního obtěžování, zejména pak ty mladší. Tyto incidenty jsou celosvětově nedostatečně ohlašovány, kvůli čemuž dochází k jejich podhodnocování. |
Raději nenosím šaty ani výrazný make-up
Všechny tyto zkušenosti se mohou žena od ženy lišit. Záleží na mnoha faktorech, na povaze, momentálním rozpoložení, na kontextu. Zatímco někdy nad vulgárními poznámkami jen mávneme rukou, pro některé mohou znamenat dlouhodobé trauma.
„Když jsem studovala na vysoké, často jsem se vracela domů pozdě, až za tmy. Do bytu jsem mohla chodit přes park, ale ten byl špatně osvětlený, strašidelný, často tam přespávali bezdomovci a popíjely skupinky, většinou mužů. Takže jsem to raději obcházela a musela jít delší cestou. Také jsem tam nechodila běhat, i když jinak by ten park byl ideální. Štve mě to, protože mám pocit, že mě tihle lidé připravují o část mojí svobody. Jako žena nemůžu jít, kam chci a dělat, co chci, protože by se mi mohlo něco stát a lidé mě za to odsoudí,“ popsala svou zkušenost pětadvacetiletá Věra.
Chtěla bych svobodně a bezpečně chodit kdykoli a kdekoli chci bez ohledu na to, co mám na sobě.
anonymní žena
Třiačtyřicetiletá Lucie obdobně vzpomíná, že když byla mladší, cestou z práce pravidelně procházela kolem místa nedaleko přechodu pro chodce, kde vždy v určitou dobu postávala skupina středoškoláků nebo učňů, kteří čekali na vyučování nebo trénink.
Pokaždé slýchala obtěžující poznámky: „Pojď k nám, tady Jarda tě chce vo*****t! Ukaž nám ji! Takovou k**** si dám líbit!“ vzpomíná na některé z nich. Proto časem přestala přecházet po přechodu k nim, ale pokračovala vždy po druhé straně silnice a vozovku přecházela o pár desítek metrů dál.
„Jenže šlo o čtyřproudovou silnici ohrazenou zábradlím, kde jezdí auta velmi rychle a prostředkem ještě vede tramvajová trať. Takže přebíhat ji tam bylo složité a dost nebezpečné, ale mně to přišlo tehdy snesitelnější než využít ten přechod a nechat na sebe pokřikovat,“ doplňuje.
Kriminalita v ČeskuPodle analýzy kriminality je v Česku je ročně nahlášeno v průměru 280 tisíc trestných činů. Nejvíce jich policie řeší hlavně ve velkých městech a obecně i na severozápadě republiky. Naopak nejbezpečněji je na Českomoravské vrchovině nebo Klatovsku. Česká republika je však podle Světového mírového indexu (GPI) osmou nejmírumilovnější zemí na světě. První je Island, následují Nový Zéland a Portugalsko. Světový mírový index je výsledkem hodnocení v několika kategoriích, které zahrnují i míru kriminality. Dobře si Praha stojí i na žebříčku Numbeo, kde zaujímá 29. místo bezpečných měst. Policie také vloni spustila interaktivní mapu kriminality, ve která stačí zadat město a ukáže se, jak je na tom daná lokalita s násilím, vloupáním nebo přestupky či dopravními nehodami. Catcalling, vulgární poznámky a komentáře nicméně zůstávají nenahlašovány, neboť se nejedná o přestupky, a do statistik se tak nedostanou. I proto vznikají například pocitové mapy, kde mohou lidé zaznamenávat, jak se na určitých místech cítí. |
Některé ženy se určitým místům vyhýbají i přesto, že se jinak na ulicích cítí veskrze bezpečně. „V ulicích se obvykle cítím bezpečně, na jakoukoli formu obtěžování okamžitě reaguju. Pokud ale chodím v noci z práce, vyhýbám se hloučkům lidí a snažím se jít co nejvíc zahalená. Je to velmi omezující a nepříjemné!“ uvedla jedenadvacetiletá žena, která si přála zůstat v anonymitě.
Jak dodává, přála by si, aby ženy přestaly být sexuálními objekty a mohly nosit jakékoli oblečení chtěly a neřešily, že si nevezmou šaty, protože na ně bude okolí koukat a pokřikovat. „Chtěla bych svobodně a bezpečně chodit kdykoli a kdekoli chci bez ohledu na to, co mám na sobě,“ dodává.
Catcalling je pro mě spíš ponížení, než že bych měla reálný strach. S ponížením se váže velký vztek, pocit nespravedlnosti, výsměch okolí, když se člověk ohradí a podobně. To člověka vážně dokáže rozhodit.
Radka
Velká část žen se také shoduje, že kvůli obavám raději často nenosí takové oblečení, jaké by si přály. Například třiatřicetiletá Silva potvrzuje, že jedním z důvodů, proč nenosí podpatky ani výrazný make-up, je, aby mohla v případě potřeby rychleji utéct a make-up nevyvolával pocit že je „lehce k mání“.
„Přiznám se, že kdykoli jdu večer po ulici, necítím se úplně bezpečně. Někdy ani za bílého dne. Pamatuju si doby před zhruba deseti lety, kdy, pokud jsem věděla, že se večer budu vracet později domů, jsem zvolila raději kalhoty než sukni, či šaty,“ dodává další žena.
Některým ženám připadá měnit své chování nebo oblékání ponižující. To říká například Radka: „Make-up a oblečení nepřizpůsobuju, je to trochu otázka hrdosti, neustoupit tomu tlaku a nenechat se zatlačit. Když se cítím hodně nejistě, nesu v kapse klíče v dlani. Jen tak na procházku po setmění ven nechodím, ani když nemůžu usnout nebo bych se potřebovala protáhnout.“
Že největší strach mají o osobní bezpečnost ženy, děti, starší lidé a fyzicky hendikepovaní jedinci, dokládají také výzkumy. Tyto obavy často ovlivňují využívání MHD. Aby se dotyční vyhnuli napadení či konfliktu, často nejedou v čase a na trasách, které vnímají jako méně bezpečné. To podle mnoha studií omezuje jejich mobilitu a nezávislé využívání veřejné dopravy.
Vražda Sarah EverardovéDiskuze o tom, jak se ženy cítí ve veřejném prostoru a že to není bezpečně, se na sociálních sítích otevřela v březnu letošního roku. Stalo se tak po zmizení třiatřicetileté Britky Sarah Everardové. Mladá žena se vracela domů, kam však nikdy nedošla. Byla zavražděna. Ženy začaly v návaznosti popisovat, jak se staly terčem slovního i fyzického obtěžování na veřejných místech či byly pronásledovány neznámými muži. Vypráví také o tom, že často musí chodit delší cestou, protože vede po osvětlených ulicích nebo nemohou v klidu poslouchat hudbu pro případ, že za nimi někdo jde. Nezřídka také svírají pepřový sprej nebo klíče mezi prsty.  |
Nikdo nemá právo nás obtěžovat jen proto, že jdeme po ulici
„Na základě zkušenosti, kdy jsem se zhruba ve 13 letech schovávala skrčená ve křoví, když na mě skupina dospělých mužů hulákala, že mi ho narvou do k**** a byla jsem tehdy moc ráda, že mám tmavou bundu a nejsem vidět, si zásadně neberu nic světlého, když vím, že půjdu domů za tmy,“ popsala šestatřicetiletá Monika.
Jak dodává, kolem svého bydliště má pečlivě zmapované podniky, které jsou v noci otevřené, protože do nich v případě nouze může zajít a poprosit o pomoc. „Obecně když se pohybuji za tmy po městě, automaticky si podobných míst a obecně míst, kde je šance, že budou lidi, všímám a mentálně si je mapuju jako potenciální útočiště, kam se schovat,“ uvedla.
Pětadvacetiletá Veronika F. zase popsala, že oblečení a make-up volí podle toho, s kým a kam jde.
„Když jdu na akci s mužem, kterému věřím, obléknu se víc svobodně podle svých preferencí, nebojím se vzít si děrované silonky nebo tričko s výstřihem. Když jdu sama nebo s kamarádkami, obléknu se méně nápadně, volím třeba mužské tričko a volné kraťasy, nosím kšiltovku, abych působila víc ‚klučičím‘ dojmem,“ říká. Jak dodává, když jde sama v noci, volí jen dobře osvětlené trasy, a pokud to jde, prochází co nejblíž silnici, aby byla co nejdál od temných vchodů do budov.
„Myslím si, že u nás je situace s obtěžováním na ulici tristní, a udržujeme to tak do velké míry všichni jako společnost. Když jsem se pokoušela se svými zkušenostmi svěřit, dostalo se mi odpovědí typu: ‚Však ti chtěl jen dát kompliment, měla bys být ráda‘ nebo ‚Však se zas tolik nestalo, mohl tě taky znásilnit‘ nebo ‚Nevšímej si jich a přestanou to dělat‘ nebo ‚A cos měla na sobě?‘“ vypočítává Veronika zkušenosti, na kterých se shodly většina oslovených žen.
„Tohle všechno shazuje tyhle zážitky, moje a všech dalších žen, a nebo to dokonce klade vinu za to, že nás někdo verbálně napadl na nás samotné. Chtěla bych tedy sdílet to, co mi trvalo dlouho si uvědomit - není to naše chyba. Nikdo nemá právo nás obtěžovat jen proto, že jdeme po ulici,“ uzavírá Veronika.
