V roce 1918 čeští a moravští zemědělci sázeli a zasévali na 3,8 milionu hektarů, loni se pole rozprostírala už jen na 2,5 milionu. Podle statistik každý den průměrně přicházíme přibližně o 15 hektarů půdy, kde se dřív něco pěstovalo – sedm je zastavěno a zbytek zalesněn či využit jinak.
„Podle neoficiálních statistik, které jsou asi pravdivější, je však denní zábor asi třikrát větší, přitom většina půdy ubyla dle našich poznatků v důsledku výstavby – od průmyslových hal, přes rodinné domy, až po silnice,“ přibližuje Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy (VÚMOP).
Jak mizí pole
Zdroj: ČSÚ |
Dle jeho propočtů bychom tímto tempem za zhruba 800 až 900 let zastavěli celou zemi.
„Je to ohromně silný proces a mizí právě ta nejkvalitnější půda – černozemě a hnědozemě. Člověk se usazoval v místech, kde byla půda úrodná a nejvíc stavíme právě kolem měst,“ podotýká.
Receptem může být propustný asfalt
Půda ideálně funguje jako houba, dokáže pojmout vodu při povodních a současně slouží jako rezervoár pro delší období sucha. Schopnost tuzemské půdy zadržovat vodu se však podle výzkumníků z VÚMOP i vlivem intenzivní výstavby za posledních osmdesát let významně snížila.
„Hektar kvalitní černozemě zadrží až 3,5 tisíce kubíku vody. Třeba na jihu Moravy už jsou z velké části extrémně vysušené půdy, které nezadrží ani čtvrtinu, ba ani desetinu. Je nutné se problému věnovat, než takhle dopadne celé naše území – že i nezastavená půda bude vesměs jen nekvalitní,“ varuje Vopravil.
Pro představu – milion hektarů neponičené půdy dokáže zadržet i dvě miliardy kubíků vody, což je ještě o tři sta milionů kubíků víc, než celé Česko spotřebovalo v roce 2013. „Když plochu zničíme zástavbou, nezadrží nic, pak se nemůžeme divit větším projevům sucha, tomu, že se v důsledku klimatické změny otepluje a mění úhrny srážek,“ dodává Vopravil.
Pro inspiraci, jak dopady houstnoucí zástavby zmírnit, podle jeho názoru není nutné chodit daleko. „Němci si spočítali, že současným tempem záborů by si zastavěli celou zemi za pouhých 300 let, a tak si dali za cíl, že do roku 2030 sníží zábory na 30 hektarů denně a zavedli daň z nepropustné plochy,“ popisuje výzkumník strategii sousedů.
Běžní lidé i firmy platí každý měsíc euro za metr čtvereční nově vzniklé plochy, přes kterou se nevsakuje voda. „Platí člověk, který si doma vyasfaltuje dvůr, stejně jako firma, která postaví na nedotčené půdě například halu. V závěru to není zanedbatelná částka, takže firma raději obnoví nějaký brownfield a jednotlivec využije místo betonu něco propustného, třeba vegetační tvárnice,“ líčí.
„Stroj na vítr“ má zachránit česká pole. Jinak je vyždímáme, varuje vědec |
Německo vývoj propustného asfaltu a dlažeb finančně podpořilo. Materiály se nyní ve velkém používají zejména ve městech, kde se díky nim lépe zásobují vodou podzemní kolektory, přispívají také k vyšší vlhkosti vzduchu, díky čemuž je pobyt ve městě v létě snesitelnější.
Materiál se má brzy začít testovat i u nás, poprvé jej položí na Ostravsku na parkoviště. „Z této zkušební plochy pak vzejde vyhodnocení. Díky simulátoru deště můžeme odpovědným prakticky ukázat, kolik vody zadrží běžný asfalt a kolik tento povrch,“ vysvětluje Vopravil s tím, že v Německu odstavné plochy z jiného materiálu už ani nebudují. „Už řadu let se to snažím prosazovat i u nás, ale jde to příliš pomalu,“ říká.
Každý rok přicházíme o plodiny za 200 milionů
Na to, aby nikdo z Čechů nehladověl, podle expertů z Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI) aktuálně stačí plodiny z 1,5 milionu hektaru půdy. To, co vyroste na zbývajícím milionu, putuje do ciziny, zajišťuje „nadstandardní potřeby“ Čechů a využívá se také na různé podnikatelské aktivity – třeba provoz bioplynových stanic, které se ládují kukuřicí či řepkou.
„Potřeby jsme schopni pokrýt především díky rozvoji stále modernějších technologií a šlechtění nových, výkonnějších odrůd. Ztrátu zemědělské půdy tedy lze za cenu poklesu zemědělské produkce kompenzovat ještě i v následujícím období,“ vysvětluje Václav Voltr z ÚZEI.
Běžným meziročním úbytkem orné půdy, zejména v okolí měst, však podle něj ročně přicházíme o produkci za zhruba 200 milionů korun. „Tato půda v blízkosti měst je přitom z pohledu nákladů na produkci i z pohledu dosahovaných výnosů často nejlukrativnější, zpravidla nepodléhá protierozním opatřením, bývá dopravně dobře dostupná i vhodná k obhospodařování svým tvarem,“ vysvětluje.
Potravinovou soběstačnost země sice úbytek polí zatím neohrožuje, pokud by však v budoucnu bylo potřeba z jakéhokoli důvodu rozlohu polí zase navýšit, návrat k původnímu stavu už možný nebude. Úbytek zemědělské půdy je totiž jednosměrný, jak upozorňuje Václav Voltr.
„Mohlo by to být žádoucí například při problému s nedostatkem živin, potřebou ekologické výroby nebo při prosazování opatření proti klimatickým změnám, jako jsou například agrolesnické systémy,“ vyjmenovává důvody, kdy by potřeba opětovného rozšíření polí mohla vyvstat.
Jako možnou rezervu stát vnímá současné louky. „Těch za posledních více než dvacet let přibylo o 120 tisíc hektarů, jejich budoucí užití by však muselo být z důvodů protierozních opatření vázáno na přísnější provozní podmínky. Podmínky pro rostliny lze také zajistit formou skleníků, které mohou dosahovat i velkých rozměrů a v podstatě nejsou na kvalitě půdy závislé,“ uzavírá.
