Rozsudky Městského soudu v Praze zveřejnil v úterý právník Ondřej Dostál z neziskové organizace Platforma zdravotních pojištěnců.
Jeden verdikt se týká Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), druhý Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra. Podle Dostála se ale odůvodnění verdiktu vztahuje i na další zaměstnanecké zdravotní pojišťovny.
Co stojí v rozsudcíchMěstský soud v Praze v rozsudcích, které se týkaly poskytování informací zdravotních pojišťoven na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, mimo jiné konstatoval: „(...) nijak z něj (tj. z existence smluvního vztahu mezi pojišťovnou a zdravotnických zařízením, pozn. red.) nevyplývá nemožnost poskytovat jiné informace o smluvním vztahu třetím osobám, tím spíše pak nevylučuje použití zákona číslo 106/1999 Sb.“ „Krajně neurčité prohlášení, že smlouva obsahuje osobní údaje, však nemůže být důvodem pro neposkytnutí smlouvy.“ „(...) údaje o úhradách nepředstavují informaci o majetkových poměrech nemocnic (...) , nejsou chráněny jako obchodní tajemství (...)“ „(...) režim fungování tzv. zaměstnaneckých pojišťoven se velmi přiblížil režimu Všeobecné zdravotní pojišťovny, která je dle nálezu Ústavního soudu (...) veřejnou institucí hospodařící s veřejnými fondy ve smyslu zákona o informacích.“ „Je nepochybné, že zdravotní pojišťovny jsou veřejnými institucemi hospodařícími s veřejnými prostředky a jako takové se na ně vztahuje plná informační povinnost ve smyslu (...) zákona o informacích.“ Oba rozsudky Městského soudu v Praze v celém znění najdete zde a zde. |
Obě jmenované pojišťovny v minulosti odepřely poskytování informací. VZP se následně podle Dostála pod novým vedením zlepšila. „Přijala právní názor soudu a bez průtahů začala naplňovat svou informační povinnost,“ tvrdí právník.
Podle VZP je to ale jinak. „Soud svým rozsudkem nerozhodl, že VZP je povinna v konkrétním případě smlouvy zveřejnit, ale pouze zrušil původní zamítavé rozhodnutí předchozího ředitele a vrátil pojišťovně věc k dalšímu řízení. Jinými slovy řekl, že se tou žádostí musíme znovu zabývat, ale nenařídil nám, že jí musíme vyhovět,“ popsal mluvčí VZP Oldřich Tichý.
„To, že VZP nyní smlouvy zveřejňuje, není v žádném případě vynuceno rozhodnutím soudu, ale jde o vlastní snahu nového vedení pojišťovny být maximálně transparentní,“ dodal Tichý.
Jiné zdravotní pojišťovny ale vstřícné nejsou a podle právníka Ondřeje Dostála vytrvale porušují zákon. „Například Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (ČPZP) minulý měsíc výslovně odmítla zveřejnit smlouvy o tom, jaké výkony a za jaké ceny nasmlouvala s nemocnicemi řetězce Agel,“ stojí v tiskové zprávě Platformy zdravotních pojištěnců.
Zákon se na nás nevztahuje, trvá si na svém pojišťovna
Pojišťovna tvrdí, že nepochybila, neboť rozsudky se jí netýkají. „Rozsudek Městského soudu v Praze se týká konkrétního sporu, vedeného mezi MUDr. Pavlem Vepřekem (lékař, bývalý pracovník ministerstva zdravotnictví, který se angažuje v pacientských sdruženích, pozn. red.) a Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra ČR. Nelze jej proto vztáhnout na činnost zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven obecně,“ uvedla mluvčí pojišťovny Elenka Mazurová.
Stejně jako VZP i ČPZP tvrdí, že odůvodnění rozsudku neříká, že pojišťovny jsou povinny smlouvy na žádost zveřejňovat. „Výrok stanoví, že se dopis žalované Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení. Tzn. konečný výsledek sporu není zřejmý. Pouhý odkaz na odůvodnění v rozsudku této kauzy by ani v angloamerickém právu nemohl být podkladem pro obecně závazný postup de iure,“ doplnila Mazurová s tím, že pojišťovna si trvá na tom, že „není povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím“.
„Přesto lze podle našeho názoru poskytnout určité informace dobrovolně, mimo režim stávající právní úpravy,“ dodala mluvčí s tím, že co se týká zveřejňování smluv s Agelem, pojišťovna je vázána souhlasem druhého subjektu a mlčenlivostí, která vyplývá ze smlouvy.
Pojišťovna podle Dostála ale nesmí informace neposkytovat jen kvůli tomu, že ve smlouvě je zmínka o jejím utajení. Právník tvrdí, že žádné ujednání ve smlouvě nemůže mít větší váhu než zákon.
Platforma proto chce tlačit na ministerstvo zdravotnictví, aby přimělo všechny pojišťovny zveřejňovat smlouvy s lékaři či nemocnicemi. Ministerstvo jim už dříve povinnost uložilo, zatím ale není v zákoně, a pojišťovny proto zveřejňují jen část smluv. To by mělo být v budoucnu povinné. Zveřejňovat se ale budou jen smlouvy na poskytování zdravotní péče, nikoliv ty, které provázejí provoz pojišťoven. Přitom pojišťovny například v minulosti nakupovaly zdravotní pojištěnce prostřednictvím třetích firem. Když se iDNES.cz všech ptal, kolik za takové služby utratily, některé informace odmítly poskytnout (více čtěte zde).
Už v minulosti ale soudy, například Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud, o podobných kauzách rozhodovaly a konstatovaly, že pojišťovny jsou povinny odpovídat na žádosti sepsané dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Oba rozsudky městského soudu tuto povinnost potvrzují.
Změna zákonaZveřejňování smluv by mělo být v budoucnu povinné ze zákona. Patřičná novela zákona o zdravotním pojištění už existuje, zatím ale neprošla Sněmovnou. Sdružení ambulantních specialistů nebo ČPZP s ní nesouhlasí. „Může dojít zcela nepochybně ke zneužití. To lze dovodit z některých již doručených požadavků, kdy žádost směřuje například k získání informací o počtu specifikací léčivých přípravků předepsaných určitým okruhem poskytovatelů zdravotních služeb, včetně uvedení cen, vazby na diagnózu, počet pojištěnců, konkrétní region atp. Tyto typy žádostí jsou ve své podstatě průzkumem trhu, který má zřejmě sloužit komerčním účelům,“ tvrdí mluvčí pojišťovny Elenka Mazurová. Podle pojišťovny by proto v zákoně měl být jasně vyjmenovaný okruh informací, které lze poskytnout. A pojišťovna má i další výhradu. „Přestože novela ještě nebyla schválena, už nyní se objevuje celá řada protichůdných výkladů ohledně povinnosti a způsobu zveřejňování smluv, což opět může situaci nadále jen komplikovat, a to i ve vazbě na návrh obecného zákona o registraci smluv,“ dodala Mazurová. |
Informace ze smlouvy může pomoci pacientovi bránit svá práva
Podle Dostála výše uvedené verdikty dávají lidem větší oporu v požadování informací o hrazení péče. „Rozsudky nepřímo potvrdily, že právo pracovat s daty o úhradách pojišťoven mají nejen ministerstva zdravotnictví či financí, ale také odborné společnosti, pacientská sdružení či jednotliví občané,“ domnívá se Dostál. To může lidem pomoci při řešení situací, kdy jim pojišťovny neuhradí potřebný lék.
Zveřejnění smlouvy ze strany VZP pomohlo například vyjasnit spor s lékařkou z Brna. Veneroložka tvrdila, že na pojišťovnu můžu ošetřit jen pacienty, kteří bydlí v Brně-venkov. Ukázalo se ale, že si jen mylně vyložila jedno ustanovení smlouvy a pojišťovna by jí uhradila péči bez ohledu na to, kde bydlí.
Dostál tvrdí, že data už využil také při analýze poskytování dražší biologické léčby. Podle něj se ukázalo, že pojišťovny ji ochotněji platí v Praze.
„Z dat jsme zjistili, že nejpravděpodobněji se pacient k biologické léčbě dostane v Praze, kde tuto léčbu má nasazenu jeden člověk z každých 150 pacientů. V jiných regionech, jako je Ústecký či Zlínský kraj, je ale léčba méně dostupná a jeden takto léčený připadá až na tři sta pacientů,“ popsal Dostál.
Hrazením biologické léčby se nyní zabývá i ombudsmanka Anna Šabatová. „Rozhodla se ve věci zahájit šetření vlastní iniciativy. Otázka dostupnosti biologické léčby se totiž týká širokého spektra pacientů, jde tedy o systémovou věc,“ uvedla její mluvčí Iva Hrazdílková.
„Pacienti s jiným onemocněním, než je roztroušená skleróza, i když biologickou léčbu také potřebují, nemají jistotu, že se jim léčby dostane. Biologická léčba je jim dostupná na různých místech ČR v různých lhůtách, pokud vůbec (podle finanční situace zařízení). Tento stav považuje ochránkyně za neuspokojivý a domnívá se, že by dostupnost biologické léčby měli mít obdobně garantováni všichni pacienti, kteří ji z důvodu svého onemocnění potřebují,“ dodala Hrazdílková.
V minulosti pojišťovny čelily kritice i případům, kdy léčbu nedostali lidé s roztroušenou sklerózou (jeden z příběhů si přečtěte zde). Tehdejší ministr Leoš Heger pak do nařízení vlády dostal ustanovení, že tito pacienti se musí k léčbě dostat do čtyř týdnů (více o nařízení vlády čtěte zde). Lhůta se ovšem vztahuje jen na roztroušenou sklerózu. Biologická léčba se přitom používá u nemocných rakovinou či autoimunitními chorobami.
