Na palestinském velvyslanectví v Praze explodovala jakási trhavina, následně se našly zbraně (viz zde) a z diskusí na českém internetu by jeden usoudil, že největší hrozbou pro Česko jsou Palestinci. S nadsázkou řečeno, pozorovatel, který se právě vrátil z pustého ostrova, by mohl snadno dospět k názoru, že policie zastavila palestinské komando těsně před útokem na Pražský hrad.
Jistě, ona událost se nemá zlehčovat. Zbraně na jakýchkoli ambasádách musí být uloženy v souladu s právem hostitelské země. Palestinští diplomaté zjevně nezvládli komunikaci a nevysvětlili, co se přesně stalo (to bohužel vzhledem k marasmu palestinské samosprávy není překvapivé). A náznaky, že za výbuchem je izraelské spiknutí, zní směšně a paranoidně, byť v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu je takový slovník dost obvyklý.
Avšak bubnování na poplach před okamžitým palestinským útokem na Prahu mi přijde jako přehánění - a to nemluvím o srovnání s dobou těsně před druhou světovou válkou. Jak mi vytkl na Twitteru jinak rozumný člověk: "Zkusil byste si představit, že jste novinář v době před Mnichovem? Jak by vypadaly vyvážené postoje? A co zbraně nalezené u henleinovců?" Jako že palestinští diplomaté jsou sudetoněmecké bojůvky z roku 1938? Nemohu si pomoci, ale to je de facto opakování výroku Miloše Zemana z doby jeho premiérování, podle něhož je palestinská autonomní samospráva jako Hitler.
Historie: Germáni do Prahy
Vlastně se nemám co divit. S výrokem přirovnávajícím Palestince k nacistické třetí říši by mnozí lidé na sociálních sítích asi také souhlasili. "Palestinci jsou víceméně teroristé," dočetl jsem se. Ne, nejsou. V posledních volbách do palestinského legislativního shromáždění v roce 2006 volilo umírněný Fatah přes 41 procent voličů, zatímco radikální terorismus podporující Hamas přes 44 procent voličů. Jistě, je to hodně, ale na totální zevšeobecnění (samo o sobě vždy problematické) stále málo: a to nechávám stranou spletitou historii konfliktu a všechny jeho aspekty. Je bezpochyby pravda, že palestinská "společnost je promořena (teroristickými) myšlenkami a činy více, než je zvykem v našich krajích", jak napsal jeden diskutující na Twitteru. Ale drsná generalizace "každý Palestinec je špinavý terorista", je, lituji, špatná a nepřípustná z principu. A neměla by být používána na žádný národ či etnickou skupinu.
Konečným stadiem takového přístupu může být náhled, že Palestinci vlastně jako národ neexistují. Nevymýšlím si - i tento názor se objevil na českém internetu (zde). Existují prý dva důvody:
Zaprvé. Palestinci jsou etnicky Arabové. To jistě jsou stejně jako třeba Libyjci či Syřané. V duchu této logiky lze naléhavě žádat, abychom přestali názvy arabských států a národů v nich žijících používat. Ideální nahradit pořadovými čísly (namísto Libye budeme třeba říkat Arábie číslo tři).
Zadruhé. Termín Palestina přece uměle zavedli hanební Římané po roce 135 n. l., aby ponížili Židy. Tento myšlenkový pochod návratu do minulosti by se měl vztáhnout i na české země! Kolem roku 135 n. l. zde nebylo po Češích stopy a termín Česko neexistoval, zato tu žili germánští Markomani. Tedy žádám oduznání slova Čechy, nalezení (nejlépe prostřednictvím testů DNA) potomků Markomanů mezi nynějšími Němci a jejich okamžitý návrat do Prahy.
Zdá-li se vám tato logika absurdní či urážlivá, není moje.
Hysterie: "Trhněte si nohou"
Přehánění je ovšem v Česku vcelku běžné a rozšířené. Bývalý prezident Václav Klaus k Novému roku napsal, že "polistopadový režim, zdá se, končí" (zjevně skončil ve chvíli, kdy skončil v politice on). Též šéfredaktor jistého známého týdeníku, který jinak Klause kritizuje, uvedl ve svém novoročním článku, že se "v naší zemi odehrála změna režimu". (Klausovy názory zde, text šéfredaktora zde.)
Přirozeně, v loňském roce se česká politika skutečně změnila, máme jiného prezidenta, padla vláda, byly předčasné volby. Ale že by se jednalo o změnu režimu, se zdá být krajně sporné, svoboda slova ani liberální demokracie vážně zrušena nebyla a tvrdit, že ano, mi přijde neadekvátní, přepjaté a hysterické.
Avšak onen šéfredaktor v diskusi na Facebooku ohledně hysterie napsal: "U nás se etablovala ideologie ‚jakobysenechumelismu‘. A ta tu bohužel vítězí. Je to, jako by vám doma někdo znásilnil ženu a naši noblesní a intelektuální novináři vás budou varovat před vaší nebezpečnou hysterií a budou vás vyzývat, abyste s věcným klidem analyzovali vzniklou situaci."
Ehm. Česko je tedy znásilněná žena? Ocitoval bych snad odpověď, které se onomu šéfredaktorovi dostalo od mého kamaráda: "Na poplach se v Čechách bubnuje tak často, že to 1) vůbec neodpovídá skutečnostem 2) mate každého, kdo má ještě zbytky sluchu. To, co navrhujete, už není infotainment, ale infohoror. Vaše srovnání tomu plně odpovídá, neboť v roce 2013 se v politice nestalo nic, co by se dalo srovnat s tím, že by mi někdo doma znásilnil ženu... Chcete po čtenáři, aby se co tři měsíce k smrti vyděsil a vyběhl na náměstí. Trhněte si, jsem unavený z toho, aby mě pořád někdo aktivizoval."
Čeští politici: Jak by obstáli
Netvrdím zajisté, že Česko je nádherným rájem a žádná rizika neexistují. Obecně však na tom nejsme zásadně jinak než mnohé jiné evropské země. Široká nespokojenost se "starými a tradičními" politickými stranami, populismus ani oligarchizace médií nejsou specificky český rys (viz legendární italský politik a mediální magnát Silvio Berlusconi). A z toho akutní nebezpečí pro demokracii a hrozba brzkého puče nevyplývá.
Přežije Facebook svou masovou popularitu? Další články v příloze Kavárna čtěte v sobotu 4. a v neděli 5. ledna
MF DNES v počítačiMF DNES pro iPad a iPhone
Opravdové a velké nebezpečí by však mohlo přijít, pokud by se zhroutil dosavadní evropský systém. NATO a také Evropská unie, jakkoli v mnoha ohledech po právu kritizovaná, pořád drží (euroskeptici prominou) jistou úroveň bránící brutálnímu pošlapání základních svobod. (I proto, že čeští politici jsou na názor či kritiku z Evropy vždy dost citliví, dost možná stejně jako populace.)
Co by se však stalo, kdyby se evropský systém rozpadl? Kdyby přišel opravdu těžký ekonomický kolaps? Tato otázka není až tak teoretická. Eurozóna se v roce 2012 ocitla relativně blízko možnosti živelného rozpadu, který by nevyhnutelně přinesl chaos a těžký propad hospodářství: ten by určitě dopadl na Česko, proti němu by recese předchozích let byla dost možná pouhou lapálií.
Nejde teď prosím o obhajobu nedomyšleného a nedokonalého pořádku, na němž je euro postaveno. Otázky stojí jinak. Jak by obstál Andrej Babiš tváří v tvář zástupům náhle zchudlých lidí, kteří žádají extremistická řešení? Jak by obstál Miloš Zeman, kdyby se Česko opět ocitlo v Evropě, v níž spolu národy válčí? Zvládli by takovou situaci čeští politici?
Proroci: Pravda stojících hodin
Krize roku 2012 se snad zmírnila, alespoň proroci ekonomického konce světa už nejsou citováni tolik jako tehdy. Důvodem menšího zájmu je, jak napsal Jiří Soustružník na ekonomickém webu patria.cz, že tito kazatelé neprojevují jistou míru sebereflexe. "Tato minimální přijatelná míra by s sebou nesla uznání toho, že příliš velká část jejich predikcí se nenaplnila a že chyba asi nebude na našem přijímači." I v roce 2014 se podle autora může spousta věcí sesypat - a pokud se tak stane, proroci se opět připomenou a řeknou, že to věděli. "Jak se ale říká, i stojící hodiny mají dvakrát denně pravdu. Je to ale pravda z neustálého opakování toho, že se jednou něco nějak stane," uzavírá autor (jeho text zde).
Spolu s ním tedy doufejme, že se v roce 2014 nic zlého nepřihodí. Ostatně jeden z proroků konce, Nouriel Roubini - o němž se (sporně) tvrdí, že předpověděl finanční krizi roku 2008 - letos překvapivě očekává oživení ekonomik na Západě i Východě (zde).
Aktuální komentáře autora můžete sledovat na jeho twitterovém účtu zde.
