Díky péči nadšenců je na místě Lučiny dnes asi největší skanzen zaniklých obcí. U každého zaniklého domu stojí cedulka s fotkou, která popisuje, co zde stálo a osudy jeho obyvatel. Často tragické – nezvěstný, spáchal sebevraždu, rodina přišla za války o syna...
Z neproniknutelné džungle po dlouhých letech práce vyřezali nadšenci v Lučině ruiny pivovaru, zámku, v němž naposledy byla škola, faru a především kostel svatého Jiří a hřbitov. Pro děti je tu připravena poznávačka se startem v bývalém pivovaru. Předválečné fotografie na informačních panelech doplňují i novější, když zde byli pohraničníci a některé objekty sloužily při ostraze hranic.
Lučina je ale výjimkou, jen v bývalém okrese Domažlice je takových míst více než pět desítek a z málokterého se dochovalo více než zasypané sklepy, pár zdí nebo boží muka a díky nadšencům cedulka nebo deska s historií a starými fotografiemi.
Nadšenci vykopali zaniklý kostel v Lučině, odkryli hospodu i řeznictví |
Podle Jiřího Padevěta, autora nové knihy Zaniklé obce, mizely po roce 1945 české obce ve velkém hned z několika důvodů. Nejčastěji kvůli odsunu původního, většinou německého obyvatelstva, a kvůli vzniku rozsáhlých vojenských prostorů. To se týkalo většinou oblasti pohraničí, takzvaných Sudet.
Ve vnitrozemí se stávaly některé obce obětí modernizace. Ustupovaly stavbě přehrad nebo těžbě uhlí.
Ústup uhlí i vodě
„V sedmdesátých letech přišel velký rozvoj těžby hnědého uhlí na Mostecku, Sokolovsku, budování různých chemických továren, továren na zpracování uhlí na Chomutovsku, Ústecku,“ popisuje Padevět. V těchto případech byl zánik trochu postupnější než v Sudetech. „Lidé byli z těch obcí postupně vystěhováni,“ popisuje.
V knize popisuje třeba příběh obce na Sokolovsku, která byla vysídlena třikrát. Nejprve odtud byli vyhnáni v roce 1938 čeští horníci, pak tam působili němečtí, ti byli vyhnáni v létě 1945, a pak tam přijeli dosídlenci ze Slovenska, zase horníci. „Když byl důl vytěžen, tak rozebrali všechny domy, naložili si je do vlaku, trámy, střešní tašky, okna, dveře, a odvezli si to na Slovensko, kde si z toho postavili nebo vylepšili svoje původní domy, takže vlastně ta obec zanikla několikrát,“ líčí Padevět.
Všechny domy ve Zhůří zbořili vojáci, v kapli dokonce chovali prasata |
K nejhůře postiženým regionům podle něj překvapivě nepatří sever nebo západ Čech, ale okres Český Krumlov na jihu. Byli odtud odsunuti Němci, vznikl tu velký vojenský prostor Boletice a kvůli přehradě Lipno byla zatopena velká část údolí Vltavy.
Zaniklých míst je obrovské množství. „Ještě větší je ale množství lidí, kteří se museli stěhovat. Někdy na to měli, třeba jako v případě Němců na jihu Čech, „velkorysých“ třicet minut, někde, jako Češi na Mostecku, roky. Pozorovali, jak se k jejich domu blíží hnědouhelný konec,“ uvádí Padevět.
Historie se může opakovat, říká spisovatel Jiří Padevět. Na mysli má nacistické a stalinistické zrůdnosti.
Odcházení podle něj přervalo lidem dosavadní životy, často bylo vynucené násilím. „Zůstala vykořeněná krajina, změněná k nepoznání, a staré pohlednice, zobrazující svět, který zmizel,“ říká spisovatel.
Při psaní i během předchozích cest navštívil odhadem pětinu míst, uvedených v knize. Další objevil díky práci regionálních autorů.
Zastřelený konfident
V knize popisuje i řadu neuvěřitelných příběhů. Třeba na Tachovsku v zaniklé obci Pavlův Studenec je na pomníku zastřeleným při přechodu hranice uvedeno i jméno Oskar Bergman.
„Ve skutečnosti se jmenoval Miloš Cetl a byl to konfident StB a falešný převaděč, který si z toho udělal také živnost. Převáděl za peníze a při jedné z cest byl objeven a zastřelen pohraniční hlídkou. Měl u sebe falešné doklady od StB na jméno Oskar Bergman, a tak je na tom hřbitově dodneška s tímhle jménem,“ popisuje Padevět.
