Milan Studnička reprezentoval Českou republiku na zimní olympiádě v Salt Lake City v jízdě na bobech. Po ukončení kariéry se stal psychoterapeutem a lektorem vzdělávání dospělých. Desetibojař Roman Šebrle se stal televizním moderátorem. Fotbalista Petr Trapp se zase přesunul z hřiště do úklidové firmy.
Měli štěstí, které spousta sportovců nemá. Našli si „normální“ práci. Nedávný průzkum Masarykovy univerzity nedávno ukázal, že většina profesionálních sportovců často nepřemýšlí nad tím, co bude, až jejich kariéra skončí. Stává se proto, že po skončení kariéry nenajdou práci a propadnou gamblerství, leckdy dokonce skončí v bankrotu. Někteří neúspěch neunesou natolik, že spáchají sebevraždu. Kvůli osobním problémům spáchali v nedávné době sebevraždu tři fotbalisté – František Rajtoral, David Bystroň a naposledy letos na jaře Pavel Pergl.
Problém je, že vrcholoví sportovci nemají dostatek zkušeností, které jsou vyžadované při hledání klasické práce. Většina z nich má ukončenou střední školu, ale zkušenosti jim chybí a životopis zůstává prázdný.
„Ze svojí zkušenosti vím, že jelikož člověk dělá celou kariéru sport a nezískává zkušenosti, je to pak při shánění práce náročné. Já měl štěstí, narazil jsem na člověka, který mi dal práci, ale pokud bych takový kontakt neměl, bylo by to mnohem těžší,“ říká Trapp.
Podle ředitele personální agentury mBlue Milana Mahovského proto mohou u pohovoru často narazit. „Zaměstnavatelé je vnímají diskriminačně, hůř než absolventy a uplatnění je pro ně složitější. V tomto ohledu určitě patří do rizikových skupin, jako jsou matky po mateřské dovolené nebo ženy kolem třiceti let, absolventi,“ říká Mahovský.
Přesto by po končících sportovcích měli personalisté „sáhnout“. „V práci vynikají svojí vytrvalostí, cílevědomostí i respektem k autoritám. Pokud neuspějí, jsou zvyklí na případný neúspěch, se kterým se vyrovnají snáz než jiní lidé,“ míní personalista.
Stereotyp by nevydrželi
Připravit sportovce na život po kariéře pomáhá projekt Eliit. Pomáhá jim se vzděláním, hledáním práce či daňovým poradenstvím. Většina sportovců najde uplatnění v oboru mimo sport. Buď chtějí změnu, nebo nenajdou uplatnění, protože po profesionálních trenérech není na trhu velká poptávka. Nejčastěji se sportovci uchytí jako manažeři, podnikatelé nebo obchodníci.
„Většinou si vybírají práci, ve které je potřeba dosahovat určitých výsledků, vyhledávají výzvy. Jsou zvyklí podávat výkon a podle toho volí i zaměstnání. Rádi podstupují riziko nést odpovědnost za svůj tým, jsou zvyklí vyhledávat výzvy, kde jsou vysoká rizika neúspěchu. Málokdo vydrží ve stereotypní práci, kde není možnost posunu,“ vysvětluje manažer projektu Jakub Hyspecký.
Je pravda, že někteří sportovci špatně snáší, že už neběhají na stadionu, ale sedí v kanceláři. „Ale někteří to snáší bez problému, jsou to třeba introverti, kterým se zalíbí pracovat u stolu a energii, kterou byli zvyklí vydávat dennodenně, vyběhají před nebo po práci, zkrátka se přizpůsobí novému životnímu stylu,“ dodává Mahovský.
Nový životní styl sedl i zmiňovanému Milanu Studničkovi. „Začal jsem hrát fotbal na nejnižší úrovni, začal jsem běhat, hrát golf, takže sport jsem si užíval pořád a sportoval každý den,“ říká Studnička.
Přesto často sportovním veteránům nic jiného nezbude. Zaopatřit na důchod se totiž musí sami. Když sportují, jsou z nich živnostníci. Příspěvky od státu po ukončení kariéry nedostávají.
