Vesnice a osady na střední i východní Moravě spojuje násilí nacistů, kteří se ještě na samém sklonku války krvavě mstili za skutečnou nebo jen domnělou pomoc partyzánům a odbojářům. Ve vzpomínkách pamětníků představuje předválečný Zákřov běžnou, snad až idylickou zemědělskou ves, kde se všichni znali a byli zvyklí si pomáhat. Na tom nic nezměnila ani léta války.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovali Michal Šmíd, Vít Lucuk, Michaela Čaňková. Paměť národa už pojedenácté vybíhá za všechny, kteří se nevzdali. Připomíná si tak hrdiny minulosti i ty, kteří za svobodu bojují dnes. Registrace Běhu pro Paměť národa pro rok 2026 jsou otevřené! Poběží se na 20 místech po celé republice. |
Obrat přišel až na přelomu let 1944 a 1945, kdy nacisté s vidinou postupu Rudé armády začali ve strategické oblasti Moravské brány budovat protitankové zákopy. Na nucené práce tak převeleli stovky mužů z celých Čech a Moravy, přičemž mnozí ani nedosáhli plnoletosti. S blížícím se koncem války rostla kuráž nasazených mladíků a řada z nich zběhla k partyzánům. V podhůří Oderských vrchů se zformoval partyzánský oddíl Juraj, který v oblasti provedl několik diverzních akcí.
Nacistické velení na to zareagovalo povoláním 574. kozáckého praporu s krycím názvem Feuermittel. Cílem vojáků bylo potírání partyzánů a jejich pomocníků. K Němcům se přidali pod příslibem speciálních privilegií a z nenávisti k sovětskému Rusku.
Osudová navigační chyba. Pražané usedali k obědu, když začalo bombardování |
Deník Otty Wolfa
Co se stalo před 81 lety v Zákřově, lze rekonstruovat i podle deníku jedné z obětí, Otty Wolfa, který se v oněch dnech ukrýval se svou židovskou rodinou právě v Zákřově. Židovská rodina Wolfových do vsi přišla 6. března roku 1945, když jim jejich známá, tršická dentistka Ludmila Tichá, sehnala úkryt v rodině zákřovského sedláka Oldřicha Ohery.
Bertold Wolf, jeho žena Růžena, dcera Felicitas a syn Otto žili před válkou v Olomouci, roku 1940 se přestěhovali do Tršic. Wolfovi měli ještě nejstaršího syna Kurta, který už před válkou emigroval a bojoval v řadách Svobodovy armády. Když rodinu v létě 1942 povolali k transportu, podařilo se jim uniknout do předem připraveného lesního úkrytu poblíž obce.
Na zimu se přesunuli do kůlny na pozemku zahradníka Jaroslava Zdařila, kde přežívali až do jara 1944. Po neshodách museli hledat další útočiště – nejprve na půdě u Zbořilových v Tršicích, nakonec na samém sklonku války ve výměnku u Oherových v Zákřově.
Otto Wolf si po celou dobu ukrývání vedl deník, který více než půlstoletí po válce vyšel knižně. Ve svém psaní se mladý Otto vyhýbal emocím, jde spíše o strohé zaznamenání, co měla rodina k jídlu, jaké zrovna vládne počasí, ale také zmínky o každodenním životě ve vsi, jak jej vnímali ze svého úkrytu.
Rodina Oherových v roce 1941 v Zákřově, otec Oldřich s dcerou Ludmilou a matka Marie s dcerou Zdeňkou.
Od svých ochránců dostávali Wolfovi kromě jídla a přístřeší také informace o situaci na válečných frontách a z pravidelných deníkových záznamů o postupu jednotlivých armád na frontách lze vyčíst, s jakými nadějemi se ukrývaná rodina upínala k blížícímu se konci války.
Dcera Oldřicha Ohery Zdeňka Calábková po letech vyprávěla, že tehdy jako sedmileté dítě o ukrývání rodiny Wolfových na statku vůbec netušila: „Oni ve dne nechodili vůbec ven. Nevylezli. Až v noci seděli venku, aby se nadýchali vzduchu, a ve dne spali. Ani z komína se nekouřilo. Byli v jedné místnosti a jenom se dostali na dvůr a nikam jinam.“
V deníku Otty se píše o různých náhodných a nechtěných setkáních ukrývané rodiny s místními, proto je s podivem, že se Oherovým podařilo skrývání čtyř lidí utajit před vlastními dětmi.
Také ze záznamů v deníku je zjevné, jak se situace v okolí Zákřova na jaře roku 1945 dramatizovala. Sedmého dubna partyzáni z oddílu Juraj načas ovládli blízké Tršice, v kontaktu byli i s místními. Nejednalo se ale vždy o „pravé“ partyzány, ale také o nastrčené zvědy ze zmíněného kozáckého oddílu, kteří předstírali ruské válečné zajatce.
Otakar Švarc na vojně, 50. léta.
Díky tomu se místní velení gestapa v blízkém Velkém Újezdě dozvědělo o tom, že zákřovští s partyzány skutečně vešli v kontakt, a přikročilo k akci. Ve středu 18. dubna večer obklíčili „vlasovci“, jak místní říkali rusky hovořícím vojákům, vesnici a kolem desáté hodiny se strhla přestřelka s vesničany, kteří už několikátým dnem ve vsi drželi hlídky.
„Vzbudil jsem se, obloha červená, ozářená, táta mě držel, a najednou taková střelba, všechny tabulky vylítly z oken, kulky lítaly do skříně, slyšel jsem, jak všechno praská,“ vzpomínal na tu noc tehdy čtrnáctiletý Otakar Švarc, který žil ve statku hned vedle Oherových.
Statek Švarcových zachvátil požár, místní se jej snažili hasit, ale vojáci jim v tom zabránili, stavení tak nakonec lehlo popelem. Do hašení se nakonec zapojili i ukrývaní Židé Bertold a Otto Wolfovi, na útěk z vesnice ale nebylo pomyšlení, protože se ocitla v obklíčení vojáků a ti zakázali opouštět budovy. Nad ránem začalo zatýkání.
Vypálení statku rodiny Švarcových, vyrabování řady dalších stavení v horní části vsi a 23 zatčených mužů – taková byla bilance řádění kozáků ve službách gestapa. Žádní partyzáni odhaleni nebyli, oddíl Juraj se tou dobou už přesunul dále na západ Moravy. Mezi zatčenými se ocitl i Otto Wolf. Otec Bertold zatčení unikl – brali jen muže do 50 let věku. Čtyři muže nakonec gestapáci propustili, o osudu dalších devatenácti mužů se vesničané dověděli po konci války.
Masakr na oslavu Hitlerových narozenin
Zákřovské muže, z nichž někteří byli zraněni při přestřelce, odvezli do kasáren ve Velkém Újezdě. Zde prošli nelidským mučením. Následujícího dne 20. dubna 1945 nacisté „slavili“ Hitlerovy narozeniny. Kozáci se opili, navečer zbité muže odvezli do blízké osady Kyjanice, střelili je do týlu a jejich těla hodili do boudy. Tu polili benzinem a zapálili.
Pár dnů po osvobození, 12. května, vyšla pravda o této hrůze najevo. Ze spáleniště byly vyzdviženy ostatky zavražděných, přivolaný lékař konstatoval, že většina kostí byla ještě před smrtí zlámána, některé muže upálili zaživa. Pohřeb se konal 14. května a zúčastnili se ho lidé ze širokého okolí. Ostatky obětí byly uloženy v hromadném hrobě v Tršicích, kde je dodnes připomíná pomník.
V Zákřově se situace po zatčení mužů neuklidnila. Místní lidé se od 19. dubna schovávali po sklepích, často přišli o veškeré jídlo a oblečení. „Ještě po té hrůze vždycky večer zase přijeli ,vlasovci’ na koních a jezdili po dědině. Tož žádný nevylezl. Každý se bál a my jsme chodili spávat do sklepa,“ vzpomínala Svatava Kubíková, rozená Marková, na poslední dny války. Do posledních dnů se kolem vsi střílelo. „Až jednou přišel soused, zaklepal na okno do sklepa a volal: ,Ženský, nebojte se a vylezte ven! Už je tady Rudá armáda,’“ líčila.
Ve vsi nebylo bezpečno ani pro Wolfovi, kteří se museli ukrývat opět v lese. Konec dubna a začátek května byl tehdy mimořádně chladný, některé dny mrzlo a padal sníh, takže na samotném konci války zažívali největší hlad a strádání. Svůj úkryt mohli definitivně opustit až 8. května.
Otec Bertold Wolf prý tehdy v euforii běhal po Tršicích a mával hůlkou. To ale ještě netušil, že se za pár dnů dozví o tragickém konci syna Otty. Navíc zjistil i to, že jeho nejstarší syn Kurt Wolf padl v březnu roku 1943 jako československý voják v bitvě u Sokolova.
Vesnice vdov
Ztráty s koncem války počítali i zákřovští, rodiny přišly během války o otce, syny, sourozence. „Tady byla vesnice vdov,“ vzpomíná Zdeňka Calábková, kterou zákřovský masakr připravil o tatínka. „Maminka byla hodně nemocná, takže jsme si užili víc toho zlého než dobrého.“ Zdeňka se bála chodit i do školy. Každý sebemenší zvuk jí totiž připadal jako střelba.
Zdeňce zůstal alespoň domov, i když vyrabovaný. Rodina Švarcových přišla o statek a ze čtrnáctiletého Otakara se stal sirotek. Matka mu zemřela již dříve, otec a bratr byli mezi umučenými v Kyjanici. Spolu s mladší sestrou skončili u příbuzných v sousední vsi.
Otakar na vojně nastoupil na brigádu do dolů a po čase se přestěhoval do severních Čech a s příbuznými ze Zákřova a okolí načas přerušil veškeré kontakty. Dodnes nedokáže pochopit, proč právě jejich statek byl do základu zničen. Domnívá se, že vypáleno mělo být právě sousední stavení Oherových, a to právě možná kvůli ukrývání rodiny Wolfových.
Dosavadní historický výzkum ale tuto domněnku nepotvrzuje. Spíše se soudí, že kozáci ani místní gestapáci o ukrývání Wolfových nevěděli. Z Ottova deníku ale vyplývá, že o jejich pobytu a skrýších věděly desítky vesničanů z Tršic i Zákřova.
Hanácká obdoba Anny Frankové, umučený chlapec Otto Wolf, má pomník |
Naprostá většina svědků tehdejších událostí je už dávno po smrti, a tak se už nejspíš přesně nezjistí, zdali za tragédii a smrt devatenácti nevinných lidí na samém sklonku války mohlo udání místních, neopatrnost partyzánů, léčka nastražená na zákřovské v podobě domnělého „partyzána“, ve skutečnosti však příslušníka kozáckého oddílu, kterému místní důvěřovali, nebo souběh těchto okolností.
Bertold a Růžena Wolfovi se nikdy se ztrátou mladšího syna Otty zcela nevyrovnali. Maminka zemřela počátkem 50. let, otec, který se po válce ujal role kantora v olomoucké židovské obci, zemřel o deset let později. Před smrtí nechal pořídit přepis deníku, který objevili badatelé až v 80. letech minulého století.
Deník Otty Wolfa vyšel poprvé knižně v roce 1997, části deníku byly publikovány i v zahraničí a dočkal se i filmové adaptace. V roce 2012 byl na místě lesního úkrytu Wolfových mezi Zákřovem a Tršicemi vybudován památník.
