Skupina československých "dětí z Dánska", méně známých než ty od Nicolase Wintona, ale s neméně zajímavým a dosud prakticky neznámým příběhem, žije roztroušeně po celém světě: v České republice, Izraeli i dalších zemích. Kam je osud zavál, tam založili rodiny. Do Dánska původně odjeli v roce 1939 - rodiče jich osm desítek poslali pryč z Čech. Schovali je před Hitlerem.
V roce 2012 se někteří z nich viděli poprvé po 70 letech. Setkání zorganizovala česká badatelka Judita Matyášová, která jejich osudy mapuje (více o setkání si přečtěte zde).
Do Prahy přijeli nejen pamětníci, ale i jejich děti či vnoučata (snímek vlevo). Svou rodinu například do Prahy přivezl 88letý Dov Strauss (uprostřed), dosud velmi vitální a výbornou češtinou hovořící muž. Na snímku vpravo je badatelka Judita Matyášová a někdejší velvyslanec v Dánsku Zdeněk Lyčka.
Teď uspořádali další setkání - do Prahy se jich sjelo ke stovce, pamětníků i jejich příbuzných Česka i různých koutů světa. Dorazili na křest knihy Přátelství navzdory Hitlerovi, které o jejich osudech Matyášová napsala. Řada z nich navzdory tomu, že zdraví v pokročilém věku často cestování nepřeje.
Dánsko ve 2. světové válce
|
Nezdá se to být příběh 88letého Dova Strausse. Na otázku, jak se mu cestuje, se usmívá. Značnou část křtu stráví na nohou, prochází se, živě debatuje. Česky, ovšem.
Je tu ještě jedna symbolika: přesně před sedmi desítkami let se zadrhl chod "modelového protektorátu", jak o Dánsku hovořil Hitler, a nacisté v okupované zemi pevně převzali otěže. Jednou z prvních akcí se stal i zátah na Židy, které do té doby tamní úřady hájily před šikanou a bezprávím.
Zátah vyzradil německý diplomat
Cílem zátahu a prakticky jisté smrti v koncentračních táborech měli být všichni Židé v Dánsku, téměř osm tisíc lidí. Včetně uprchlíků z Československa, žijících zde u náhradních rodin. Jenže...
Jenže to by v Dánsku nesměl pobývat diplomatický atašé Georg Ferdinand Duckwitz. Ač býval ve 30. letech členem NSDAP, vyzradil Dánům podrobnosti chystané operace (později dostal titul Spravedlivý mezi národy). Při nevídané záchranné akci dokázali dánští civilisté na malých lodích i několikametrových člunech dostat do Švédska naprostou většinu z asi 7 200 dánských Židů.
Z Dánska se včas podařilo prchnout i držiteli Nobelovy ceny za fyziku Nielsi Bohrovi, kterého nacisté chtěli zatknout. Švédové ho chtěli okamžitě po přistání poslat do USA, aby tam pracoval na vývoji atomové zbraně pro spojence, Bohr ale řekl, že nikam nepojede, dokud Švédsko neohlásí ochotu bezpodmínečně přijmout Židy prchající z Dánska. (Dodejme však, že někteří historici datují švédské rozhodnutí přijmout uprchlíky už před Bohrův požadavek.)
Hledal sestru po celé Kodani
"Byl jsem zrovna v práci, když mě varoval dánský policajt," vzpomíná v knize Přátelství navzdory Hitlerovi Arnošt Lederer na okamžik, kdy se dozvěděl o vyhlášení mimořádného stavu v Dánsku. Bylo mu tehdy 19 let.
"Hned jsem jel pro Zuzku (přítelkyni, později se vzali - pozn. red.), museli jsme rychle zmizet. Dánové nám moc pomohli, ukryli nás na různých místech, než jsme se dostali na pobřeží. Nakonec jsme přišli do Kodaně, kde bydlela moje starší sestra. Nějakou dobu jsem o ní neměl žádné zprávy, jen jsem věděl, že je těhotná a chtěl jsem zjistit, jak se jí vede," popsal Lederer.
Na adrese sestry ale nikdo nebyl. Lederer pátral všude možně, až našel zdrcenou sestru s dvoutýdenní dcerou Roni v náručí v jednom bytě kdesi na kodaňském předměstí. Samotné, manžel a otec je opustil.
Pro devatenáctiletého Arnošta byla pomoc samozřejmostí. Cestovat se rozhodli nalehko: "Kdo měl kufr, toho Němci okamžitě vyvedli a kontrolovali." Dojeli vlakem do přístavu Stubbekøbing a začalo shánění. "Šel jsem od rybáře k rybáři a ptal jsem se jich, jestli nás vezmou. Říkali nám: 'Pojedete, ale bez dítěte. Začne řvát a prozradí nás. Tak se rozhodněte!'"
Zatímco se nacistická smyčka kolem Židů v Dánsku stahovala, Arnošt Lederer to zkoušel u dalších a dalších rybářů. Jeden se nakonec nechal přemluvit, vzal si všechny jejich peníze a schoval je do podpalubí. Dvanáctihodinovou plavbu do Švédska kupodivu nejlépe přežila dvoutýdenní Roni: spala, zatímco ostatní přemohla mořská nemoc. Po válce se vrátili do Československa.
Naše doma je v Čechách
Pan Arnošt na křest knihy nepřišel, pečuje doma o nemocnou manželku. Dorazila jeho dcera a vnučka. Zajímá mě, jak sdílní k nim byli rodiče (či prarodiče) ohledně zážitků z války - lidé někdy své traumatizující zážitky častěji sdělí cizím než vlastním potomkům.
Arnošt Lederer zůstal v Československu a později v České republice. Cítí se zde doma.
"U nás to nikdy problém nebyl, normálně se o tom mluvilo. Jezdili k nám lidé, se kterými se rodiče z Dánska znali," podívají se na sebe Ingrid a Magdaléna a přikyvují v souhlasu. "Jen občas přecházeli naši do dánštiny, ale to se bavili o politice, tedy aspoň myslím," vzpomíná Ingrid na chvíle, kdy rodiče před dítětem nechtěli říct něco, co by třeba potom nevědomky opakovalo mezi vrstevníky.
Do Izraele neodešli Ledererovi ani při sovětské okupaci v roce 1968. Teoreticky na to přitom má nárok podle izraelského "zákona o návratu".
"Ve dnech, kdy k nám přijeli Rusové, jsme byli zrovna v cizině a měli jsme možnost zůstat venku. Šlo by to, ale my jsme prostě odjet nechtěli. Však už jsme jednou zažili, jaké to je opustit domov. Naše doma je prostě tady v Čechách," uzavřel v knize Přátelství navzdory Hitlerovi rezolutně Arnošt Lederer.
