Když se ptám na poště ve švýcarském Forchu, kde leží společnost Dignitas, proslulá po celé Evropě prováděním asistované sebevraždy, úřednice mi ochotně nakreslí mapku, ale potutelně se usmívá. Brzy pochopím proč.
Bez optání je nemožné tam firmu zařizující asistovanou sebevraždu najít. Sídlí totiž v obyčejném moderním rodinném domku. Na zvonku je napsáno Ludwig A. Minelli. Tak se jmenuje zakladatel kliniky Dignitas. Ale o té není na zvonku ani slovo.
Zvoním a ohlašuji se, že hledám kancelář Dignitas a informace o firmě. Po minutě sbíhá dolů sympatická, asi čtyřicetiletá usměvavá paní. V ruce má několik prospektů.
Formulář stačí
"Žít důstojně, zemřít důstojně", stojí na hlavičkovém papíře, takže mohu rovnou k věci. Vysvětluji, že máme doma starou babičku. Manažerka poslouchá s porozuměním. Na začátku se omlouvám, že jsem si představoval sídlo Dignitas jinak, jako kancelář s infocentrem.
"Sem najde cestu jen málo lidí, většina nás kontaktuje mailem či telefonem. My tady nikoho moc nemůžeme uvítat, protože zdejší prostory jsou velmi malé," omlouvá se žena.
Vysvětluje mi, že ke vstupu do spolku Dignitas stačí, abychom zaslali vyplněný formulář a babičku prohlédl v naší zemi lékař, který sestaví zprávu o babiččině zdravotním stavu a její těžké nemoci.
Dvě stě franků
Neochotně se přiznávám, že (imaginární) babička jaksi nemá žádnou speciální nemoc, ale je prostě příliš stará a chřadne věkem. Paní má pro tenhle případ bryskní odpověď: "Ať ji prohlédne lékař, nějakou nemoc má, třeba může mít něco s ramenem," ukazuje na vlastní rameno.
Pokračuje ve výkladu, že zaslaný chorobopis dostane do rukou švýcarský lékař, který posoudí, zda babička může jít na asistovanou sebevraždu. Ptám se, jestli je třeba kvůli této zdravotní prohlídce přijet do Švýcarska, ale prý není.
Ptám se i na peníze – členství ve spolku Dignitas opravdu přijde na dvě stě franků, jak firma inzeruje na internetu.
"Poskytujete také členům nějaké psychologické nebo gerontologické konzultace?" ptám se ještě s ohledem na "babičku" a stydlivě vysvětluji, že její stav není zas až tak úplně akutní.
To si musíte zařídit ve své vlastní zemi
Paní se usmívá, že nikoli. "To si musíte zařídit ve své vlastní zemi," upozorňuje mě. Vřele mi stiskne ruku a loučí se. Poprvé se podívám, co jsem to vlastně dostal za prospekty.
Jsou napsány v angličtině, ve které jsem v Dignitas mluvil. Kromě letáku se základními informacemi je tu celá jedna strana nadepsaná jako Informace o poplatcích spojených s asistovanou sebevraždou. S pohřbem odchod ze života přijde až na 7200 švýcarských franků (zhruba 120 tisíc českých korun).
"Platba předem," zdůrazňuje leták na můj vkus poněkud cynicky. Pak si ještě přečtu další podstrčený text – článek z amerického deníku Wall Street Journal s titulkem: Skupina provádějící asistované sebevraždy pomohla více lidem.
Jeho autor se zabývá i místními hlasy proti asistované sebevraždě. Podtitulek zní: Úřady chtějí zavřít dveře klientům Dignitas z řad cizinců. Jako by mi chtěla švýcarská klinika sdělit, že "babička" by si měla pospíšit.
