Léčbou prošel už před sedmi měsíci, dobře ale ví, že skončit s drogami je běh na dlouhou trať. Chuť se ještě občas ozve. "Někdy jednou za den, někdy pětkrát, ale někdy ji taky třeba 14 dní nemám," odpověděl Martin jednomu čtenáři.
"Ze začátku je to zábava, abnormální sebevědomí, peníze...ale časem to přejde ve stereotyp (závislost) a pak už je člověk vnitřně zlomený! Jít se léčit je asi jediná možnost, jak se z toho dostat. Ale ani pak není vyhráno," reagoval na dotaz o síle přitažlivosti pervitinu.
Čtenáře zajímaly i Martinovy názory na trestnost užívání drog, efektivitu léčby, někdo se také zeptal, jak to má mladík s vírou v boha. Přestože některé otázky byly vyloženě urážlivé, mnoho lidí Martinovi přálo sílu závislost překonat.
Ten ani žádné výmluvy pro svoji situaci nehledá. "Vinu rodičům? Žádnou...dítě reaguje podle toho, co vidí a ne, jak to doopravdy je...každopádně vina je jen ve mně...co udělali špatně? Malá komunikace, důvěra, volnost, téměř vše, co člověk chtěl, tak měl...droga vám ho dá ze začátku opravdu hodně, ale už vám ho jen bere a bez drog je to ještě horší...," napsal v jedné odpovědi.
"Největší problém je pro mě nuda. Nebezpečný jsou chvíle, kdy nemám co dělat, když jsem sám nebo když procházím kolem míst, který mám s perníkem spojený," vypočítává Martin okamžiky, kdy se i po roce abstinence ozývají chutě na drogu.
Sedíme v kavárně, Martin si zapaluje jednu cigaretu od druhé a pod příslibem anonymity zcela otevřeně vypráví. Například jak si spočítal, že ve svém "vrcholném" období utratil za drogy, automaty a další "blbosti" půl druhého milionu korun. "Má denní režie byla tak čtyři tisíce. Měl jsem tučný kapesný, k tomu jsem doma kradl, půjčoval jsem si, kde se dalo. Za ty prachy bych mohl mít malej byt."
Deset lidí jsem přivedl k perníku
Začalo to narůstajícím počtem piv v hospodě, pokračovalo kouřením marihuany, ale až experimenty s extází na technoparty přivedly Martina k pervitinu. Nejdřív ho jen šňupal, později i píchal. Drogu také prodával a jako "správný" dealer ji řezal i jinými látkami, aby vydělal víc. Přiznává, že sám také k perníku přivedl asi deset dalších lidí.
"Určitě si to vyčítám, půlka z nich v tom pokračuje. Možná to bude znít blbě, ale teď myslím hlavně na sebe, abych se z toho dostal. Kdybych na to pořád myslel, tak bych se musel zbláznit."
Před odchodem z rodného města na internát hrál závodně - a prý velmi úspěšně - hokej, ke kterému se už nikdy nevrátil.
Na perníku mi přišlo všechno zajímavý
"Když začali mí kamarádi jezdit na technoparty a brát extázi, přišlo mi to spíš odporný, říkal jsem si, že se vždycky radši zhulím nebo ožeru," vypráví.
"Jenže jsem byl vždycky hodně ovlivnitelnej okolím. Najednou jsem se neměl o čem s klukama bavit, tak jsem jel s nima. Hudba mě neupoutala, ale s extází jsem si to užíval."
Podobně později podlehl lákadlu pervitinu. "Na perníku mi připadalo všechno zajímavý. Do školy jsem chodil zmaštěnej, pak jsem tam přestal chodit vůbec."
Redaktorka iDNES.cz strávila jako jediný novinář týden v nejstarší terapeutické komunitě v Česku. V exkluzivní reportáži líčí, jak se léčí narkomani ze závislosti na pervitinu a heroinu.
Týden o drogách na iDNES.cz
Za čtyři roky jsem profetoval byt
Martin se léčí ze závislosti na pervitinu
Feťákův rok v komunitě: dřina, ale úspěšná
Jak se léčí narkomani. První díl reportáže
S fetem končím. Chci zpátky své dítě
Jak se léčí narkomani. Druhý díl reportáže
Byl to mazec, hodnotí odcházející klient léčbu
Jak se léčí narkomani. Třetí díl reportáže
Musela jsem zachránit sama sebe
Příběh feťákovy matky
Jako malý dítě
A pak to doma prasklo. Rodiče mu zařídili ambulantní léčení v okresním městě, ale Martin tam byl jen párkrát. "Nalhal jsem jim, že už to nepotřebuju. Ale fetoval jsem dál." Na perníku ale zvládl maturitu, přijímačky i autoškolu. O prázdninách odjel na kolej do Prahy, kde chtěl začít nový život. Nezačal. Naopak. Do školy nenastoupil a začal brát denně.
"Nejedl jsem, nespal. Měl jsem asi padesát kilo. Půl roku jsem trávil v autě s partou, užívali jsme si," dal se do líčení svých manických stavů. "Člověk na perníku je jako malý dítě. Furt něco dělá, nesmyslný činnosti, pořád dokola, nakupuje blbosti."
Feťácká láska
"Jestli jsem byl v té době zamilovanej? Ne, veškerou lásku znamenala ta droga. Ale třeba sex byl fakt skvělej. Člověka na tom všechno baví, jenže pak přijdou schízy a psychózy."
Martin byl posedlý představami, že ho pronásleduje kriminálka nebo že ho sleduje celá tramvaj. "Choval jsem se jako blázen, schovával jsem se za popelnice, krčil jsem se v tramvaji. Bral jsem víc, abych se zklidnil, ale bylo to jen horší."
V té době to na něj prasklo před rodiči podruhé. Dali mu ultimátum. Pokud se svou závislostí nezačne něco dělat, půjde z domu a zruší mu i trvalé bydliště.
Ještě si úplně nevěřím
"Tak jsem šel do léčebny, abych uspokojil rodiče. Ale nakonec mi to nějak přecvaklo v hlavě a začal jsem to brát vážně." Po léčení v Červeném dvoře nastoupil na doléčovací chráněné bydlení, které je přestupní stanicí mezi léčbou a vstupem do normálního života.
"Furt si ještě úplně nevěřím," připouští. "Říká se, že abstinující feťák je stabilizovaný po třech letech. Drogy naštěstí nebyly celej můj život. A teď chci hlavně dodělat školu."
Seriál vznikal ve spolupráci s občanským sdružením SANANIM.
