V den atentátu ještě nebyl na světě. Jeho matku Františku Sivkovou-Valčíkovou poslalo gestapo hned z porodního sálu 20. října 1942 do koncentračního tábora Mauthausen. Tam 26. ledna 1943, stejně jako ostatních třináct Valčíkových, zahynula v plynové komoře.
Ebr se dozvěděl pravdu až dvanáct let po válce od své adoptivní matky. Muka žen, které po porodu posílalo gestapo do plynových komor Mauthausenu, nelze podle Stanislava Kokošky z Ústavu pro soudobé dějiny s ničím srovnat. "Zachovalo se svědectví ženy, která to peklo přežila. A já mám pro její líčení dvě slova: hrůza všech hrůz."
Kvůli těhotným ženám, které byly při rozsáhlých represích po zdařilém atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zatčeny, zřídilo dokonce gestapo speciální útulek. Z žen se tam stal pouhý materiál, který se po porodu stával nepotřebným a byl proto jako takový zlikvidován.
Za půlroční trvání útulku v něm podle historika Kokošky přivedlo na svět dítě asi deset žen. Novorozenci pak putovali do kojeneckého ústavu v Krči, kde je posuzovali němečtí experti na "rasovou čistotu". Podle své kvality skončil sirotek v německé či "jen" české rodině.
"Já jsem asi neodpovídal jejich představám o arijském typu. Naštěstí ale přišel konec války a ten vyřešil i rozhodování o mém osudu. Osvojili si mne manželé Ebrovi a dali mi všechnu svou lásku. Měl jsem velmi šťastné dětství, ale že nejsem jejich to mi řekli až dvanáct let po válce. Báli se totiž, že se jim odcizím," vzpomíná Vratislav Ebr.
Jestli ho dnes něco trápí, tak to jsoumyšlenky na to, za jak strašlivých muk umírala jeho biologická maminka Františka Sívková-Valčíková. Ebrovi zůstala po rodičích jen jejich svatební fotografie a portrét Františky Sívkové, který mu před několika lety dala její spoluvězeňkyně z Pankrácké věznice akademická malířka Emílie Blažková.
"Říkala mi, že maminka Františka byla velmi optimistická, milá a veselá. Já jsem si ale jist, že až moc dobře věděla, co ji po porodu čeká. Že já skončím v ústavu, anebo si mne osvojí německá rodina, zatímco ona půjde kvůli tomu, že její bratr Josef Valčík zlikvidoval spolu s ostatními šesti výsadkáři Heydricha, do plynu. Určitě hrozně trpěla. O rozměrech té nepředstavitelné hrůzy se ale můžeme jen domýšlet," říká Vratislav Ebr.
Bestiální a na účinek vypočítané byly i výslechy příbuzných, z nichž se gestapo snažilo vymlátit informaci, která by je přivedla na stopu výsadkářů. "Gestapo potřebovalo co nejrychleji výsledek, dokud Josef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Josef Valčík, Jaroslav Švarc, Josef Bublík a Jan Hrubý nestihnou opustit Prahu," tvrdí publicista Jaroslav Čvančara, který vydal o domácím odboji za druhé světové války několik knih.
Jen těžko představitelné fyzické týrání sice vydržel sedmnáctiletý Vlastimil Moravec, jehož rodiče po jistý čas výsadkáře ukrývali, jejich skrýš v kostele Cyrila a Metoděje však prozradil, když se nervově zhroutil při pohledu na odříznutou hlavu maminky Marie v konzervačním roztoku. Stejný šok ale prodělali i příbuzní výsadkářů. I sedmi vojákům byly totiž hlavy odděleny od těl a "naloženy" do skleněných válců.
Po Františce Sívkové-Valčíkové však zbyly ještě další tři děti Stanislav, Miroslav a Marta. Vratislav Ebr je rád navštěvuje, ale sourozenecký vztah k nim nemá. "Válka to všechno zničila, zůstáváme ale dobrými přáteli. Každý jsme vyrůstali v jiné rodině... a oni se kromě toho domnívali, že jsem zahynul v plynu i s maminkou.
Tušili, že je v jiném stavu. Na maminku Františku jsem se jich samozřejmě vyptával, ovšem pamatují se na ní jen velmi mlhavě," svěřuje se Vratislav Ebr. Jeho strýce Josefa Valčíka považuje publicista Čvančara za výjimečně silnou osobnost, bez jehož organizačních schopností byl Gabčíkův a Kubišův atentát na Heydricha jen těžko proveditelný. "Navázal spoustu nepostradatelných kontaktů s domácím odbojem. Byl hnacím - dnes tak trochu neoprávněně opomíjeným - motorem atentátu," míní publicista.
