Při posledním projevu, před rozpuštěním naší Poslanecké sněmovně, se odehrála trapná scéna. Ve své labutí písni expředsedkyně Miroslava Němcová nemohla uvést jména čtyř statečných poslanců, kteří v roce 1968 hlasovali proti smlouvě (čti diktátu) o dočasném rozmístění sovětských vojsk na našem území. Prý tato jména v archivech PS PČR nemohl zjistit ani její, dodám - zřejmě zcela nekompetentní - aparát.
František KriegelNarodil se 10. dubna 1908 ve Stanislawowu, dnes Ivano-Frankivsk na Ukrajině. Vystudoval medicínu a jako lékař se účastnil bojů ve španělské občanské válce a poté v Číně. I díky tomu mluvil nejen česky, polsky, německy, anglicky, ale ovládal slušně i francouzštinu i mandarinskou čínštinu. V roce 1948 se podílel na komunistickém převratu. V letech 1949 až 1952 byl náměstkem ministra zdravotnictví. Po čistkách v padesátých letech skončil jako lékař v Tatře Smíchov. V roce 1964 byl zvolen do Národního shromáždění. V srpnu 1968 byl mezi čelními představitel ČSSR, kteří byli uneseni do Moskvy. Jako jediný odmítl podepsat takzvaný Moskevský protokol. Ještě v roce 1968 byl vyloučen z ÚV KSČ a o rok později byl zbaven funkce poslance a vyloučen z KSČ. V roce 1970 byl poté penzionován. Patřil mezi první signatáře Charty 77. Zemřel v Praze 3. prosince 1979. |
Prozradil jsem paní expředsedkyni SMS-kou, že mezi těmito čtyřmi statečnými byl František Kriegel (dalšími byli Gertruda Sekaninová-Čakrtová, František Vodsloň a Hana Fuková), který o několik týdnů dříve, v roce 1968, navíc odmítl v sovětském zajetí v Kremlu podepsat moskevský diktát, který podepsali nejen Dubček, Svoboda, Smrkovský a Černík, ale i všichni ostatní kremelští zajatci včetně Gustáva Husáka.
Jedním z paradoxů české historie je, že čest našeho národa zachránil židovský chlapec Franz Kriegel ze Stanislawowi, který v dvacátých letech přišel do Prahy studovat medicínu - doma, ve Lvově, mu to znemožnil numerus clausus.
Významný český filosof Karel Kosík se mi jednou svěřil, že o činu Františka Kriegla často přemýšlel a že nachází v celé české historii pouze jednu analogii: NEODVOLÁM Mistra Jana Husa v Kostnici v roce 1415.
Kriegel strávil deset let na frontách druhé světové války, nejdříve ve Španělsku, potom v Číně a nakonec v Birmě po boku amerických jednotek. Vrátil se na podzim 1945 do stejných dveří našeho bytu, ze kterých na svou dlouho pouť v roce 1935 odcházel, a já měl to štěstí, že jsem byl náhodou doma a mohl mu otevřít.
Léta 1945-1968 nebyla pro Františka Kriegla lehká: byl jedním z vedoucích komunistů v Praze, jedním z vedoucích funkcionářů ministerstva zdravotnictví, potom závodním lékařem, poradcem pro otázky zdravotnictví Fidela Castro na Kubě, primářem jedné z interen Thomayerovy nemocnice v Praze. A nakonec, v druhé polovině let šedesátých poslancem, členem předsednictva Národního shromáždění a předsedou jeho zahraničního výboru, členem ÚV KSČ a členem předsednictva a předsedou Ústředního výboru Národní Fronty.
Sluší se poznamenat, že v lednu 1977 patřil i mezi první signatáře Charty 77. Po okupaci byl vyhozen z Thomayerovy nemocnice a násilně poslán do penze.
V šest ráno přišli pro Kriegla tři muži v baloňácích
V okupační noc z 20 na 21. srpna 1968 byl František Kriegel na zasedání předsednictva ÚV KSČ a krátce po půlnoci sdělil své ženě Rivě , že jsme okupování.
První, komu Riva Krieglová zavolala, jsem byl já. Mám vzbudit své známé a přijet k nim. Když jsem pochopil, že nejde o noční můru, obvolal jsem asi tucet svých známých a vydal se do Krieglova bytu.
Každou chvíli zvonil telefon. Lidé se ptali, zda to je pravda a co mají dělat. První jsme bohužel museli potvrzovat, na druhou otázku jsme však sami neznali odpověď.
V šest hodin ráno zazvonil někdo u dveří Krieglova bytu. Na prahu stáli tři muži v baloňácích. "Je doktor Kriegel doma?" zeptal se jeden z nich.
"Kdo jste a co od něho chcete?" zeptal jsem se místo odpovědi sám. Místo toho mi jeden muž ukázal průkaz příslušníka Státní bezpečnosti.
"Doktor Kriegel není doma. Chcete ho snad zatknout...?"
"Máme pro něho vzkaz," zněla nepříliš přesvědčivá odpověď.
"Okupanti jsou již v ulicích města," snažil jsem se zjistit, co chtějí. "Jste s nimi, nebo s Dubčekem?"
Odpověď byla zase velice neurčitá: "Situace je velice složitá..."
Potom jeden z mužů požádal, zda si může zatelefonovat. "Zde je vrána. Volám z bytu doktora Kriegla. Rozkaz nemohl být splněn. Konec." Zavěsil sluchátko a spolu s ostatními odešel.
Začal jsem se znovu třást, již podruhé během této osudné noci. Tak tohle nám přinesly tanky s rudou hvězdou. Měl jsem pocit, že jsem byl hozen daleko zpět, někam do padesátých let. Jenom s tím rozdílem, že nyní plně chápu, oč jde…
Šlo zřejmě do tuhého. Kolegové MUDr. Františka Kriegla ukryli jeho ženu jako pacientku, přirozeně pod cizími nacionálemi, mezi stovkami pacientů Thomayerovy nemocnice.
Františka Kriegla, spolu s Alexandrem Dubčekem, naložili sovětští okupanti v časných ranních hodinách 21.srpna do obrněného vozu (Pražáci jim tenkrát říkali okupační čajky) a odvezli na ruzyňské letiště, kde byli rozděleni.
Františka Kriegla převezli letecky na nějaké vojenské letiště v jižním Polsku. Hlídal ho nějaký starší muž ve funkci plukovníka. Při dlouhém čekání se Kriegel, který mluvil dobře rusky, snažil se svými věznitelem navázat kontakt. Ukázalo se, že sovětský plukovník také bojoval ve španělské občanské válce na stejné straně, jako i František Kriegel.
Z polského vojenského letiště byl Kriegel později přetransportován někam na východní Ukrajinu, potom na nějaké letiště, zase vojenské, zřejmě nedaleko Moskvy. Nehledě na jeho protesty byl držen v naprosté isolaci - neměl přístup ani k radiu, ani k novinám. Po několika dnech byl autem převezen do Kremlu. Kriegel vzpomíná, že když ho vedli po Kremelských chodbách, slyšel, jak se strážní i úředníci otáčejí a polohlasně komentují: "To je Kriegel. Vedou Kriegla…"
Krieglovi nedovolili, aby se setkal se zbytkem československé zajatecké delegace. Dostal předběžný text tak zvaného moskevského protokolu s požadavkem aby ho podepsal. To odmítl, s komentářem, že by to byl konec české samostatnosti a navrhl, aby se delegace vrátila alespoň na několik hodin do Prahy, kde by se svolalo společné zasedání ÚV KSČ a Národní shromáždění , na které by byli pozváni i krajští tajemníci a předsedové krajských národních výborů, které by se mohlo vyslovit ke vzniklé situaci a zaujmout k ní stanovisko.
Brežněv si chtěl Kriegla nechat v Moskvě, Svoboda to odmítl
Za Krieglem postupně přišli Ludvík Svoboda, Gustáv Husák i Alexandr Dubček.
Kriegel své stanovisko však nezměnil. Brežněv potom oznámil, že si Kriegla v Moskvě ponechají, narodil se na území SSSR, v tehdejším Ivano-Frankivsku (dříve Stanislawow), tak jim vlastně "patří". Brežněv dodal, že bez Kriegelova podpisu na "smlouvě" by si Čechoslováci udělali z Kriegla národního hrdinu. Svoboda řekl, že návrat do Prahy bez Kriegla nepřipadá do úvahy. Po chvíli jednání Brežněv kapituloval a prohlásil, že si tedy Čechoslováci mohou "svého Kriegla vzít".
Kriegel však nebyl v otevřených autech s československou "delegací", se kterou se Moskvané na ulicích "srdečně" loučili.
Na letišti se Svoboda zeptal Brežněva, kde je Kriegel. Brežněv odpověděl, že je již v letadle. Svoboda tam pro jistotu poslal svého tajemníka, aby se přesvědčil. Teprve poté, co se přesvědčili, že Kriegel skutečně v letadle je, následovala bratrská objetí a polibky a nástup delegace do letadla. Ještě v letadle bylo dohodnuto, že skutečnost, že Kriegel nepodepsal Moskevský protokol-diktát, zůstane státním tajemstvím. Nezůstalo... v Praze o tom za den-dva cvrlikali i vrabci na střechách.
František Kriegel umírá 3. 12. 1979. Husákův režim dokonce znemožnil uspořádání pohřbu...
V roce 1987 zřídila Nadace Charty 77 cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost. Mezi jejími laureáty jsou dnes čtyři senátoři a mnoho dalších významných osobností. Jejich seznam lze nalézt na www.bariery.cz.
