Jaká část genetických chorob je léčitelná?
Většinu zatím vyléčit neumíme, terapie se většinou zaměřuje na jednotlivé příznaky. Genetická onemocnění postihují více orgánů současně a tvoří je soubor příznaků, některým lze při úspěšném stanovení diagnózy do určité míry předcházet. Například můžeme upozornit oftalmologa, že u daného syndromu hrozí nebezpečí poškození sítnice.
Kolik pacientů vám ročně projde ambulancí?
Loni celkem 10 300 lidí, respektive 5 600 rodin. Genetika není zaměřena pouze na pacienta, ale na celou jeho rodinu.
U kolika příchozích najdete vzácné genetické onemocnění, tedy takové, které postihuje méně než pět lidí z deseti tisíc?
Genetická onemocnění jako taková jsou velmi vzácná, takže se množiny z velké části překrývají. Řekněme osmdesát procent pacientů s genetickou diagnózou má extrémně vzácné onemocnění – ať už chromozomální nebo například vrozenou metabolickou poruchu.
Z velké části k vám přicházejí lidé, s nimiž si jiní specialisté už nevědí rady. Jak často jste pro pacienta místem „poslední záchrany“?
Často jsme poslední instancí, ale počet těchto pacientů se podle mého názoru snižuje. V poslední době se totiž povědomí o genetických nemocech velmi rozšířilo i u lékařů různých odborností, kteří nám pacienty posílají.
Kteří specialisté vám je posílají nejčastěji?
Každý obor má vlastní specifická genetická onemocnění – od neurologie, onkologie po gastroenterologii. Kromě specialistů však může dát pacientovi doporučení i praktický lékař či pediatr. Roste podíl těch, kteří přicházejí na vlastní žádost, často jsou z rodin se zvýšeným výskytem nádorových onemocnění. Klinická genetika má hlavně preventivní charakter.
Jaká část lidí přichází s příznaky, s nimiž si jinde už nevědí rady, a jaká část spíš preventivně?
Nelze to určit přesně. Mnoho lidí s nevysvětlitelnými příznaky chodí k celé řadě specialistů, ale zastřešující onemocnění se žádnému určit nedaří. Ani nám však příznaky mnohdy nezapadají do spektra některé vzácné nemoci. Někdy jde o lidi s psychiatrickým problémem, kteří své obtíže somatizují. Mohou se za nimi schovávat i únavové syndromy či chronická bolestivost.
Čím víc vad, tím rychlejší diagnóza
Máte před sebou člověka, kterého od hlavy až k patě už několikrát bezvýsledně vyšetřili. Čím začnete?
U dětí i dospělých administrativně-detektivní prací. Shromáždíme veškeré lékařské zprávy, informace o době, než začaly potíže, o tom, zda byly nějaké problémy v těhotenství, jak se dítě rodilo, jak probíhal raný vývoj. Když pacient přijde s tím, že mu neurolog určil spinální muskulární atrofii, je to jednodušší – již má diagnózu, kterou molekulárně-geneticky vyšetříme a potvrdíme.
Co následuje po papírování?
Z dotazníku vyplněného rodinou sestavujeme třígenerační genealogii a pátráme po výskytu podobných obtíží u předků. Zajímá nás také časný výskyt nádorových onemocnění, poruch štítné žlázy, vrozené vady, mentální opožďování, epilepsie, psychiatrická onemocnění. Následuje vlastní klinicko-genetické vyšetření, kdy zkoumáme vše od obličejových znaků po celkový genotyp (postavu, pozn. red.). Sledujeme, jak je pacient rostlý, jaké má proporce, jestli nemá malou či velkou hlavu, jak se chová, zda nemá přidružené orgánové vady.
Krev testujete až v samotném závěru?
Přesně tak. Klinický genetik musí napřed udělat diagnostickou rozvahu a stanovit možnosti, aby mohl testy zacílit. Veškerá specializovaná vyšetření krve se snažíme pacientovi šít na míru. Je jednodušší, když pro genetický syndrom, na který máme podezření, již existuje specifický test. Umíme však už také vyšetřit i takzvané panely genů – například při podezření na onemocnění kolagenu. Pokud není specifický test ani panel k dispozici, postupujeme sekvenčně a provádíme sérii testů od nejjednoduššího k nejsložitějšímu.
Markéta Havlovicová
|
Mate genetiky velké množství příznaků, nebo je to pro určování diagnózy naopak výhoda?
Uzavření diagnózy je často jednodušší u pacienta, který má hodně orgánových vad, zvláštní obličejové rysy a těžší mentální deficit. V takových případech je daleko vyšší předpoklad, že dospějeme k definitivní diagnóze rychleji než u pacienta s menším množstvím příznaků a lehčím mentálním defektem.
Vaše pracoviště je navázáno na dětskou nemocnici, přednostně se věnujete malým dětem. Je těžší objasnit vzácnou nemoc u dítěte, či dospělého?
U malých dětí je to nepochybně složitější, protože je potřeba ještě sledovat vývoj, kdežto u dospělých informace často již máme. Například Downův či Edwardsův syndrom a některé další poznáme u novorozenců téměř ihned, závažnější afekce však vyžadují delší sledování a je dobré vidět, jak se například obličejové znaky vyvíjejí v čase. Srovnáváme fotografie a od roku 2015 nám pomáhá i 3D skenování, díky němuž si obličej můžeme libovolně natáčet a přesně v něm měřit.
Může člověk do rysů určitého syndromu „dorůst“?
Takto jsme po takřka sedmi letech určili diagnózu nyní už čtrnáctiletému chlapci, kterého jsme sledovali od narození. Obličejové znaky se u něj s věkem zvýraznily a mohli jsme diagnostikovat vzácný Kabuki syndrom, který postihuje jednoho člověka ze sta až tří set tisíc.
Stanovení diagnózy však nebylo zdlouhavé kvůli naší neschopnosti, nýbrž proto, že syndrom sice byl popsán již v 80. či 90. letech, ale konkrétní gen, který za onemocnění odpovídá, byl objeven až v roce 2010. Až tehdy jsme onemocnění mohli potvrdit molekulárně. Chlapec byl vůbec první se svou diagnózou v Česku.
Kolik je popsáno takových syndromů bez genu?
Souborů příznaků, které se většinou vyskytují společně, ale zatím není jasný jejich genetický podklad, je v literatuře popsána celá řada - řekněme tisíce. Proto je nutné některé pacienty zkoumat sekvenováním velkého počtu genů najednou, takzvaným sekvenováním druhé generace, díky čemuž se variantu (mutaci - pozn. red.) odpovídající za daný syndrom někdy podaří odhalit.
Primárně se tedy snažíte ověřovat hypotézy, ale v krajním případě zkrátka otestujete krev a čekáte, co z ní „vypadne“?
Ano, zjednodušeně řečeno hodíme DNA do stroje a pokud máme štěstí, může na nás jedna důležitá, velmi pravděpodobně kauzální varianta, v některém genu takzvaně bliknout. Díky sekvenování další generace jsme schopni vyšetřit i celý lidský genom.
Asi není snadné následně potvrdit vzájemnou souvislost mezi již popsaným syndromem a zjištěnou genetickou chybou.
Je to obrovská detektivní práce a dlouhá analýza. Musíme výsledek srovnat s daty rodičů, databázemi již popsaných variant a nakonec zkoumat v literatuře, zda pacient se stejnou či podobnou mutací už nebyl popsán v zahraničí. Pokud ano, provádíme srovnávání zda a jak jsou si pacienti navzájem podobní a zda mají shodné i jiné příznaky.
Teta žila čtyřicet let v omylu
Jak často se vám podaří diagnostikovat či popsat zcela nové onemocnění?
Nejde to říct přesně, ovšem zejména v poslední dekádě se šance markantně zvyšují. Díky novým metodám se daří uzavřít zhruba polovinu případů.
Jak dlouho obvykle stanovení diagnózy trvá?
Když vyjde přesně zacílený specifický test, můžeme mít jasno za dva měsíce, někdy i dříve. Tyto případy jsou však méně časté, pátrání často trvá i roky.
Podaří se někdy diagnózu určit třeba i po několika desetiletích?
Spolupracujeme s Klinikou dětské neurologie a vyšetřujeme pacienty s velmi těžkými epilepsiemi. Díky vyšetřování vybraného panelu genů pro epilepsie se podařilo u některých pacientů uzavřít diagnózu třeba po osmnácti letech. Právě pacienti s dlouhodobými potížemi z nových metod profitují.
Můžete uvést ještě další příklad?
Diagnózy určujeme i revidujeme také z důvodu stanovení rizika pro probíhající těhotenství. Nedávno nám těhotná pacientka tvrdila, že její teta má Downův syndrom. Nikdy ale nebyla geneticky vyšetřena a nakonec jsme dospěli k závěru, že dotyčná nemá Downům syndrom, pod kterým figuruje bezmála čtyřicet let, ale nejspíš velmi vzácnou genetickou afekci. Ženy přicházející k prenatálnímu poradenství tvoří zhruba třetinu až polovinu všech pacientů.
Je šance, že poškozenou genetickou informaci budeme v budoucnu schopni léčit?
Smyslem nejsofistikovanějšího vyšetření je se k léčbě maximálně přiblížit. Objasnění mutace, jejího patologického podkladu, a toho, do jakých struktur a jak zasahuje, je cesta k léčbě a takzvané personalizované medicíně - k léčení případu individuálně a unikátně podle jeho genetické charakteristiky.
Onemocnění, u kterých medicína umí „opravit gen“, je zatím minimum. U většiny genetických onemocnění zatím neléčíme příčinu, ale příznaky, avšak lze očekávat, že se stále se zlepšujícími možnostmi léčby se život geneticky nemocných bude prodlužovat. Již existují možnosti terapie některých onemocnění takzvanými orphany (léky pro vzácná onemocnění se v angličtině označují jako orphan drugs - pozn. red.). Například děti s cystickou fibrózou dříve umíraly kolem pubert, dnes některé nemocné ženy mají vlastní děti.
Za jak dlouho budou genetici umět dát diagnózu všem?
I přes obrovský pokrok v genetických technologiích je nereálné očekávat, že všichni pacienti žádající naši pomoc dostanou diagnózu. Věřím však, že za dalších deset až dvacet let to již bude jiné a alespoň polovina z nich bude mít k dispozici terapii.
