Duševní nemoc je stále tabu, každý osmý by kvůli ní ukončil přátelství

Češi se stále nezbavili strachu a pověr spojených s duševními chorobami. Ukazuje to průzkum, který u nás a v Anglii uskutečnili odborníci z Národního ústavu duševního zdraví. Každý osmý dotazovaný Čech v něm uvedl, že by zcela jistě ukončil přátelství s tím, u koho propukla duševní nemoc. V Anglii by to udělal každý 56. respondent.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

V Anglii by kvůli propuknutí duševnímu onemocnění svého přítele rozhodně opustilo 1,8 procenta dotázaných. V Česku by onemocnění kamaráda či kamarádky bylo důvodem ke konci přátelství pro 12,3 procenta respondentů.

Naopak v přátelství by i přes tuto skutečnost rozhodně pokračovalo 56 procent Angličanů. V Česku by rozhodně přátelství zachovalo jen osm procent lidí.

Čísla zveřejnil Národní ústav duševního zdraví v tiskové zprávě s tím, že vycházejí z průzkumů v Anglii a České republice. Na jejich základě vznikla studie, jež porovnává, jak jsou pacienti s duševním onemocněním vnímáni svým okolím.

Duševně nemocný soused by nevadil čtvrtině Čechů

Autory studie jsou Petr Winkler, Ladislav Csémy a Miroslava Janoušková z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) a Lucie Bankovská Motlová z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Podle nich jsou rozdíly ve vnímání pacientů v ČR a Anglii alarmující.

Tři a půl tisíce respondentů

Průzkum zaměřený na to, jak okolí vnímá duševně nemocné, se konal od 18. listopadu do 6. prosince loňského roku. Provedlo jej 311 vyškolených tazatelů. V ČR dotazník vyplnilo 1 797 lidí od 15 let výše, v Anglii 1 720 lidí od 16 let více. Podle autorů byli lidé vybráni náhodně, v úhrnu ale respondenti tvořili reprezentativní vzorek obyvatel každé země z hlediska pohlaví a věku. Třetím kritériem byl v Česku region, v Anglii zaměstnanecká pozice.

Například v Anglii by nevadilo žít společně s duševně nemocným 56 procentům dotázaných, v ČR jen 15 procentům.

Pracovat s někým, kdo má psychické onemocnění, by nevadilo v Anglii 68 procentům, v ČR 20 procentům dotázaných.

Tazatelé se ptali také na to, zda by lidem vadilo mít za souseda duševně nemocného člověka. V Anglii odpovědělo 72 procent respondentů, že by jim taková věc nevadila. Češi jsou mnohem opatrnější, takový soused by nevadil jen 25 procentům respondentů.

Jen kosmetické úpravy

Veřejností v posledních letech otřáslo několik příběhů, kdy duševně nemocný člověk vraždil. Podle lékařů to není trend, ale výjimky, skrze které by se nemělo nahlížet na všechny duševně nemocné (přečtěte si zde více o případech, kdy pacient napadl někoho z okolí).

Autoři studie vidí důvody velkých rozdílů jinde. V Anglii je stigmatizace duševně nemocných vnímána jako problém, s nímž země už delší dobu pracuje. Od poloviny minulého století tam navíc přesouvají nemocné z ústavů do komunitní péče. Tento druh péče umožňuje nemocným léčit se doma nebo třeba získat chráněné bydlení.

Psychiatr: Neumíme žít s těmi, kdo se liší

"Na rozdíl od anglické společnosti nejsme zvyklí na to žít s menšinami, protože všech podstatnějších jsme se v minulosti zbavili," říká ke stigmatům Jiří Raboch, přednosta Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice.

Podle něj se česká společnost k duševně nemocným chová jako k méněcenným. "Kontakt s psychiatrem je handicapující například v zaměstnání," upozorňuje Raboch s tím, že lidé jej proto tají.

Stigma se projevuje ale i jinak. "Pokud má někde vzniknout zařízení pro psychiatrické pacienty, lidé proti němu protestují. Jenže zkuste se jít léčit někam, kde vás nechtějí," popsal Raboch.

Ten upozorňuje také na podfinancování tohoto druhu péče. "Když dostanete infarkt myokardu, zavedou vás do nejbližší nemocnice, kde budete na jedno- nebo dvoulůžkovém pokoji. Když se zblázníte, povezou vás sto kilometrů často do zařízení, kde budeme s pěti nebo deseti dalšími lůžky na jednom pokoji," podotýká Raboch.

Podle něj pomůže diskuze o chorobách mozku a o tom, že jsou diagnostikovatelné a léčitelné. "Potřebujeme také kvalitnější lékařskou a sociální práci," uvedl Raboch.

V Česku se mluví o přesouvání některých lidí s duševními chorobami za ploty ústavů až v poslední době. Například v souvislosti s plány na reformu psychiatrie (více o plánech zde).

"V naší společnosti byly sociální problémy dlouho považování za rezidua kapitalismu, která jaksi spontánně vymizí s rozvojem komunismu. To je ale fundamentální nepochopení společenského fungování. Výzkum ukazuje, že v ČR je třeba začít okamžitě, systematicky a dlouhodobě pracovat s problémem stigmatizace," uvedl jeden z autorů studie Winkler.

"Umíte si představit, že byste se přestali kamarádit s někým, u koho se objevila rakovina? Nebo odmítali pracovat s někým, kdo v dětství prodělal neštovice či bydlet v blízkosti lidí na vozíčku? Asi těžko, přitom v souvislosti s duševním onemocněním se tyto jevy vyskytují," podotýká Winkler.

Ministerstvo zdravotnictví loni nabídlo psychiatrickým léčebnám, aby se přejmenovaly na nemocnice. Takže například největší léčebna v zemi se nyní jmenuje Psychiatrická nemocnice Bohnice (více o přejmenovávání čtěte zde).

Důvodem bylo právě to, aby se začalo mazat stigma. Jenže podle autorů studie to nestačí. "Je to kosmetická úprava, která problém neřeší," upozornila další z autorů studie Bankovská Motlová.

Podle autorů výzkumu by proto Česko mělo zavést programy a kampaně, které by pohled veřejnosti na nemocné změnil. Zároveň by před tím měla země mít výzkumnou analýzu, aby intervence byla efektivní a zbytečně se nevyhazovaly peníze.

Přední psychiatr Jiří Raboch tvrdí, že pomoci může diskutování o nemocech. "Hledáme také podporu médií pro to, abychom ukázali, že choroby mozku jsou diagnostikovatelné a léčitelné," řekl iDNES.cz Raboch. Podle něj Česko potřebuje také kvalitnější lékařskou a sociální péči.

Další omyl: schizofrenik jako šílenec-zabiják

"Stigma duševní nemoci stále představuje velký problém v léčbě psychicky nemocných nejen u nás, ale v celém světě," říká Jan Tuček, primář Psychiatrického oddělení českobudějovické nemocnice.

Míra stigmatizace se u diagnóz liší. "Zatímco úzkostné nebo depresivní poruchy jsou společností již celkem dobře akceptovány, schizofrenie stále představuje pro řadu z nás původní obraz nebezpečného šílence. Ten ale ve skutečnosti neodpovídá realitě," upozorňuje lékař.

Z praxe vyjmenovává několik typů situací, kdy pacienti musí bojovat s předsudky okolí.

• Stigma v rodině  - podle Tučka rodina nemocného často odmítá přijmout diagnózu schizofrenie u svého člena. "Rodiče by byly radši, kdyby se stav jejich dítěte vysvětlil nějakou somatickou příčinou, než aby se jednalo o duševní chorobu," uvádí lékař. Toto chování ale má nezanedbatelné důsledky. "Rodiče odmítají podávat pacientovi léky, často ho od jejich užívání odrazují, hledají alternativní způsoby léčby, které nakonec v důsledku pacientovi mohou i ublížit," varuje Tuček.
• Stigmatizace pacientem - může se stát, že nemocný při negativních zkušenostech rezignuje na aktivní zařazení do společnost a raději přijímá pasivní roli nemocného.
• Stigma ve společnosti - Tuček připomíná, že mezi lidmi koluje o schizofrenicích představa agresivního nebezpečného šílence. "Přitom množství agresivních činů spáchaných lidmi se schizofrenií není vyšší než u jedinců v běžné populaci, jen jejich motiv bývá pro zdravého člověka nepochopitelný, a proto ho děsí," vysvětluje lékař. Společenské stigma znamená problém se zapojením pacientů do komunit. Úřady například často odmítají poskytovat chráněná bydlení.
• Stigma ve zdravotnictví - zdálo by se, že lékaři k omylům přispívat nebudou a spíše budou napomáhat jejich odbourání. Podle Tučka tomu tak ale vždy není. "Někteří lékaři mají zkreslené názory. Stává se, že vysvětlují tělesné potíže duševně nemocných jejich duševní chorobou, přitom i pacient se schizofrenií může být somaticky nemocný," popisuje primář. Psychiatrická oddělení podle něj nepatří mezi ta, kterými se nemocnice chlubí. I on pak upozorňuje, že s tím souvisí i podfinancování této péče. V Česku jde do psychiatrie méně než pět procent zdravotního rozpočtu. Podle Tučka už jsou v současné době první vlaštovky, které ukazují, že by se mohla situace změnit.

Psychiatr Jan Tuček