Pro politiky je představa kontroly médií lákavá. Že by ČT neměla být veřejnoprávní, ale státní institucí, minulý týden zmínil prezident Miloš Zeman (více zde). Model financování prostřednictvím státu, nikoliv koncesionářskými poplatky, se líbí i ministrovi financí Andreji Babišovi.
Veřejnoprávní vs. státní média
|
Zeman uvedl, že považuje ČT za hlásnou troubu TOP 09. Zástupce šéfredaktora zpravodajství ČT František Lutonský ale kontroval statistikou, podle níž TOP 09 žádný nadměrný prostor nedostává.
Debata je v tuto chvíli akademická, prezident televizi zestátnit nemůže a na obzoru není ani avizované jednání Zemana s Babišem. „Termín zatím není stanoven. Nepůjde ale o speciální setkání k ČT, ta otázka může zaznít v průběhu jednání o tématech resortních,“ sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček.
Výrok o zestátnění ČT - tedy o zvýšení vlivu státu v jediné nesoukromé televizi v České republice - však není v kontextu zemí blízkých České republice ojedinělým výkřikem do tmy. Postkomunistické země Visegrádské čtyřky se totiž tímto směrem vydaly. A Maďarsko a po něm i Polsko na této cestě učinily velmi konkrétní kroky.
Maďarsko S Orbánem to začalo
Zvěstovatelem změn ve veřejnoprávních médiích zemí Visegrádu se po volebním triumfu bloku Fidesz v roce 2010 stalo Maďarsko. Jakmile formace Viktora Orbána získala ústavní většinu, rychle schválila kontroverzní zvýšení regulace tisku, vysílání a on-line médií, připomíná server Politico.
Na média začala dohlížet nově zřízená a parlamentem volená rada oprávněná udělovat licence i pokuty za „nežádoucí“ obsah. Převaha Fideszu v parlamentu se přenesla i do rady, v jejímž čele stanula exposlankyně Fideszu Annamária Szalai. Veškerá státní mediální a zpravodajská produkce byla začleněna pod zastřešující organizaci MTVA.
Kritici včetně Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě tehdy varovali, že vládnoucí Fidesz získal pravomoc „vynucovat vágně formulovaná pravidla, která si mediální rada může vykládat jakkoliv“. Změny kritizovaly i nevládní organizace, vláda i MTVA ovšem tvrzení o omezování novinářských svobod odmítaly. Veřejnoprávní status médií zůstal přes zmíněné kroky zachován.
Maďaři už od roku 2002 neplatí koncesionářské poplatky (které nejsou nezbytným atributem veřejnoprávních médií, pozn. red.). Provoz médií veřejné služby je hrazen z rozpočtu, tedy z daní. Při zavádění této změny protestovali právě zástupci tehdy opozičního Fideszu, kteří ji označovali za protiústavní.
Vliv moci politiků nad rozpočtem médií ukázal rok 2009. V době ekonomické krize Maďaři vzali veřejnoprávní televizi téměř třetinu peněz.
Polsko Zdokonalení maďarského receptu
Polsko se po příchodu konzervativní vlády vydalo cestou, která do jisté míry připomíná maďarskou. Varšava ale jde dál. Cílem je nahradit systém médií veřejné služby sdělovacími prostředky s přídomkem „národní“.
Změny v zemích vlády jedné stranyZměny mediální legislativy v Maďarsku a Polsku doprovázela politická konstelace, která v České republice zatím nenastala: obě zmíněné země jsou nyní státy, v nichž fakticky vládne jediná strana disponující parlamentní většinou, která umožnila tyto změny prosadit. |
V lednu kabinet vyměnil vedoucí činitele dosud na vládě nezávislých médií. Pouhý den poté, co prezident Andrzej Duda podepsal novelu mediálního zákona (více o jeho schválení a obsahu zde), jmenoval polský ministr státního pokladu šéfem veřejnoprávní televize náměstka ministra kultury Jacka Kurského, připomíná agentura ČTK.
Zatímco podle vládnoucí strany Práva a spravedlnost Kurski, její bývalý poslanec, přispěje ke kvalitnějšímu programu, šéf opozičních lidovců Wladyslaw Kosiniak-Kamysz uvedl, že by bylo těžké „najít méně vyhraněného politika PiS, který by měl vést televizi“. Novou šéfku dostal i polský rozhlas.
Polská veřejnoprávní média se podle opozice ocitla ve fázi faktické likvidace. Právo a spravedlnost chystá zákon, který veřejnoprávní televizi, rozhlas, agenturu PAP i 17 regionálních rozhlasových stanic změní ve státní podniky. Všem jejich zaměstnancům skončí smlouvy a o jejich obnově rozhodne nové vedení, jmenované novou Radou národních médií.
O jejímž složení nerozhodne nikdo jiný než parlament a prezident, tedy Právo a spravedlnost.
Slovensko Spojili televizi i rozhlas, poplatky zůstaly
Inspirace Slovenskem by se zamlouvala Andreji Babišovi, ministrovi financí a majiteli koncernu Agrofert i serveru iDNES.cz. Babiš tvrdí, že „na Slovensku zavedli model financování ze státního rozpočtu,“ díky němuž údajně občané ušetří. Jak, když je rozpočet tvořen z daní, už neuvedl.
Financování Rozhlasu a televize Slovenska (provozovatele veřejnoprávní televize i rozhlas) ale funguje jinak, než jak ho líčí Babiš: poplatek 4,64 € (125 Kč) měsíčně platí každá domácnost napojená na elektřinu (obdobně to funguje např. v Srbsku a Rumunsku). Slovenská domácnost oproti české, kterou televize a rozhlas stojí 180 Kč měsíčně, platit musí, i když v ní není přijímač.
Financování státem, které Babiš zmiňuje, tvoří výraznou menšinu rozpočtu RTVS a je časově ohraničené roky 2013-2017. O zrušení poplatků na Slovensku se uvažovalo, ale nakonec byl s ohledem na zvýšení deficitu rozpočtu proti i premiér Robert Fico.
Babišovi také vadí, že ČT je institucí „kterou nekontroluje NKÚ, jen rada, kde sedí tradiční politici“. Sněmovna přitom v dubnu schválila změnu, která NKÚ dá pravomoc prověřovat i peníze ČT. ANO hlasovalo pro, Babiš ve Sněmovně scházel (detail hlasování zde).
Západní Evropa Státy se média ovládnout nesnaží
Debata o financování veřejnoprávních médií běží v řadě evropských zemí (koncesionářské poplatky existují ve dvou třetinách z nich). Potýkají se totiž s obdobnými problémy: koncesionářů ubývá a v některých zemích je počet neplatičů poplatků tak vysoký - rekordmanem je Polsko se 65 % - že se administrativa spojená s vymáháním poplatkům prostě nezaplatí.
Čím se politici mohou inspirovatModely fungování médií veřejné služby a jejich změny zdaleka nejsou jen českou či visegrádskou otázkou. Ukazují to analýzy a přehledy Parlamentní institutu. Čeští politici mají k dispozici například studii o kontrole, řízení a vymezení činnosti veřejnoprávních médií v EU (studie zde), rozbor regulace vlastnictví médií v evropském právu (studie zde) nebo materiál o vysílání veřejné služby v zemích EU, jeho organizace a fungování (studie zde). |
Například Island a Finsko proto přešly na systém, v němž občané vyjma těch nejchudších platí televizní daň, která přes státní rozpočet putuje médiím.
Na rozdíl od české zkušenosti, kde pojem „státní televize“ evokuje komunisty řízené médium, má finská mediální legislativa jiná východiska. „Vychází z tradic státu, o němž se předpokládá, že bude sloužit široké veřejnosti a nikoli partikulárním zájmům, a také z důvěry v reprezentativní demokracii, která je schopna vygenerovat rozumnou vládu a parlament schopný kompromisu a dohody,“ uvádí analýza Parlamentního institutu.
Také proto jsou podle jejího autora Milana Šmída základní kontrolní a správní funkce ve Finsku svěřené poslancům a také proto je vysílatel, společnost Yle, úzce spojený se státem, který „nicméně musí respektovat úkony veřejné služby, jež Yle ukládá zákon“.
Kouřová clona? Zemanova slova zastínila jinou hrozbu
Krátce řečeno, politici v západních zemích si nemyslí - na rozdíl od českého prezidenta - že by veřejnoprávní média byla hybridem kombinujícím nevýhody jak médií státních, tak soukromých.
Prezidentova zmínka (původně odpověď na dotaz čtenáře Parlamentních listů, z níž server udělal hlavní zprávu) nicméně už jeden efekt přinesla.
Ve veřejné diskusi totiž rezonuje výrazně více než aktuálně schvalovaný zákon o trestní odpovědnosti firem. Ten přitom podle kritiků může vést k ohrožení svobody médií (včetně malých a tzv. alternativních zdrojů) skrze autocenzuru a hrozbu rušení vydavatelství. Ale také by se mohl obrátit proti samotným politikům (analýzu serveru Mediahub.cz čtěte zde).
Návrh, za nímž stojí bývalý příslušník Pohotovostního pluku SNB, poslanec Zdeněk Ondráček a exprokurátor, senátor Miroslav Antl (ČSSD), budou poslanci řešit 24. května (více zde).
