Studenti zapalují svíčky před policejním kordonem, který zastavil jejich pokojný protestní pochod na Národní třídě. Při policejním zásahu bylo zraněno přes 560 mladých lidí.
Prozření jelimánků. Viděli jsme zlo zblízka
Zatínali jsme křečovitě zuby, aby nám nejektaly. Ruce jsme měli hluboko v kapsách, aby nebylo vidět, že se nám klepou. Nechtěli jsme si přiznat, jak moc jsme otřesení. S několika spolužačkami a spolužáky jsme se krčili na schodišti činžáku v Mikulandské ulici. Ticho, chlad, pach vlhkých zdí.
Byl pátek 17. listopadu 1989, něco po osmé večer. A nám, osmnáctiletým studentům, právě skončilo dětství. Před pár minutami jsme poprvé v životě zblízka viděli zlo.
Přitom ještě odpoledne to byl tak uvolněný den. Ten průvod byl přece povolený! Pravda, vědělo se, že to nebude běžná nudná komunistická manifestace, každý to věděl. Budou tam i lidi z disentu, šuškalo se. Ale policejní zásah? Ten nikdo neočekával. Proto nás tam šlo tolik. I my, kdo jsme do té doby na demonstrace proti režimu nechodili. Nestáli jsme o potíže, nechtěli jsme dostat vyhazov ze školy.
Studenti nebyli manipulované loutky, Jakeš je nechtěl mlátit, říká historik Suk |
Ten pátek to bylo jiné. Atmosféra úžasná. Taková... jarní. Už v tramvajích jsme se zdravili: Taky jdeš na Albertov? No jasně, kam jinam! Všichni jsme věděli, že vláda komunistů je hloupá, že už to tak nechceme. Toho dne jsme poprvé sebrali odvahu to říct nahlas. A skandovat: Máme toho dost! Svobodu! Češi, pojďte s námi! Bylo to opojné. Nové. Krásné. Jenže jsme netušili, čeho je režim schopen. A čeho jsou schopni „jeho lidé“.
Viděli jste zblízka obličej muže, který vší silou tluče někoho bezbranného? Tvář se divně protáhne, vycení zuby, vytřeští oči... z výrazu zmizí lidskost. Zbude čistá agrese. A vy vidíte, že je schopen vás zabít. Bylo půl osmé večer, my stáli na Národní třídě a euforie se měnila v děs. Rojnice policajtů v přilbách postupovala proti nám. Mlátili lidi. Strašně je mlátili.
Ztloukli kluka za to, že si rukama chránil hlavu. Jiného za to, že si dovolil vzlykat: „Nechte mě být, prosím!“ Ztloukli holku, která nedělala nic. Asi je jen dráždilo, že byla hezká. Ustupovali jsme. Až nebylo kam. Dav se zahušťoval. Nedalo se nadechnout. A v tu chvíli nám došlo, že tam můžeme i umřít.
Tlak těl rostl... řinčelo sklo, lidé prolomili výlohu, na kterou je dav natlačil. Někteří se pokusili tlaku uniknout tak, že lezli na zaparkovaná auta. Plech dělal „plom, plom“, jak se karoserie pod vahou zoufalých lidí hroutila. Jedna dívka omdlela. Lidé ji bezvládnou zvedli nad hlavy. Kdyby klesla k zemi, ušlapali bychom ji. Ustoupit nebylo kam – z jedné strany běsnící policajti, z druhé obrněné transportéry.
Do davu naskákala jednotka mužů v červených baretech. Byli zběsilí. Po lidech dupali, v davu úplně plavali a tloukli a tloukli. To nebyli policisté plnící rozkazy. To byli sadisté. Užívali si to. My, osmnáctiletí jelimánci, jsme netušili, že takoví lidé žijí mezi námi. Popravdě – trochu mě to zneklidňuje dodnes. Stále tu někde jsou. Není jim o moc víc než mně.
Boty v předsíni
Najednou jsme byli venku. Policajti nás obušky prohnali podloubím, vyběhli jsme do Mikulandské ulice. Jenže – na druhém konci další rojnice! Běželi jsme jako myši, které hledají skulinku. A našli jsme ji. Odemčená domovní vrata.
A tak jsme se ocitli na tom schodišti. Udýchaní, vyděšení. Otřesení. A co teď? Sebrali jsme odvahu a zazvonili u dveří jednoho z bytů. Poprosíme, jestli si smíme zatelefonovat domů. Že žijeme.
Oslavy sametové revoluce vyvrcholily. Václavák hostil Koncert pro budoucnost |
Dveře se pootevřely. Někdo nás zkoumal. Pak se rozlétly: „Dovnitř, hned!“ A hned za námi zaklaply. První, na co nám padlo oko, byly boty. V předsíni bylo snad čtyřicet párů bot. Patřily studentům, které tam ti lidé schovali před námi. V obýváku jsme si sedli k ostatním na zem. Nikdo nemluvil. Skoro ani nedýchal.
Ti odvážní nájemníci nás schovali právě včas. Dole na schodech už dupaly kanady a štěkali vlčáci. Policajti prohledávali dvorky. Toho večera jsme přišli o iluze. Hlavně o tu, že režim se sám od sebe zlepší, zlidští. Ale taky jsme se přestali bát. Naše dřívější strachy z vyhazovu ze školy nám najednou přišly úplně malicherné. Po tom, co jsme na Národní zažili, jsme věděli, že to, jak budeme žít, záleží i na nás. Že už pro to něco musíme udělat. A že to musíme udělat hned.
Bohumil Špaček, editor MF DNES
