1. Všechno to začalo na Rybárně
Nápad sepsat petici, která vyzve totalitní režim k propuštění politických vězňů a dodržování základních lidských práv, vznikl poté, co se Václav Havel v květnu 1989 vrátil z vězení.
„S Havlem a Křižanem jsme to pekli v hospodě Na Rybárně (za rohem od tehdejšího Havlova bytu na nábřeží v Praze; pozn. red.). Běžní lidé se už tolik nebáli, řekli jsme si, že je doba na to oslovit nejen stovky, ale desítky tisíc lidí,“ vzpomínal v pondělí v rozhovoru pro MF DNES tehdejší disident Alexandr Vondra.
2. Podepsala skoro celá vesnice
Zatímco někteří umělci měli z podpory petice obavy, hodně běžných lidí už strach ze slábnoucích komunistů nemělo. Advokát Stanislav Devátý měl před dvaceti lety za úkol shánět podpisy na moravském venkově. Jednou ho pozvali do malé vsi na Uherskohradišťsku.
„Slavnostně mi tam předali archy s podpisy. Podepsala se skoro celá ta obec. Ti lidé byli hrozně nadšení,“ řekl v pondělí Devátý. Několik vět měl vlastně jako práci „na plný úvazek“, protože po návratu z vězení v květnu ho nechtěli nikde zaměstnat. Devátý se tehdy skrýval.
„Jezdil jsem do vesnic tajně, abych ty lidi neohrozil, ale oni se tam stejně podepisovali plnými jmény i s adresou. Sami se už nebáli,“ vysvětluje právník.
Petici házel lidem do schránek, do dalších rukou ji předával i v hospodě. Často mu přišel arch s 200 až 300 podpisy přímo do schránky. Předával je Havlovi a Vondrovi. Devátý také někdy sám promlouval ve Svobodné Evropě a komentoval tam po telefonu v éteru sbírání podpisů.
„Někteří komentátoři zavěsili po dvou minutách, já mluvil třeba půl hodiny,“ dodává.
Dokument: Plné znění manifestu Několik vět |
3. Útěk přes plot před policií
Disident Devátý měl jít za Několik vět a účast na demonstracích za mříže. Dlouho by se býval na svobodě neohřál, z vězení ho pustili v květnu 1989 a v červnu už šířil petici. V červenci u něj „esenbáci“ kvůli Několika větám udělali domovní prohlídku.
„V protokolu stálo, že pokračuji v trestné činnosti a šířím pamflet Několik vět,“ vypráví Devátý. Tehdejší dobu charakterizuje jako „úžasnou“, protože režim tál, i když se ještě z posledních sil snažil znepříjemnit lidem život.
Devátý byl odsouzen v září 1989 na dvacet měsíců natvrdo. Proto odjel do Polska, kde se schovával až do sametové revoluce. Že se za pouhé tři roky stane šéfem tajné služby (BIS), by ho tehdy nenapadlo ani ve snu.
„To by nenapsal ani dramatik Václav Havel,“ směje se Devátý.
Stejný paragraf dostal za šíření petice i Alexandr Vondra. „V srpnu si pro mě přijela policie na chalupu. Zdrhnul jsem jim přes plot, protože jsem nechtěl být zavřený v létě. Zavřeli mě až v září na dva měsíce,“ říká.
4. Velký úspěch – podepsala i Zagorová
Petice, kterou sepsala úzká skupina známých protirežimních „živlů“, nabrala pořádně na síle až poté, co ji podepsala známá zpěvačka Hana Zagorová, jež se do té doby nedostala s režimem do křížku. Petice Několik vět byla první, kterou podepsali jak disidenti, tak lidé, kteří vystupovali v estrádách Československé televize.
„To byla velká ryba, na to jsme si v hospodě připili,“ usmívá se Vondra při zmínce o Zagorové.
„Otevřela lahev šampaňského, dala si dvě skleničky a prohlásila, že se vším, co tam je, souhlasí a že to podepíše,“ líčí legendární večírek filmový producent Ondřej Trojan.
To, že podepsala i Zagorová, která se předtím k politice nikdy nevyjadřovala, bylo pro lidi signálem.
„Brzy poté jsem šla na šestihodinový výslech do Bartolomějské (sídla komunistické StB; pozn. red.),“ vzpomínala Zagorová před časem v rozhovoru pro MF DNES.
V legendárním projevu se o Zagorové zmínil šéf KSČ Milouš Jakeš. „Paní Zagorová, milá holka, všechno... ale už třetí rok po sobě bere 600 tisíc...,“ horlil Jakeš.
5. Gott i Nárožný petici odmítli
Ne každá známá osobnost měla odvahu veřejně vyjádřit svůj odpor proti režimu. O sametové revoluci se tou dobou ještě nikomu ani nezdálo a jeden podpis mohl člověku zničit úspěšně rozjetou kariéru.
„Mnoho lidí marně hledalo tužku nebo jim zrovna jela tramvaj,“ vzpomněl publicista Jan Rejžek, který v červnu 1989 běhal po Praze s petičními archy a „lovil“ podpisy.
„Karel Gott byl zrovna v redakci Gramorevue. Počkal jsem si na něj v průchodu a oslovil ho. On dostal záchvat: ‚To mám podepsat tady, mezi těmi popelnicemi?‘ Říkám mu: ‚Vždyť si můžeme někde sednout.‘ A on na to: ‚Copak nevíte, co kvůli tomu dělají Hance?‘ A nepodepsal,“ řekl Rejžek.
Podpis Rejžkovi odmítl třeba i herec Petr Nárožný.
6. Svěrákova lež: Našel jsem to na stolku
Zdeněk Svěrák odvahu připojit se k protestu našel. Spolu s ostatními se připravil i na to, až si ho estébáci pozvou k výslechu.
„Kdo mi petici dal, nevím. Našel jsem ji na svém stolku,“ řekl Svěrák do policejního protokolu předem naučenou výmluvu.
„Zdálo se mi, že už jsou nějací zesláblí,“ vzpomínal na svůj výslech. „Myslel jsem, že řeknou: ‚Chlapečku, takový pohádky nám vykládat nebudeš,‘ ale oni nic, prostě mě poslali domů,“ říká dnes.
Méně zkušeného muže, tehdy osmadvacetiletého filmového prince Jana Čenského, skřípli příslušníci StB o dost více.
„Je pravda, že jsem plně nerozuměl všem požadavkům tam uvedeným, lépe řečeno, nepochopil jsem jejich smysl,“ vzdal se nakonec u výslechu Čenský.
Herec dnes na ty časy nerad vzpomíná. „Mám dojem, že jsem zas u výslechu,“ rozzlobil se před časem nad otázkami MF DNES.
7. Disidenti – experti na public relations
Dnešní senátor Alexandr Vondra vzpomíná, jak se právě na Několika větách učil zaujmout masy lidí. Seznamy signatářů celý národ každý den slyšel z Rádia Svobodná Evropa.
„Jména jsme schválně dávkovali tak, aby to gradovalo. Proto jsme také mixovali méně známá jména se známějšími,“ říká Vondra.
8. Plány přerušila listopadová revoluce
Jak se blížil podzim 1989, k Několika větám se připojily už desetitisíce lidí. Komunističtí funkcionáři byli po kolapsu režimů v Polsku a Maďarsku čím dál nervóznější.
U příležitosti Dne lidských práv 10. prosince se havlovci chystali pozvat všechny signatáře na obří demonstraci na pražské Palackého náměstí. K tomu však už nikdy nedošlo. Československo vykročilo přímou cestou ke svobodě o tři týdny dříve na Národní třídě.
Aktéři Několika vět po dvaceti letech Václav Havel - spoluautor textu Sepsal text Několika vět, i když název vymyslel Jiří Křižan. Havel dal k dispozici i svoji adresu, aby mohli lidé posílat podepsané archy. Petici vymysleli na večírku, kde se oslavovalo propuštění Havla z vězení. Nejdříve se disidenti sešli v restauraci Na Rybárně. Pak uspořádali výlet parníkem, kde nasbírali první podpisy. Nedlouho poté už byl Havel prezidentem. Dnes, v 72 letech, píše divadelní hry a je dál veřejně činný. Jan Rejžek - sbíral podpisy slavných Pracoval jako sportovní a hudební novinář. Také uváděl rockové festivaly a už v roce 1988 pozval v Lipnici na pódium Václava Havla. Obíhal s peticí Několik vět známé osobnosti. Vyprávěl třeba, že zkoušel získat podpis Karla Gotta, ale ten se zalekl. Rejžek získal třeba podpis Marie Rottrové. „Lidé nám to podepisovali třeba na záchodě,“ vyprávěl před časem v MF DNES. Rejžek stále pracuje jako novinář. Hana Zagorová - hvězda, co podepsala Podpis režimem oceňované zpěvačky Hany Zagorové patřil k největším „úlovkům“ autorů petice. Podepsala ji dnešnímu filmovému producentovi Ondřeji Trojanovi po dvou sklenkách sektu. Zagorová potom nesměla vystupovat v televizi, ale své podpory Několika vět nikdy nelitovala. Dvaašedesátiletá Zagorová stále vystupuje, aktuálně třeba v muzikálu Mona Lisa. Milouš Jakeš - za šíření petice trestal Zpočátku soudruzi s reakcí na petici trochu zaspali. V dalších týdnech už zvala StB umělce za podpis na výslechy. Několik lidí šlo dokonce kvůli šíření textu do vězení. Petice se dotkl Jakeš i ve slavném projevu na Červeném Hrádku, kde mluvil o tom, že „pamflet“ podepsali i umělci, kteří berou nad 100 tisíc korun. „Mnozí z těch, kteří se takhle dobře mají, protestovali,“ stěžoval si. Jakeš (86) dnes žije v ústraní.
