Celá diskuse se bohužel omezila na to, zda trestní řád upravuje takovouto jeho pravomoc, či zda ministr může rozhodnout toliko na základě iniciativy příslušného soudce. Věc má však z pohledu právního širší rozměr. Ministr opomíjí fakt, že zákon musí být vždy vykládán v souladu s ústavním pořádkem.
Listina základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku, v čl. 38 říká, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Pokud bychom tedy připustili absolutní právo ministra libovolně rozhodnout o předání trestního stíhání do zahraničí a obžalovaný by tak byl odňat svému zákonnému soudci, došli bychom k interpretaci zákona, která by byla v rozporu s ústavním pořádkem a umožňovala by bezprecedentní zásah výkonné moci do moci soudní.
I kdybychom však přijali některé, dle mého názoru účelové výklady a připustili, že rozhodnutí ministra není v rozporu s ústavním pořádkem, pak zde dále zůstávají důvody, pro které lze označit ministrovo rozhodnutí za více než nestandardní. Pokud totiž orgán veřejné moci, a tím bezesporu ministr je, činí nějaké rozhodnutí, pak by vždy v demokratickém právním státě měl takovéto rozhodnutí zdůvodnit. Jasný a srozumitelný důvod však dosud ministr spravedlnosti veřejnosti nesdělil. Naopak vyvstávají pochybnosti, že rozhodnutí je v rozporu s praxí předávání trestních stíhání do zahraničí.
Právní teorie i praxe se shoduje na tom, že při předávání je vždy nutné zvažovat, zda lze v zahraničí dosáhnout účelu trestního řízení, to znamená posoudit vinu pachatele a případně jej odsoudit. Proto je možnost předání užívána například v situaci, kdy obviněným je cizinec, který po spáchání trestného činu odjel z ČR do ciziny a bez jehož přítomnosti nelze věc v Česku reálně objasnit. Podobně by se postupovalo, pokud by se v cizině zdržovala převážná část svědků či poškozených. Je jasné, že k předání nedochází v situaci, když hrozí, že se tamní soudy dostanou do důkazní nouze a nebudou schopny pachatele odsoudit. A takováto situace nastala.
Je více než zjevné, že poškozené dívky a svědci se jen obtížně budou dostavovat k trestnímu soudu v Kataru.
Nastala tak absurdní situace, kdy rozhodnutím ministra spravedlnosti došlo ke ztížení postihu pachatele.
Rozhodnutí ministra se tak ve světle těchto skutečností jeví jako zcela nepřijatelné, a to i v případě, kdy by nezávislá expertiza bývalého ministra Bureše došla k závěru, že ministr spravedlnosti má právo předávat věci do zahraničí i bez iniciace soudu.
