Když si Dalibor vzpomene na dětství, vidí jen vařečku a opasek. Matka si domů často vodila cizí muže, se kterými spávala za peníze. „Sestra s ní měla vztahy o něco lepší, mě často bila. Výjimkou nebyla ani vařečka nebo prut,“ vysvětluje.
Jednou matku dokonce zachránil před znásilněním. „Bylo mi dvanáct. Měl jsem pár kilo, ale i tak jsem ho dokázal vyhnat,“ vzpomíná s úsměvem.
Muže před ním a sourozenci matka neschovávala. Když přišlo na sex, počkala, než šly všechny děti spát.
Oba ukazováčky na nohou měl zlomené, protože mu byly malé boty. S mladší sestrou vyrůstal pouze s matkou, otce neznali. Až později se dozvěděl, že se jedná o otce spolužáka ze školy. „Kontaktovat jsem se ho nesnažil. Chápal jsem, že má vlastní rodinu. Matka byla hodně do větru, měla zkrátka ráda chlast a chlapy,“ vysvětluje a po chvíli nad tím mávne rukou.
Často se stěhovali. Dětství se však podle jeho slov smazat nedá. Nebylo to nic hezkého, nepřál by to nikomu. Úlevou mu byly výlety k dědovi, kterého měl moc rád. Dnes jsou pro něj vzpomínky motivací k tomu, aby byl slušný a pracovitý.
Nikdo se po něm nesháněl
V patnácti letech matce řekl, že chce pryč. Vzala ho ke kurátorce, která mu stanovila datum odjezdu. Z domova utekl o čtrnáct dní dříve, protože se nemohl termínu dočkat. Nikdo se po něm nesháněl. Po zavolání na Linku bezpečí z telefonní budky ho sociální pracovnice odvezla do olomouckého Záchranného kruhu.
Matka o něm kurátorce řekla, že dětem prodává drogy. „Pravda to sice nebyla, ale tím jsem dostal zelenou. Opravdu moc jsem chtěl odejít,“ pokračuje s pokrčenými rameny. Tenkrát by souhlasil s čímkoli, byl zkrátka spokojený všude, jen ne doma.
Rodina ji týrala, mlátila i znásilnila. Nyní pomáhá a zachraňuje ostatní |
Je spousta dětí, které jsou ve výchovném ústavu pouze kvůli tomu, že neměly doma ideální podmínky. Proto například utekly z domu a odmítly chodit do školy, což je dostalo do ústavu.
Kvůli poznámce o drogách se dostal do výchovného ústavu v Novém Jičíně. Při vstupu si vybral obor zámečník-svářeč, který mohl studovat přímo na škole, která patří pod ústav. „Byla tam samozřejmě spousta záškoláků, feťáků i zlodějů. Ale vycházel jsem s nimi. Musel jsem,“ podotýká.
V kolektivu vládla šikana. „Kluka obalili do toaletního papíru a zapálili. Nebo také třeba hodili na vychovatelnu koš s papírem, který předtím zapálili,“ vypráví a nesouhlasně kroutí hlavou.
Řešit se to podle jeho slov nedá. Chvíli se řve, ale na vině je dav, který na jednotlivce nikdy neukáže. Vždy se stojí za tím druhým. I přesto, že se na podobných akcí nikdy nepodílel, ho do kolektivu vzali.
Výchovný ústavZařízení, které je pro děti od 15 do 18 let. Je určené pro ty, kterým byla kvůli problému v chování nařízena ochranná či ústavní výchova. Mezi důvody nařízení patří užívání návykových látek, nerespektování výchovné autority rodičů, kriminalita či záškoláctví. Mezi nejčastější důvody však patří problémy v rodině a traumata z dětství, které mnohdy poruchu chování spustí. |
Nesouhlasí však s tvrzením, že by šlo takové chování napravit. „Každý si musí svou cestu určit sám. Kdybych si řekl, že s nimi půjdu kouřit trávu, možná bych dopadl jinak. Když se kluk rozhodne jít jistou cestou, vždy k ní ke konci sklouzne,“ myslí si.
Jezdili na výlety i na různé soutěže. Pořádaly se lyžařské výjezdy i zimní biatlony. Vychovatelé však byli otevření i tomu, že když si aktivitu vymyslely samy děti, mohlo se jet i na výlet podle jejich přání.
I když Dalibora výlety nikdy příliš nelákaly, vzpomíná na něj zástupce ředitele Lubomír Jíra pouze v dobrém. „Upřímně neznám pracovitějšího kluka. Byl vždy slušný a pomohl tam, kde bylo třeba,“ říká.
Dalibor podotýká, že mu výchovný ústav v mnohém pomohl. Především mu však dal něco, co tehdy potřeboval nejvíce: místo, kde byl uchráněn před vlastní matkou. Po odchodu z ústavu šel do Domu na půli cesty do Žamberka. Dva roky si při práci kvůli maturitě dodělával studium.
Matka ji nutila žebrat i krást, Romové ji prodávali. Dnes má práci snů i rodinu |
Za tři týdny napracoval i 340 hodin. O letních prázdninách chodil každý den na stavbu rekonstruovat dům, aby si do začátku našetřil peníze. Po nocích rozvážel mražené maso až do Brna a pomáhal také při stavbě srubu. To vše Dalibor zvládl po odchodu z výchovného ústavu. „Všichni mi říkali, že to nedám. Právě tato slova mě vždy nejvíce motivovala,“ říká s úsměvem.
Nyní pracuje jako svářeč, rád cestuje, má i černý pas z aikida. „Nyní si opravdu nemohu stěžovat. Kdybych si stěžoval, bylo by to sprosté,“ dodává. Někteří lidé z práce o jeho příběhu vědí, ale nikdo ho nesoudí. Nemají s tím žádný problém, protože sami dobře vědí, jaký je.
