Superman a Bond v jednom. Budoucí ochránci politiků prožili pekelný týden

Příslušníci Útvaru pro ochranu ústavních činitelů chránili papeže, prezidenty Obamu i Medveděva. Každý policista, který se chce stát jedním z nich, musí projít náročným týdenním kurzem v Brdech. Redaktor iDNES.cz měl exkluzivní příležitost vyzkoušet si část "pekelného týdne" na vlastní kůži.

Do středočeských Jinců jsme s kolegy vyrazili ve středu ráno, já odhodlaný zvládnout všechno, co si instruktoři na uchazeče připravili. "Máte dost oblečení? Umažete se," varuje mě ještě na parkovišti jeden z nich. Jako by mě chtěl ještě na poslední chvíli odradit.

Mezitím o pár kilometrů dál ve vojenském prostoru stojí už téměř tři hodiny osm chlapů, kteří se chtějí stát bodyguardy politiků, diplomatů a nejvýznamnějších zahraničních návštěv. Z místa metr na metr pozorují, co se v jejich okolí šustne. Musí si zapamatovat co možná nejvíc věcí.

Za poslední dva dny přitom naspali sotva tři hodiny, o den dřív absolvovali (mimo jiné) čtyřicetikilometrový pochod na čas. Nazouvám kanady a prakticky obratem opět nasedám do auta. Na rozdíl od mých budoucích "kolegů" aspoň tuším, co mě za pár minut čeká čeká.

Pneumatika jako "chráněnka"

Na jedné z křižovatek kolona, ve které pro jistotu nechybí ani sanitka, zastavuje. Adepty instruktoři oslovují jen čísly od jedničky do desítky (dva vzdali před mým příjezdem). Dělí se do dvou týmů, já se přidávám k jednomu z nich. V trávě leží dvě pneumatiky, snad od traktoru. Každá váží okolo metráku, simulovat má chráněnou osobu, kterou musíme dostat do bezpečí.

Po chvíli i úplně čerstvého člověka začíná bolet celé tělo a mě napadá, v jakém stavu bych asi byl po dvou dnech se spánkem spíš v řádu minut. Připadá mi, že se pneumatika k asfaltu snad lepí.

Bez hodinek a představy, kolik kilometrů máme za sebou a kolik nám jich ještě chybí, si pokoušíme aspoň trochu ulehčit námahu tím, že si před sebou kopeme štěrk z krajnice. V jednu chvíli ale musíme na povel instruktorů i s pneumatikou do lesa, kde jsou místo štěrku jen větve a pařezy. Závaží se boří do mechu, přes každý vyčnívající klacek se mu musí pomoci přizvednutím. K ubikacím pneumatiku nakonec dotáhneme po nějakých třech hodinách.

Fyzička nestačí. Bodyguardi musí umět i mluvit o čemkoliv

Kdo by čekal, že potom už uchazeči dostanou šanci trochu si odpočinout, spletl by se. Po obědě se totiž opět odjíždí, tentokrát do starých kasáren, kde si na nás výcvikáři připravili "biatlon" - pětkrát za sebou musíme uběhnout zhruba 400metrové kolečko zakončené plazením a střelbou na tři cíle. Nejdůležitější je se při střelbě zvládnout rychle uklidnit, protože platí jednoduchá úměra - každý netrefený terč = trestné kolo navíc.

Ideál? Kombinace Bonda a Supermana

Ochránce musí být fyzicky nadprůměrný, ale musí i zapadnout do společnosti, říká šéf oddělení speciální přípravy Útvaru pro ochranu ústavních činitelů Jindřich Kadoun.

Co je cílem tohoto cvičení?
Je to hloubkové prověření lidí. Jací jsou po stránce fyzické, psychické odolnosti, jak se dokážou chovat pod stresem.

Jakou osobu váš útvar hledá, co je pro vás klíčové?
Pro nás je ideální udělat klon Supermana a Jamese Bonda, což jde trochu proti sobě. Fyzicky musí být nadprůměrný, psychicky odolný a přitom, aby se uměl chovat ve společnosti a být "jemný", aby do společnosti zapadl. A aby uměl komunikovat.

Při jednotlivých cvičeních se uchazeči dostávají takříkajíc na samé dno sil. Proč je kurz nastaven takto tvrdě?
Protože se lidi dokážou přetvařovat. A většinou když jsou na dně, tak ta přetvářka selhává a konečně vidíme, jaký ten člověk doopravdy je.

Jaká je na tomto kurzu úspěšnost, kolik lidí neprojde?
To je různé. Za poslední dva kurzy jsme nevybrali nikoho a někdy se stane, že vybereme pět lidí. Všechno si píšeme do tabulek podle bodů. Nejdeme cestou kvantity, ale kvality.

Co následuje? Jak dlouho potom, co adept projde tímto "pekelným týdnem", se stane osobním ochráncem?
Po nástupu prodělá šestitýdenní základní výcvik. Tam do něj dostáváme to, aby byl schopný sloužit. To ovšem neznamená, že bude hned zařazen ke chráněné osobě. To trvá ještě další tři až pět let. A někdo toho nemusí dosáhnout vůbec.

Nejlepší z osmi kluků nemine ani jednou, já si však špatnou střelbou trasu zdvojnásobím. Nakonec je tak z toho takřka půlhodinový běh. Přesto to podle všeho není úplný propadák. Vedoucí kempu Jindřich Kadoun si vzpomíná, že na jednom z dřívějších kurzů jeden z uchazečů netrefil jedenáctkrát. "Na trati byl tehdy hodinu," říká.

Oblíbenou disciplínou instruktorů je takzvaná práce se dřevem. Na vršku poměrně mírného kopce nad ubikacemi leží dva kmeny. S kládou na rameni musíme běžet dolů a zpět. Z původně mírného kopce se pocitově stává černá sjezdovka. Následují ještě cvičení s menšími špalky a tím prozatím fyzické úkoly končí.

Drobnou úlevou je sice to, že si svaly odpočinou, hlava ale musí pracovat dál. Instruktoři totiž zkoumají znalosti uchazečů a schopnost jejich komunikace. Všichni uchazeči tak například musí bez přípravy mluvit o vylosovaném tématu. Od osobního ochránce se totiž nevyžaduje jen vynikající fyzická kondice a přesná střelba. "Musí umět zareagovat prakticky na jakékoliv téma," vysvětluje mi vedoucí odboru ochrany chráněných osob Vladimír Zima.

Přidává historku, jak s nejmenovaným politikem pravidelně jezdil z Prahy na Moravu. Oblíbeným tématem jeho "chráněnky" byly starožitnosti, kterým Zima nerozuměl. Aby proto bylo o čem mluvit, začal sám chodit do antikvariátů, aby získal alespoň rámcovou představu. 

V jedenáct večer si ještě jednou zopakujeme běhání se špalky. Pak si sice můžeme jít lehnout, adrenalin v krvi ale mám ještě o dobrou půlhodinu později a usínám až po půlnoci.

Ve dvě ráno nás budí instruktor. Sraz v jídelně, s sebou jen tužku a papír. Budeme totiž sledovat téměř čtyřhodinový japonský film a musíme si poznamenat každý detail. Po skončení filmu se nás na ně budou ptát. Který samuraj zabil prvního banditu v chýši? Jak se jmenoval stařešina? Kdo a jak zabil posledního banditu? Do postele se vracíme okolo šesté ráno, tentokrát můžeme spát "až" do osmi.

Pod stresem uděláte, co vám řeknou

Pomyslnou třešničkou je ovšem čtvrteční program. Po snídani odjíždíme na střelnici. Nikdo z nás neví, co bude následovat. Trochu nám začne svítat ve chvíli, kdy první z adeptů vybíhá s jedním svým kolegou na ramenou. Do ucha mu přitom ze vzdálenosti pár desítek centimetrů křičí instruktor naprosto nesouvisející otázky. Pak už jen slyšíme houkající sanitku a střelbu ze samopalu.

Jako druhý na řadu jdu já. Vybíhám do mírného kopce. "Rodné číslo, řekni mi svoje rodné číslo! Kde jsi se narodil? Kdo je prezident USA?" řve na mě přes megafon instruktor. Dobíhám na střelnici, kde už čekají další instruktoři. "Pět angličáků! Dělej!" velí jeden z nich. "Rodné číslo!" zní z druhé strany. Odpovídám a přitom se snažím odcvičit to, co mám.

Probíhám plechovou budkou, když se za mnou ozve dávka ze samopalu. Stejně jako předtím, i teď do toho houká sanitka. Instruktoři se mnou točí okolo kovové tyčky, aby mě pak naprosto dezorientovaného nechali na podložce nabít a vystřelit ze zbraně, kterou jsem v životě neviděl. Aby to nebylo tak snadné, sypou se na mě další a další otázky, těsně za mnou se neustále ozývá střelba.

Útvar pro ochranu ústavních činitelů

• Poskytuje osobní ochranu trvale chráněných ústavních činitelů České republiky a osob, kterým je poskytována ochrana podle mezinárodních dohod. Členové útvaru tak chránili například amerického prezidenta Baracka Obamu, hlavu Ruské federace Dmitrije Medveděva nebo papeže Benedikta XVI.
• Zajišťuje ochranu diplomatických objektů a prostorů zvláštního významu - Parlamentu, Ústavního soudu, Úřadu vlády, ministerstev vnitra a zahraničí a dalších
• provádí hygienicko-toxikologickou ochranu

(zdroj: policie.cz)

Přesunuji se (nebo jsem spíše přesunován) na další podložku. Před ní je krabice s různým harampádím. Mezi nářadím a zálepkami na terče je tam i rozložená pistole ČZ 75. Dochází mi, že ji budu muset složit. Třesou se mi ruce, nemůžu se pořádně trefit. "Makej! Jsi neuvěřitelně pomalej!" ozývá se do střelby okolo mě.

Nakonec pistoli složím a vystřelím na určený terč. I přestože netrefím, všechno okolo ztichne. Konečně. Čtyři a půl minuty, které mi přišly jako nejméně půlhodina.

Na závěr ochrana "ministra"

Poslední cvičení, kterého se účastním, má instruktorům a výběrové komisi napovědět, jak kreativní jednotliví adepti jsou a jak si představují svoji budoucí práci. V areálu starých kasáren se tak jeden z uchazečů stává "chráněnkou" - ministrem vnitra, kterému jeho známý (jeden z instruktorů) chce ukázat, jak by poničený areál obnovil.

Tvoříme formaci, a vydáváme se na cestu. Fiktivní ministr se nám snaží práci co možná nejvíc znepříjemnit - posílá nás pryč, hrozí. Jak ale říkají sami instruktoři, i s takovým chováním se u lidí, které chrání, setkali.

První přepad přijde ve velké budově, která kdysi sloužila snad jako kulturní dům pro vojáky. Tady se nám ještě podaří útočníka se samopalem odrazit krycí palbou. Jak mi vysvětlovali instruktoři už na začátku, cílem jejich práce není útočníka zneškodnit, ale dostat do bezpečí chráněnou osobu.

O pár minut později se dostáváme do úzkých. Dostaneme se totiž pod palbu z obou stran, naše chráněná osoba je při tom zraněna. Čeká nás nelehký úkol - dostat ji do bezpečí. Ve zbraních ovšem zbývá jen minimum munice a i zhruba sto padesát metrů je hodně daleko. Jak však posléze zjistíme, ostatním klukům se oba dva "útočníky" podařilo zasáhnout. Je ovšem otázka, jak by všechno dopadlo, kdyby po nás nestříleli jen slepými náboji.

Tím pro mě kurz končí. Adepti cestou na ubikace ještě zavtipkují, že budu muset zazvonit na dělostřeleckou nábojnici, která visí u vchodu. Ta je tady symbolem prohry, musí na ni uhodit každý, kdo kurz vzdá. Procházím okolo ní dost ostražitě, přestože se cítím poměrně dobře. Do postele se ale těším víc než kdy jindy.