Byl 17. květen 1945, devět dní po konci války. Prahou pochodovali vojáci a vojačky 1. československého armádního sboru v SSSR. Na Staroměstském náměstí je vítal prezident Edvard Beneš. Z trosek ještě doutnajících budov zněla slova o Stalinovi a národních výborech, signály budoucího směřování země.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovaly Markéta Bernatt-Reszczyńská a Kristýna Himmerová Organizace sdružuje lidi se zájmem nejen o historii prostřednictvím Klubu přátel Paměti národa. Díky pravidelným příspěvkům více než 5 tisíců členů může spolek dál uchovávat vzpomínky lidí, kteří prožili klíčové okamžiky dějin. Členství mimo jiné nabízí možnost setkávat se s pamětníky, účastnit se vycházek, výletů, debat či hlasovat pro laureáty Cen Paměti národa. |
„Krásný květen byl. Líbali nás, objímali, děkovali. Praha byla jak nevěsta. Byla jsem šťastná, že jsem konečně doma“ vzpomínala Věra Biněvská, která do zahraniční armády narukovala už ve čtrnácti letech a byla jedním z nejmladších účastníků bojů na Dukle. Pracovala tehdy jako radiotelegrafistka.
První československý armádní sbor bojoval na východní frontě po boku Rudé armády a komunistický režim tohoto faktu propagandisticky využíval jako důkaz československo-sovětského přátelství. Komunisté ovšem zamlčovali fakt, že základ sboru představoval tzv. Československý legion, jehož příslušníci byli na základě paktu o spolupráci mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem na podzim 1939 internováni v sovětských táborech. Stalin je propustil, až když Hitler napadl i Sovětský svaz, a Čechoslováci se tak pro boj hodili.
Stalin tedy povolil vznik československé jednotky na sovětském území a tu začal na Urale v Buzuluku formovat legionář a prvorepublikový plukovník Heliodor Píka spolu s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou.
Po únoru 1948 se smělo v souvislosti s východní frontou hovořit jen o Svobodovi, generála Píku nechali komunisté popravit jako první oběť vykonstruovaných procesů v červnu 1949 a okamžitě po únoru 1948 se zbavili všech prvorepublikových důstojníků. Z historie se také poněkud vytratil příběh volyňských Čechů, kteří v bojích na Dukle tvořili největší část z šestnáctitisícového sboru a statečnost prokazovali po celou dobu války.
Deník Ukrajinky: Kdysi jsem měla obyčejné sny, teď si přeji jen jednu věc |
Do Prahy jich v květnu 1945 dorazilo necelé čtyři tisíce a drtivá většina z nich si přála v zemi svých předků zůstat. Vyjednávání jejich repatriace se Sovětským svazem trvalo přes rok. V nových domovech začali hospodařit na statcích po sudetských Němcích a po únoru 1948 je dostihl stalinismus, před kterým prchali. Navíc se jako nepohodlní svědci stalinských praktik a kolektivizace ocitli v hledáčku StB.
Připraveni na boj díky Blaníku
Hned na začátku německé okupace Volyně založili v červenci 1941 volyňští Češi ilegální odbojovou skupinu Blaník, která se připravovala zejména na vstup do československé zahraniční armády. Za rok a půl se jejím zakladatelům – učitelům Vladimíru Knopovi z Mirohoště a Josefu V. Rejzkovi z Moskovštiny a uprchlíkovi z protektorátu Jiřímu Lízálkovi – podařilo vybudovat síť podporovatelů po celé Volyni.
Počátkem roku 1943 měl Blaník své spojky ve 37 českých vesnicích díky vydávání ilegálního časopisu a letáků, které burcovaly k vlastenectví. Členové skupiny měli důležitý a nebezpečný úkol – shromažďovat zbraně a střelivo, o které měli zájem stoupenci Ukrajinské osvobozenecké armády, tzv. banderovci, kteří do českých vesnic chodili v noci pro jídlo.
Bedřich Opočenský v tankistické helmě.
„Ve dne vládli Němci a v noci banderovci,“ popsal vyhrocenou situaci na Volyni v době nacistické okupace Bedřich Opočenský z Boratína u Lucku, který se do aktivit Blaníku zapojil jako devatenáctiletý. V rámci příprav na vstup do československé armády členové Blaníky absolvovali také výcvik ve zbrani a řízení motorových vozidel.
Bedřich se učil řídit na dvoře Václava Vlka, taxikáře v nedalekém Lucku. „Měl auto, ale nemohl jezdit, nebyl benzín. Nás bylo asi sedm hochů a on nás učil řídit u sebe na dvoře v autě na špalcích. Velel nám: nastartovat, přidat plyn, ubrat,“ popsal Opočenský válečný „trenažér“.
Volyňští Češi představovali pro Svobodovu armádu ohromnou posilu, bez jejich odhodlání bojovat za svobodu vlasti svých předků by na území SSSR nemohl vzniknout tak velký československý vojenský útvar. Jeho zřízení oficiálně schválil generální štáb Rudé armády 10. dubna 1944.
Na jaře roku 1944 se k odvodu dostavilo 11 451 volyňských mužů a žen, z nichž drtivá většina byla uznána za schopné vojenské služby. Bedřich byl u odvodu díky zkušenostem z „trenažéru“ zařazen do výcviku pro řidiče tanku. „Byl to intenzivní výcvik, až šestnáct hodin denně. Soboty, neděle, svátky – neexistovalo. Dennodenně. I v noci bývaly výcviky. My jsme jako armáda vycvičení byli,“ vyprávěl i po letech s hrdostí.
Volyňští Češi jsou v pasti. Nedostanou se na hranice, vesnice ostřelují |
Výcvik trval od března do srpna, kdy dostal 1. československý sbor rozkaz přesunout se k Dukle na dnešní polsko-slovenské hranici. Sbor složený ze dvou třetin z nováčků z řad volyňských Čechů měl přes Karpaty rychle proniknout na slovenské území, kde tehdy vypuklo povstání. Tento plán ale ztroskotal. Němci odzbrojili dvě slovenské divize, které měly přejít na stranu povstalců.
„Generál Svoboda nám v předvečer řekl, že nás na druhé straně očekávají slovenské divize. My jsme počítali s tím, že to bude defilový pochod, a ne válka a útok. Proto to taky tak dopadlo. Kdyby nám bývali řekli hned naostro, jak to tam vypadá, že je oblast obsazena Němci, kteří mají výhodné pozice,“ vyprávěl Opočenský.
Hned v prvních dnech sbor utrpěl obrovské ztráty a sovětské velení tehdy neoprávněně odvolalo velitele sboru Jana Kratochvíla jmenovaného exilovou vládou a pověřil velením generála Ludvíka Svobodu, který vedl 1. brigádu sboru. Vojáci nakonec na Slovensko vstoupili až 6. října 1944.
Hrdina osvobození Ostravy
Za Duklou dostal Bedřich svůj první tank T-34, s nímž se jako jeho velitel účastnil v půli ledna 1945 úspěšné tankové bitvy u polského Jasla. V Ostravě se stal hrdinou osvobození, když 30. dubna 1945 zachránil posádku československého tanku, který vjel jako první přes Říšský most přes Ostravici. Tank č. 051 zasáhly tři pancéřové pěsti vypálené nacisty z protějšího domu, na jehož místě dnes stojí památník.
„Tank začal hořet, velitele to zabilo a ti ostatní vyskákali a utíkali po tom mostě zpátky. Když jsem viděl, co se děje, tak jsem do těch baráků naproti pálil jednu za druhou. Tím jsem snad pomohl natolik, že přeběhli až k nám. Hned se jich ujali místní a večer přijely sovětské tanky,“ vyprávěl.
Opočenský také vzpomínal na pohostinnost Ostravanů, kteří nosili vojákům cigarety, salámy, pití. Užili si jí ale jen krátce, hned další den pokračovali se Sověty na Fulnek. Tam vyměnil tank za slavnou Tatru 87, protože si ho velitel Vladimír Janko vybral jako čestnou stráž.
Sověty vítali, pak před nimi ukrývali ženy. Matku Evy Pilarové zachránila náhoda |
„Janko už si oblíkl uniformu, navěsil si metály,“ popsal následnou jízdu do Prahy, kterou 8. května přerušila u Golčova Jeníkova německá kolona. „Němců bylo padesát a nás pár. Janko vystoupil z auta a říká německy tomu majorovi, že už nemá cenu bojovat, že už Německo kapitulovalo. Ten Němec, že ne, že má svoje rozkazy.“
Československé vojáky duchapřítomně zachránili místní lidé, kteří dali do okna hostince rádio s německým vysíláním. „Když uslyšel ‚kapitulieren‘, tak vykulil oči, sundal čepici, odepnul pásek a že přijímá. Dal povel a jeho vojáci naházeli na hromadu zbraně,“ popsal Opočenský konec války.
Místo euforie náraz. A pak zpátky na frontu
Do Prahy dorazili 9. května. Bedřich se ještě vydal bojovat na nákladové nádraží na Žižkově. Cestou se ale jeho automobil střetl se sovětským náklaďákem. „Probudil jsem se na nosítkách a říkám si: ‚To přeci ne! Já jsem bojoval celou válku, a najednou skončím na nosítkách!‘ Z těch nosítek jsem vyskočil, sestřičky okolo se chytaly za hlavu,“ vyprávěl.
Válka ale pro jeho jednotku neskončila, po slavnostní přehlídce na Staroměstském náměstí 17. května museli odjet zpět na Ostravsko. Tam bránili do konce roku české Slezsko, kde v neklidné poválečné době stále doutnaly staré česko-polské spory o Těšínsko.
Do Prahy v květnu 1945 dorazilo v řadách příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR na 3 900 volyňských Čechů, asi 2 300 volyňských vojáků zůstalo v nemocnicích na území SSSR a v Československu, čtyři tisíce volyňských Čechů padly. Většina vojáků se rozhodla v Československu zůstat a čekat na příjezd svých rodinných příslušníků po vyjednání repatriační dohody se Sovětským svazem.
Československá vláda zahájila jednání hned v červnu, podepsání dohody ale oddalovala neochota sovětské vlády proplatit volyňským Čechům jejich polnosti. Na Volyni patřili mezi významné hospodáře, chovali dobytek, pěstovali chmel a další plodiny. Svých hospodářství se vzdalo 10 502 rodin, které se rozhodly odjet do Československa, aniž by měli záruku finančního vyrovnání.
Dohodu o právu opce a přesídlení občanů české a slovenské národnosti žijících na území Volyně v SSSR do Československa podepsali 10. července 1946 československý velvyslanec Jiří Horák a zástupce sovětské vlády Solomon Abramovič Lozovskij v Moskvě.
„Volyňští Češi se pokryli nesmrtelnou slávou a svým statečným postojem v těžkých dobách se ukázali býti důstojnými syny své staré vlasti a obnovili svými hrdinskými činy starou slávu českých dějin. Tito stateční synové českého národa projevili ještě během bojových akcí přání vrátiti se se svými rodinnými příslušníky do staré vlasti,“ stojí v úvodu reemigrační dohody z 10. července 1946.
Ještě 70 let po masakru volyňských Čechů panují dohady, kdo zabíjel |
Jako první odjížděly rodiny vojáků, druhou skupinu tvořili zemědělci a třetí živnostníci, dělníci a ostatní. První transport vyjel z Dubna 30. ledna 1947 a poslední 10. května 1947. Po vstupu na československé území pozbyli Češi z Volyně sovětské státní občanství a stali se občany Československa.
Na statky po Němcích. A pod dohled StB
Většina volyňských Čechů našla nový domov v oblasti Sudet v domech po vyhnaných Němcích. Bedřich Opočenský se usadil na statku v Sedlci u Litoměřic. „Byla tam zámečnická dílna, tak jsem pokračoval v řemesle, než mě přišli znárodnit. Měl jsem dva zaměstnance a jednoho učedníka,“ vyprávěl.
Volyňští Češi drželi při sobě i v nových domovech. Starousedlí Češi se na ně dívali s nedůvěrou a považovali je za sympatizanty Sovětského svazu. Proti tomu se Opočenský rázně ohrazoval: „ My jsme z východu do republiky nepřitáhli komunismus. Byli jsme československá armáda a cvičili jsme podle prvorepublikových řádů A1-1. Do republiky jsme se po Dukle a ostatních bojích vrátili společně s panem prezidentem Benešem a s Janem Masarykem. Až po únorovém puči z toho udělali „Lidovou armádu“. Ať to nepřičítají nám.“
Státní orgány je naopak považovaly za možné nepřátele SSSR, protože měli zkušenost s drsnými stalinskými praktikami při kolektivizaci. Volyňští Češi se proto ocitli okamžitě po příjezdu pod dohledem Státní bezpečnosti, která se je snažila izolovat a sledovala, s kým se stýkají a co komu vyprávějí.
Volyňští Češi z Boratina po válce na Litoměřicku.
„Komunisté neměli zájem o volyňské Čechy, a zvláště ne o ty, kteří přicházeli ze sovětské části. Správně předpokládali, že nebudou chtít kolektivizaci zemědělství, protože tu už zažili v Sovětském svazu, s nímž měli obecně špatné zkušenosti,“ potvrdila etnografka Helena Nosková. Podle ní se komunisté alespoň část z nich snažili vrátit do Sovětského svazu. „To se jim ale naštěstí nepovedlo, protože by je de facto poslali rovnou do sovětských gulagů,“ dodala.
Řada volyňských Čechů ale skončila ve vězení i v Československu – za skutečnou protikomunistickou odbojovou činnost nebo na základě falešných udání.
Příběh volyňských Čechů se v letech komunistické diktatury příliš nepřipomínal. Soudruzi nechtěli přitahovat zbytečnou pozornost k těm, kdo na vlastní kůži zažili důsledky předválečného spojeneckého paktu Sovětského svazu s nacistickým Německem. Kromě toho byli také nepohodlnými svědky stalinského teroru – nejdřív na východní Volyni a za války i na západní.
