Lidé, co nás označují za žoldáky, neví, o čem mluví, tvrdil voják Mevald

  14:17aktualizováno  14:17
Tragicky zesnulý nadrotmistr Jaroslav Mevald přežil útok afghánských povstalců ve věži obrněného vozu. A chtěl znovu bojovat. V rozhovoru uskutečněném před třemi lety pro MF DNES bylo znát, že nepatřil k mnohomluvným lidem a ze „světel ramp“ se cítil nesvůj.

Jaroslav Mevald – voják, těžce zraněný během mise v Afghánistánu | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Své dny v listopadu 2014 trávil vyznamenaný voják Jaroslav Mevald ve Vojenském rehabilitačním ústavu na Slapech. A těšil se domů - tím myslel hlavně svůj 41. mechanizovaný prapor v Žatci.

Jak jste prožil měsíce od svého zranění v Afghánistánu?
Ze začátku to nebyla žádná sláva, teď už to jde. V polní nemocnici na základně v Bagrámu mě přivedli do umělého spánku a já se probudil až v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích.

Jaroslav Mevald

Nadrotmistr Jaroslav Mevald (1978) byl příslušníkem 41. mechanizovaného praporu v Žatci. V armádě působil od svých 22 let. Kromě Afghánistánu byl na misích v Bosně a Iráku. V červenci 2014 ho při patrole v afghánské provincii Bagrám těžce zranila protitanková střela. Navzdory poranění opětoval střelbu a kryl kolegy. Utrpěl středně těžké zranění a v americké polní nemocnici se podrobil operaci hlavy. Léčil se v Ústřední vojenské nemocnici a zotavoval ve Vojenském rehabilitačním ústavu na Slapech. Zemřel náhle v pátek 10. listopadu 2017 den po svých devětatřicátých narozeninách.

Vybavíte si ten okamžik?
Bylo to zvláštní. Otevřel jsem oči a najednou zjistil, že všem lidem kolem sebe rozumím. Ležel jsem v pyžamu na posteli. Uvědomil jsem si, že jsem v Čechách, což mi neudělalo žádnou radost. Radši bych tam byl zůstal.

Dokážete už bez emocí pomyslet na onu osudnou noc 12. července?
Povstalci nás napadli vlastně čtyři dny potom, co se stalo to neštěstí klukům. Takže nálada všeobecně pod psa. Vzrostly obavy z pěších patrol. Vzpomínám si, že jsme na tu osudnou hlídku už vyjížděli s určitou nejistotou a já neměl vůbec dobrý pocit. Kluci z našeho vozu vyšli na hlídku. Všude tma. Když se vrátili do auta, už to vypadalo normálně. Jenže najednou na nás zaútočili.

Vy jste byl v té chvíli ve věži obrněného vozidla, což je prý nejzranitelnější pozice.
I ve věži je člověk chráněný. Má to stříšku, kolem je pancíř. Ale při střelbě se musíte hýbat a já to dostal z pravého boku. Odnesla to pravá ruka a hlava. Vidíte tu jizvu? Navrchu je o něco menší ochrana než v autě.

Omluvte, že se ptám jako laik – ty role jsou napevno rozdělené?
Ano, každý má svoji funkci a na tu se cvičí. Já jsem stabilně střelec-operátor. Většinou jezdíme i ve stejné sestavě. Na obrněné auto pět lidí a tlumočník. Tak tomu bylo i tu noc. Semlelo se to strašně rychle. Vlastně jsem ani necítil bolest. Kluci mě vtáhli do auta a dávali mi první pomoc.

Jak se podařilo dostat vás do bezpečí?
Povstalce jsme odrazili. Velitel patroly ihned volal na základnu, že máme zraněného. Američané poslali záchranný vrtulník, který mě převezl do polní nemocnice v Bagrámu.

Znal jste zabité vojáky, které o pár dní dřív napadl sebevražedný atentátník?
Nejvíc jsem znal Davida Beneše, se kterým jsem sloužil v Žatci. A taky Lessyho. Stalo se jim to nad ránem a my se to dozvěděli od velitele pár hodin nato. Detaily chodily průběžně, začala sháňka po krvi pro zraněného Lessyho.

Co ta tragédie udělala s atmosférou v jednotce?
Na každého působí ty věci jinak.

A na vás? Patříte k těm, kteří se rychle oklepou?
Někdo si potřebuje promluvit, já jsem asi tvrdší. Po návratu z mise je běžná návštěva u psychologa. V Afghánistánu jsme měli i kaplana a oba tam byli co platní. Když jsem ležel ve střešovické nemocnici, chodil tam za mnou náš kaplan. Taky mě vyšetřili na psychiatrickém oddělení, aby se zjistilo, jak na tom jsem. Jestli nemám děsivé sny, jestli se mi ten moment nevrací.

Hádám, že nic takového nezjistili.
Přesně tak. Před odletem procházíme psychotesty, což je docela těžká procedura, která končí pohovorem. Teprve pak se rozhodne, jestli člověk projde, nebo ne. Psychická odolnost je jedním z hlavních kritérií výběru vojáků do misí.

Můžete mi trochu přiblížit všední dny v misi?
To se těžko popisuje, tam je úplně jiný život než tady.

Jak vypadá takový den na základně? V kolik je třeba budíček?
Vstává se podle toho, jaké máme úkoly. Někdy je potřeba vstát ve tři ráno, jindy je to volnější. Chodí se do směn, každý má jiný rytmus. Den dopředu se obvykle dozvíme, jestli bude patrola. Připravujeme zbraně, staráme se o své věci. Sprcha, stříhání, třikrát denně jídlo...

Co volno? Zbude čas i na koníčky?
Ani moc ne. I když taky třeba koukáme na televizi nebo na filmy. Mám to štěstí, že pro mě je koníčkem práce.

V Afghánistánu jste byl poprvé, ale pokud vím, vaše první mise to není. Kde jste byl předtím?
V roce 2004 jsem zhruba na sedm měsíců odletěl do Kosova a v roce 2007 jsem strávil čtyři měsíce v Iráku. Následovalo pár let u útvaru, potom Afghánistán. Kluci, které jsme tam letos v březnu střídali, tam měli víc klidu. My to odnesli, protože s létem jsou povstalci aktivnější, dělají víc útoků. S nastupující zimou se opět stahují.

Předpokládám, že Afghánistán byl tím nejnebezpečnějším místem.
To určitě. I když ani v Iráku, kde jsme střežili základnu, to nebylo bez rizika. Tehdy tam hrozily raketové útoky.

Jak vás tak poslouchám, vy budete spíš kliďas. Vás jen tak něco nerozhází, že? Míváte strach?
Se strachem se dá bojovat.

Mám možná naivní představu, že vojáci v misích musí být tak trochu dobrodruzi, kteří potřebují k životu adrenalin. Vy ale na dobrodruha nevypadáte...
Ani se za něj nepokládám. Každý to má trochu jinak.

Co táhne do mise vás?
Líbí se mi, že nejde o stereotypní práci, nejste nikde „od–do“. Mě tam táhne ten kolektiv. Jsme parta, která společně pracuje na jedné věci, držíme spolu. Věříme si. Ponorkovou nemoc neznám. Vlastně je to určitý životní styl, který mi vyhovuje. Neobnáší žádné velké pohodlí, spíš naopak. Musíte mít fyzičku. V Afghánistánu jsme v autě naměřili padesát stupňů tepla, a to na sobě taháte kolem pětatřiceti kilo. Na vestě máte vše od vlastní lékárničky až po munici.

Vždycky jste chtěl být vojákem?
Od dítěte určitě ne, ale odmala jsem sportoval. Dělal jsem lehkou atletiku a bojové sporty. Tuhle práci máme tak trošku v rodině. Můj děda byl voják z povolání. Kapitán. Ve druhé světové válce bojoval proti fašistům v Itálii.

Odkud vedla vaše cesta do armády?
Já pocházím z Tanvaldu. V roce 1996 jsem nastoupil základní službu v Benešově. Sloužil jsem tam u průzkumníků a 4. brigády rychlého nasazení. A chtěl zůstat, jenže nebylo místo, tak jsem se jako vyučený truhlář vrátil k práci se dřevem. Ta vojna ve mně ale nějak uvázla a po dvou letech jsem uspěl ve výběrovém řízení do armády. Nastoupil jsem v Bechyni a postupně se dostal až do Žatce.

Jak vnímáte lidi, kteří vás mají za žoldáky, kteří si jedou do mise jen vydělat? Čtete některé internetové diskuse?
Teď už ne. Já jsem klidná povaha, ale tohle mě dokáže nadzvednout. Zvláštní je, že se mi nikdy nestalo, aby mi to někdo řekl přímo do očí. Nejhorší bylo, když jsme podobné hlasy četli i po tragédii pěti kolegů. To už bylo vážně moc. Fakt záběr na psychiku. Přitom tihle lidé píšou o něčem, čemu vůbec nerozumí.

Jakou roli v motivaci vojáků vyjet na misi hrají podle vás „vyšší ideály“, vlastenectví, svoboda? Souhlasíte s větou prezidenta Zemana, že se v Afghánistánu bojuje i za bezpečnost českých občanů?
Ano. Líbilo se mi, jak to prezident vyjádřil na Pražském hradě, když nám předával vyznamenání. Mluvil dobře. Ocenění si vážím, vlastně patří celé jednotce. Ten večer 28. října byl pro mě celkově moc příjemný.

17. listopadu roku 1989 vám bylo jedenáct let. Všiml jste si jako dítě, že se něco děje?
Ani moc ne. V té době jsem chodil do základky v Josefově Dole.

Sledujete politické dění v Česku?
Ono není moc kdy a po pravdě mě politika zase tak moc nebere. Hlavní události samozřejmě registruju, televizní zprávy někdy stíhám, ale překvapivě ani tady na Slapech nemám času nazbyt. Utíká to rychle, protože mám hodně cvičení a rehabilitace.

Takže se rychle se zotavujete?
Řekl bych, že se každým dnem zlepšuju, i když ještě po Novém roce půjdu na jednu operaci. Musím poděkovat personálu zdejšího ústavu i střešovické nemocnice, jak se o mě starají. Až do teď jsem neměl se zdravotníky skoro žádnou zkušenost. Sice jsme v Žatci výsadková rota a na padácích se klukům stalo plno úrazů, mě ale předtím nějak míjely. Nejsem zvyklý marodit. Pan primář říkal, že bych kolem 11. prosince mohl jet konečně domů.

Tím „domů“ myslíte kam?
Především do Žatce k mé jednotce. Domov je taky baráček u mámy v Jizerských horách, kde jsem od března nebyl. V Žatci navštívím svou přítelkyni, pak bych se rád podíval za holkama.

Za holkama?
Mám dvě dcery, sedm a deset let. S manželkou jsme rozvedení, ale holky se snažím vidět, jak to jen jde.

Známá věc – život vojáka se těžko kloubí s tím rodinným. Váš případ?Ano.

Maminka o vás strach nemá?
Mívala, ale už si zvykla. Vždyť je to dcera vojáka. Myslím, že na tom ceremoniálu na Pražském hradě na mě byla i trochu pyšná. Teď se hlavně chci dát rychle dohromady, abych mohl zas vyjet. Lékaři mi dávají naději.

Nadějně pro vás zní i rozhodnutí Sněmovny, která v říjnu schválila plán zahraničních misí na další dva roky. Afghánistán je i nadále prioritou. Jel byste tam znovu?
Se svou jednotkou bych jel kamkoliv, ale mezi misemi by měla být minimálně půldruhého roku pauza. Já vím, pro Afghánistán schválili tři sta lidí.

Teď jste se poprvé usmál. To při myšlence na návrat do mise?
Nejspíš. Nejsem zvyklý být v neschopnosti. Nemůžu se dočkat, až se vrátím do svého života. 


Hlavní zprávy

Nejčtenější

Letní radovánky v Německu. Na koupaliště raději s policejním doprovodem

Němečtí policisté dorazili urovnat jeden z násilných incidentů ve venkovním...

Teploty stoupají a s nimi i počet návštěvníků koupališť. Německo uvažuje o posílení bezpečnosti na plovárnách kvůli...

Češi stáli tři dny u dálnice v Polsku a čekali na pomoc. Porouchalo se jim auto

Čeští turisté, kteří čekali v Polsku na pomoc.

Pětičlenná rodina z Náchoda na svou cestu z dovolené jen tak nezapomene. Při cestě od Baltského moře se jí v Polsku...

Ukradl auto i s třemi dětmi. Dostihli ho v koloně, vytáhli a zlynčovali

Američtí policisté při dopravní kontrole ve městě Falcon Heights zastřelili...

Udělala chybu, z níž se snad již poučila. Zastavila s autem v americké Filadelfii před pizzerií, kam mířila za...

Známá britská youtuberka zahynula při nehodě na elektrokoloběžce v Londýně

Známá britská youtuberka Emily Hartridge na smíku z roku 2018

Emily Hartridgeová, populární britská youtuberka a televizní moderátorka, zahynula v Londýně při nehodě na...

Teenager přišel při protestu o oči, jeho obličej zasáhlo 52 gumových broků

Šestnáctiletý Rufo Chacon zraněný při střetu demonstrantů s...

Šestnáctiletý Rufo Chacón začíná zapomínat, jak vypadají barvy. Teenager přišel před čtrnácti dny o oči během protestu...

Další z rubriky

ODS chce spolupráci s dalšími stranami v boji proti ANO, Piráti nevidí důvod

Tisková konference ODS před jednáním Poslanecké sněmovny, na snímku předseda...

Předseda ODS Petr Fiala chce před parlamentními volbami v roce 2021 jednat o spolupráci se stranami, které patří do...

Spojeni Kyprem: byznys J&T pojí zbrojaře s bývalým primátorem Prahy

Sídlo společnosti J&T v Brně.

Dlouhá léta se nahlas spekuluje o tom, že slovensko-česká investiční skupina J&T pomáhá spravovat majetek kontroverzním...

Bouřky se prohnaly Českem. Strhlá střecha na Karvinsku poškodila několik aut

Silný vítr strhl v Českém Těšíně střechu autoservisu (21. července 2019)

Přes Česko se prohnaly bouřky spojené se silným větrem. Nejvíce škody evidují hasiči v Moravskoslezském a Jihomoravském...

Najdete na iDNES.cz