„Můj den mi připadá prázdný. Není v něm nic, o čem bych mohl večer doma vyprávět,“ obrátí ke mně na okamžik oči Lukáš Žďárský a pak dál hypnotizuje červenou na semaforu. Jen těžko se mi věří tomu, co slyším. Tenhle devětadvacetiletý mladík toho zatím stihl tak na tři životy dopředu.
Jedeme zrovna ze schůzky v bance, kde za deset minut vyřídil podpis půjčky na několik milionů. Budou se hodit, během pár měsíců chce totiž se svým nejlepším kamarádem Jakubem Zajícem vytvořit další unikátní projekt: změnit ulici, kde nyní chátrají staré sklady, na nové centrum Holešovic. Na jednom místě otevřou kavárnu, obchod, divadlo, tetovací salón, bistro, kino či pivotéku.
Žádný prostor nepronajímají, vše si chtějí zařídit podle svého. „Je to naše hračka. Nepočítáme, co z toho se nám nakonec vyplatí víc. Jen chceme, aby ty podniky byly podle naší představy,“ popisuje Lukáš.
A to znamená, že nic nebude konvenční. Tak třeba bistro - Lukáš i Jakub jsou zvyklí objednávat jídlo společně a dělit se o něj. Proto i na tomhle místě plánují, že obsluha rozdělí objednaný chod na tolik částí, kolik hostů sedí u jednoho stolu.
Uvnitř obchodu zase chtějí postavit velkou skleněnou krychli, ve které si člověk dotvoří nakoupené oblečení podle svého. Dostane barvy, malířský overal a před zraky ostatních zákazníků ho pocáká či pokreslí podle vlastní fantazie.
Tanečnice mezi dělníky
Vnitroblock, jak prostor v Holešovicích pojmenovali, má stále zatím blíž ke starým garážím a dílnám, tedy svému původnímu účelu. Hemží se to tu dělníky, elektrikáři a skláři. Mezi nimi se však proplétají mladí tanečníci, kterým za chvíli začíná lekce, občas proběhne fotograf či grafik z časopisu o designu.
Cesty vzhůru Nebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí? |
„Nemá cenu čekat, až bude vše hotové. Vždy si nasadíme pevné datum dokončení jedné části a to dodržíme,“ vysvětluje Lukáš. Ve Vnitroblocku proto už pár dní funguje taneční studio a své zázemí tu má i redakce magazínu.
Jenže tahle strategie má za následek i to, že Lukáš s Jakubem spí poslední týdny jen pár hodin denně. Občas se jim nepodaří ani to. „Vstáváme po páté, spát chodíme jak kdy... V jednu, ve dvě, ve tři ráno,“ krčí rameny Jakub. „Mívali jsme i lepší barvu,“ ušklíbne se.
Muselo to být už před nějakou dobou, protože Vnitroblock není prvním projektem, za kterým tahle dvojice stojí. Opuštěný drážní sklad na Smíchově proměnili před třemi lety na sportovní a kulturní centrum. A funguje dosud. Konají se tam pravidelné tréninky, koncerty i přednášky. O kus dál otevřeli ve staré truhlářské dílně kavárnu spojenou s galerií a uměleckými ateliéry.
Peníze? Co vyděláme, obratem investujeme dál
Radlická kulturní sportovna i Kavárna co hledá jméno jsou aktuálně ziskové, ale chtělo to trochu odříkání. „První místo jsme opravovali po večerech a víkendech a vkládali do toho naše výplaty z práce. S první velkou investicí do kavárny nám zase pomohli známí a rodina,“ přiznává Lukáš. Tvrdí, že teď jsou v provozním plusu. I proto si mohli dovolit mnohamilionovou půjčku. Všechny peníze jdou nyní do oprav Vnitroblocku, zbytek na splácení půjčky.
Místům, která proměňují, nechtějí ubírat na autentičnosti. Opraví jen to, co je nezbytně potřeba. Přelakují starou dřevěnou podlahu, zasklí okna, daří se jim zachraňovat i starý nábytek, který často stačí jen přečalounit. Do toho promítají své vlastní představy.
V jejich Kavárně co hledá jméno tak stojí pult vytvořený z opracovaného tunového kmenu spadlého stromu, kulturní sportovnu celou oblékli do námořnické modři. Vybírají si nábytek i nádobí od designérů nebo nechávají prostor vlastní fantazii.
„Vy už máte připravenou vizualizaci Vnitroblocku?“ ptám se, když se společně probíráme horami vzorníků látek. Lukáš s Jakubem zrovna místo oběda vybírají v čalounictví potahy na stará křesla do kavárny. „Jo, tady,“ směje se Jakub a poklepává si na čelo.
Mezi květinovými kousky látek působí ti dva trochu nepatřičně. Jsou ve sportovním, protože ráno do Vnitroblocku společně běželi ze svojí smíchovské kavárny, a trochu zaprášení, protože po snídani a vyřízení nejdůležitějších e-mailů se hned pustili do práce na stavbě.
Prvním otevřeným prostorem ve Vnitroblocku je taneční studio.
Pohled do Vnitroblocku. Napravo bude divadelní prostor, v garážích na levé straně najdete už příští rok třeba tatérské studio.
Dohadují se, jestli křesla nechají potáhnout tmavě modrou, nebo klikatou tyrkysovou, nakonec ale najdou vzorek, na kterém se oba shodnou bez výhrad. Jsou sehraná dvojka. Vše důležité rozhodují spolu, jinak si rozdělili práci podle toho, co jde každému z nich lépe: Lukáš obstarává schůzky, Jakub dohlíží na stavbu.
Drsní šéfové
Chvílemi se zdá, jak kdyby byli jeden člověk rozdělený na dva - sdílí zapálení pro práci, vizi i názory. Ale i tihle dva se umí občas pěkně pohádat. „Rozdíl proti ostatním je v tom, že do toho netaháme kamarádství. Když se seřveme, nebereme to ani jeden osobně, je to pracovní problém,“ popisuje Lukáš.
Sehraní, organizovaní, pracují na 120 procent. Tímhle přístupem však nasadili pro svoje kolegy laťku dost vysoko. Očekávají, že ti, co pro ně pracují, budou do projektu zapálení stejně, a mají na ně takové nároky jako na sebe. „Neumíme moc chválit,“ připouští Jakub.
Lukáš ŽďárskýNarodil se v únoru 1987 v Litvínově. Po gymnáziu odešel do Brna, kde vystudoval obor Management mezinárodních institucí a veřejné správy na Newton College v Brně. Hrál závodně florbal, věnuje se extrémním sportům (je certifikovaným instruktorem snowboardingu). Za službu Můjinstruktor.cz získal v roce 2008 ocenění pro Start-up roku. |
Přesto mají zájemců o práci dost. „Jde nám hlavně o to, aby lidé, kteří s námi chtějí dělat, byli nadšení do našeho konceptu. Největší radost nám ale dělá, když se přihlásí nějaký profík, který do týmu přinese disciplínu a zkušenosti,“ popisuje Lukáš.
A jejich projekty takové lidi opravdu přitahují. Dvaatřicetiletý Michal pracoval jako manažer v nadnárodní společnosti, teď už ale pár měsíců pomáhá Jakubovi a Lukášovi. Jeden den lakuje podlahu, druhý obíhá schůzky a pohovory... Jak je zrovna potřeba. Peněz má méně a pracuje o dost hodin víc, ale stejně by už neměnil. „Tohle totiž není práce, to je životní styl,“ vysvětluje mi, proč přerušil dobře nastartovanou kariéru v korporátu.
Kdybychom tuhle scénu vytrhli z kontextu, vypadala by taková oddanost asi naivně, možná až sektářsky. Jenže tenhle tým není žádná alternativní komuna. Mají spočítáno, že jejich projekty je budou dlouhodobě živit. „Mohli bychom to tu srovnat se zemí, postavit tu tři obytné činžáky a byty prodat. Jenže pro nás je vidina pasivního příjmu a práce, která nás baví, větším lákadlem než rychlý přivýdělek,” vysvětluje Lukáš.
Jsou to už tři roky, co opustili svá dosavadní zaměstnání - jeden v digitální agentuře, druhý ve farmacii - a začali si vyplácet mzdu z projektů, které už fungují. Zatím to stačí tak tak na nájem a obživu, ale Lukáš s Jakubem mají jasno - teď jdou všechny peníze zpět do Vnitroblocku.
Jejich projekty jim poskytují jiné „zaměstnanecké benefity“: pracují s týmem svých kamarádů, nikdo jim neříká co, kdy a jak dělat. Mají radost z obnovování opuštěných budov a tahle neobvyklá práce jim otevírá spoustu nových dveří.
Ptám se Lukáše, jestli přesto někdy, třeba ve chvílích největšího vyčerpání, zalitoval, že opustil jisté a klidné místo. „Ani na vteřinu,“ odpovídá bez zaváhání.
Od počítače na stavbu
Z čalounictví už jsme zpátky; je čas na další práci. Jakub vyměřuje místo na bar v nové kavárně, Lukáš se činí s penetračním nátěrem u cihlové zdi. „Jestli jsme zvyklí takhle makat odmala? Vůbec! Já dostal flexu do ruky poprvé až někdy na brigádě,” směje se Lukáš.
Jakub ZajícNarodil se v dubnu 1987 v Žatci, studoval na místním gymnáziu. Po maturitě odešel do Brna, kde na Newton College vystudoval Globální podnikání a management. Od roku 2009 žije v Praze. Ve volném čase se věnuje sportu, hrál závodně florbal. |
Učí se ale rychle, protože když se nad plány dohadují se stavbyvedoucím, jedná s nimi jako s parťáky. Kdo by to do nich řekl, když ještě před pár lety trávili oba celé dny před počítačem.
Poznali se na vysoké, oba studovali v Brně podnikání a management a oba po konci školy zamířili do Prahy. Lukáš do digitální agentury, Jakub do farmaceutické firmy. Po pár letech v korporátní firmě ale Lukáš narazil na její hranice. Vymyslel, jak zefektivnit systém, ale změnu se mu nepovedlo prosadit. Rozhodl se proto, že to zkusí po svém, a založil si vlastní agenturu.
Ještě funguje, teď už téměř bez Lukáše, který na ni nemá čas. Ale i díky tomuhle úspěchu mohli oba kamarádi zafinancovat proměnu první opuštěné budovy. Hledali místo na sportovní tréninky a opuštěný sklad na Smíchově jim jednou padl do oka. Dali si schůzku s majitelem, dohodli pronájem a pustili se do oprav.
Je to neuvěřitelná kombinace náhod a vlastní píle. Zdá se, jako by oba mladíci zatím z každé příležitosti vytřískali, co se dá. Na poloprázdný areál v Holešovicích se původně jeli podívat bez velkého očekávání - na pozvání kamaráda, který hledal místo pro své nahrávací studio. Teď je konec září a oni za pár týdnů otevřou Vnitroblock.
Stojí uprostřed prázdné haly a zrovna je napadlo, že by mohli jednu z cihlových zdí klikatě probourat a zasklít. V hlavách se jim rodí představa vertikálního pruhu světla, které dopadá do kavárny. Chvíli se dohadují, které cihly vybourat, až najdou variantu, na které se oba shodnou.
„Tak co teď?” ptá se Lukáš.
„Pátek odpoledne, čtvrtá pryč... Tak to balíme, ne?” kouká Jakub na hodinky.
Oba se hlasitě rozesmějí.
Jdou si pro sbíječky, čeká je další práce. Dneska opět skončí až nad ránem. Takhle vypadají ty „prázdné dny” v jejich podání.
Jak pracují Lukáš s Jakubem
|
