Proč jste se rozhodla začít veřejně mluvit o duševním zdraví?
Na začátku to vlastně bylo spíš o psychologii jako oboru. Sdílela jsem nadšení z toho, co studuji, mluvila o knihách a o tom, jak psychologie funguje v praxi. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem začala pracovat v neziskové organizaci Nevypusť duši a jezdit po školách, kde jsme se středoškoláky mluvili o duševním zdraví. Hodně mě překvapilo, jak silně na to reagovali. Nešlo o akademická témata, ale o velmi praktické věci – jakousi první psychickou pomoc pro chvíle, kdy člověku není dobře. Právě tato zkušenost mě vedla k tomu, že jsem podobný, srozumitelný a prakticky využitelný obsah začala tvořit i na sociálních sítích.
Jaká skupina lidí si nakonec k vašemu obsahu našla cestu? Jsou to právě středoškoláci?
Přes 80 % sledujících mám mezi ženami, to je celkem zajímavé. Jinak nejsilněji můj obsah rezonuje u mladých lidí zhruba mezi 18 a 30 lety, často na přelomu střední a vysoké školy nebo na začátku dospělého života, kdy se toho hodně mění a tlak výrazně narůstá.
Jaká témata mezi těmito lidmi rezonují?
Už samotné pochopení, že duševní zdraví není černobílé. Že člověk není buď „v pořádku“, nebo „nemocný“. Každý máme horší dny a psychická pohoda se u každého mění v různých obdobích života. Téma, které se dřív mohlo zdát jako něco, co se týká pár jedinců, dnes mladí vnímají jako něco, co se vlastně dotýká nás všech.
Jana Krejzová
|
Mluvíte o mladých lidech, k nimž především směřuje i váš obsah. V čem se podle vás liší psychické výzvy této generace od generace jejich rodičů a prarodičů?
Myslím, že jedním z hlavních rozdílů je určitá zmatenost a tlak v tom, co všechno bychom dnes měli vědět a zvládat. O psychologii a duševním zdraví se hodně mluví a často zaznívá, že bychom těmto tématům měli rozumět, abychom byli dobrými studenty, kamarády, partnery nebo rodiči, zkrátka dobrými lidmi. To ale může vytvářet obrovský tlak. Mladí lidé se proto často obracejí na sociální sítě nebo média, snaží se být informovaní a mít přehled. Jenže to se netýká jen duševního zdraví.
Čeho ještě?
Politika, klimatická krize, společenské problémy… Zkrátka neustálý pocit, že bychom měli mít názor, orientovat se a reagovat správně. A právě tento tlak na neustálou informovanost a správnost považuji za jednu z hlavních psychických zátěží dnešní generace. Faktem také je, že zatímco generace našich rodičů nebo prarodičů často čelila jasněji vymezeným tématům a měla konkrétního nepřítele, dnešní mladí lidé se potýkají s množstvím paralelních problémů. Těch témat je najednou tolik, že se v nich člověk snadno ztratí. A spolu s tím přichází i silnější pocit chaosu a hledání sebe sama ve světě, který je neustále v pohybu.
Máte pocit, že vaše tvorba na sítích pomáhá tomu tlaku trochu ulevit?
Tu otázku jsem si kladla hodně poctivě, natolik, že jsem ji řešila i ve svém výzkumu v rámci diplomové práce. Sama jsem si chtěla ověřit, jestli si jen nemyslím, že dělám něco dobrého, a přitom třeba jen nepřilévám olej do ohně. Negativní dopady sociálních sítí jsou známé a bylo pro mě důležité si zodpovědět, jestli má smysl do veřejného prostoru přidávat další obsah o duševním zdraví.
Jak nevyhořet? Umět říct „ne“ je základ duševní hygieny, radí psycholožka |
A na co jste tedy ve výzkumu přišla?
Na to, že sociální sítě jsou dnes pro mnoho lidí primárním zdrojem informací o duševním zdraví. A co je možná ještě důležitější – dávají jim pocit, že na své potíže nejsou sami. Sociální sítě v tomhle smyslu pořád plní svou původní funkci: propojují lidi, i když často anonymně. V oblasti duševního zdraví se to děje hlavně skrze velmi konkrétní a praktické věci. Například informace o tom, kde si říct o pomoc, kam se obrátit v krizových situacích nebo jednoduché tipy, co může člověk dělat, když mu není dobře a chce mít aspoň něco pod kontrolou.
Takže nemáte pocit, že sociální sítě jen škodí?
Určitě ne. Už jen to, že obsah přibližuje odborníky více k širší veřejnosti, je skvělé. Nejde jen o samotné informace, ale o pocit, že propast mezi mnou a odbornou pomocí není tak velká. Že existuje někdo, kdo mluví srozumitelně, je dostupný a dává najevo, že pomoc je na dosah.
Nevytváří to ale naopak tlak na odborníky, kteří na sociálních sítích vystupují? Přeci jenom si sítě žádají zjednodušení, které ne vždy prospívá.
To máte pravdu, ten tlak může být obrovský. Často se říká, že by si to člověk neměl tolik brát, ale pro mě je správnost informací extrémně důležitá. Stává se mi, že něco zveřejním s jasným záměrem, ale někdo si to vyloží jinak. A i když vím, že většina lidí to pochopí správně, řeším i ten jeden případ, kde to vyznělo zavádějícím způsobem.
Cítím odpovědnost nejen za samotný obsah, ale i za to, jaký obraz psychologie ve veřejném prostoru vytvářím. Záleží mi na mém oboru a nechci ho bulvarizovat nebo zjednodušovat tak, že ztratí svou podstatu. Naopak mám potřebu ho kultivovat, ukazovat, že má své místo, váhu a smysl. I když to na sociálních sítích není vždycky ta nejjednodušší cesta.
Jakou odpovědnost tedy nesou odborníci, kteří mluví o psychice na sociálních sítích? A nesou ji vůbec oni?
Myslím, že je to obecnější dilema, které se netýká jen odborníků, ale kohokoli, kdo vstupuje do veřejné debaty. Člověk má tendenci vyhýbat se kontroverznějším tématům a držet se bezpečných, nekonfliktních věcí. Jenže to je pro mě zároveň v rozporu s tím, proč na sociálních sítích vůbec jsem. Nechci mluvit jen k lidem, kteří se o psychologii už zajímají a hodně toho vědí. Smysl vidím v tom oslovit i někoho, kdo se s tématem duševního zdraví běžně nepotkává. Třeba rodiče, kolegy v práci nebo lidi, kteří si díky jednomu příspěvku poprvé řeknou: možná je to důležité téma, kterému stojí za to věnovat pozornost.
Technologie dětem berou klid. Vrátit jim ho můžeme jen my, říká psycholožka |
A co lidi, kteří z vašeho profilu odejdou?
Vnímám to podobně jako v jakémkoli jiném profesionálním vztahu, třeba v terapii. Člověk do něj vstupuje ve chvíli, kdy mu to dává smysl a pomáhá mu to. Když už to pro něj není aktuální, přirozeně odejde. Ne proto, že by to bylo špatné nebo že by byl s něčím nespokojený, ale proto, že už to v daném momentu nepotřebuje. Podobně je to i na mém profilu.
Říct si o pomoc
Jak poznat kvalitní psychologický obsah od toho, který může být zavádějící?
Často se říká, že by obsah o duševním zdraví měli tvořit jen odborníci, ale myslím si, že to tak jednoduché není. Existuje spousta účtů, kde lidé otevřeně mluví o své vlastní zkušenosti s duševním onemocněním nebo o tom, jak se cítí. Takový obsah může být inspirativní, může vytvářet pocit, že v tom nejsme sami, a v tomhle smyslu může být velmi podpůrný.
Zavádějící obsah podle mě začíná ve chvíli, kdy není jasné, z jaké pozice autor mluví, kdy se osobní zkušenost tváří jako univerzální pravda nebo odborné doporučení, případně kdy se složitá témata příliš zjednodušují bez kontextu. Pokud něco zní podezřele snadně nebo slibuje rychlá řešení, je dobré zbystřit.
Mladým jsme stvořili náročný svět, nejsou to sněhové vločky, říká psychiatr Horáček |
Kde podle vás končí edukace a začíná terapie?
Přála bych si říct, že ta hranice je jasná, ostrá a dobře definovaná. Není. To, co dnes vidíme na sociálních sítích, částečně přebírá roli, kterou dřív plnily různé poradenské portály nebo odborníci v médiích. Sociální sítě tento prostor výrazně rozšířily, ale zároveň ho udělaly méně přehledným. Pro mě osobně hranice edukace končí ve chvíli, kdy začíná konkrétní interakce zaměřená na individuální problém. Zároveň ale vím, že úplně se jí vyhnout nejde. Kdyby člověk jen sdílel dokonale připravené grafiky s odkazy na pomoc a žádný kontakt nenastával, ztratil by se pocit propojení a podpory. A právě ten lidé na sociálních sítích často hledají.
Nemůže ale popularizace psychologie paradoxně oddalovat vyhledání odborné pomoci?
Cílem osvěty a edukace o duševním zdraví podle mě není to, aby všichni chodili na terapii. Smyslem je, aby se lidé cítili lépe zorientovaní ve svém prožívání, věděli, kdy je něco ještě v pořádku, kdy už ne, a hlavně aby měli odvahu a nástroje říct si o pomoc ve chvíli, kdy ji potřebují.
Přijímat lidskost
Myslela jste si ještě před studiem, že psycholog má na všechno odpověď?
Víte, že trochu ano? Měla jsem představu, že psychologové jsou vědoucí bytosti, které mají život pochopený. Nejen život ostatních, ale i ten svůj. Studium a kontakt s reálnými psychology mi ale tento obraz dost rychle rozbily.
Jak to tedy vnímáte dnes?
Úplně opačně. Psychologie podle mě není o tom mít odpovědi na všechno, ale učit se klást lepší otázky a přijímat, že spousta věcí zůstává nejednoznačných. Paradoxně mi tohle poznání přišlo vlastně dost uklidňující. Člověk přestane mít pocit, že selhává, když si není jistý, a začne víc přijímat lidskost. Svou i ostatních.
S jakým typickým mýtem jste do studia psychologie šla?
Asi největší mýtus byl pro mě ten, že dospělý život je nějaký stabilní stav. Měla jsem představu, že dospělí lidé mají věci víceméně vyřešené, že psychická pohoda je něco, do čeho se člověk dostane a pak už to tak zůstane. Studium psychologie mi postupně ukázalo, že to tak vůbec není.
Lidé jsou rozmanití. Nejistota, kolísání a hledání k dospělému životu přirozeně patří. Nejde o to, že by někdo emoce neměl nebo ho náročné situace nerozhodily, ale spíš o to, jaké má strategie, jak se s tím dokáže vyrovnat a vrátit se zpátky do nějakého stabilního bodu. To pro mě bylo hodně důležité zjištění – že psychická odolnost není nepřítomnost potíží, ale schopnost s nimi pracovat.
Řekněte mi ještě, jaké to je být mladou psycholožkou v dnešním světě?
Je to hodně o balancování. Na jednu stranu si myslím, že je důležité brát svou práci jen jako práci, aby si člověk zachoval nějaké hranice. To určitě znáte taky.
Mladým chybí mentální odolnost, přehnaně je ochraňujeme, říká lektorka |
Povídejte mi o tom.
Právě. Na druhou stranu mám ale potřebu zůstat lidská a sama sebou, což je někdy těžké. Zvlášť s narůstajícími zkušenostmi a tlakem okolí. Také hodně přemýšlím nad tím, jakým psychologem bych sama chtěla být.
A už máte odpověď?
Inspiruji se u kolegů, u kterých si říkám: kéž by to byli moji psychologové. Líbí se mi jejich laskavost, lidskost a schopnost si ji zachovat i po letech praxe. To je pro mě vlastně jeden z nejdůležitějších orientačních bodů. Profesně se teď pohybuji na rozcestí. Baví mě akademické prostředí, kontakt s mladší generací psychologů i práce v týmu, ale zároveň mě láká terapeutická práce s lidmi. Jsem ve výcviku a čím dál víc cítím ten původní zápal, který jsem měla na začátku studia. A to je pro mě v téhle fázi možná nejdůležitější.
