Stárnoucí a nemocný prezident republiky Edvard Beneš přijal právě 25. února 1948 návrhy premiéra na změnu složení vlády. Vláda byla v té době v krizi, protože se koaliční strany nedokázaly dohodnout na politickém složení krajských policejních ředitelů.
Těch rozporů ve vládě bylo mnohem víc, ale výměna několika policejních ředitelů byla v té době chápána jako hrozba vzniku policejního státu. Ministři tří demokratických stran proto podali demisi a předpokládali, že to nejsilnější politická Strana takzvaně zabalí, celá vláda odstoupí a budou vypsány nové volby. Taková alespoň byla v naší zemi ústavní zvyklost.
Namísto toho premiér navrhl do vlády nové ministry, kteří souhlasili s jeho politickým kurzem. Strana začala po celé zemi vytvářet alternativní orgány státní moci (takzvané akční výbory) a s pomocí oddílů ozbrojených civilistů, svých sympatizantů, převzala moc ve státě. Tisíce studentů bylo vyhozeno ze škol, tisíce lidí přišlo o práci.
Demokratická část společnosti, včetně sokolů a legionářů, se nezmohla na odpor, protože výměna vlády vlastně proběhla podle litery zákona. A ozvat se později, to už člověk riskoval nejen práci, ale často také kriminál. Dlouhých čtyřicet let pak byl stát řízen podle „vědeckých principů“. Strana šla do ulic s heslem „Republice více práce, to je naše agitace“.
Všechno mělo být naplánováno, rozhodovat se mělo bez zbytečného blábolení. Pokud už byla diskuse nezbytná, měla probíhat pod vedením Strany a jejích členů. Je třeba podotknout, že uvedená změna řízení společnosti proběhla za nadšeného souhlasu většiny lidí. Kdyby se tehdy konalo referendum, tehdejší nejsilnější politická strana a její předseda by ho patrně vyhráli.
KVÍZ: Právě se vracím z HraduPo 25. únoru 1948 se Československo ocitlo na 41 let v područí Sovětského svazu. Vyzkoušejte, jak se vyznáte v událostech „vítězného“ února v testu, který připravil zpravodajský web iDNES.cz. |
Bez svobody po čtyři desetiletí
Jak je možné, že lidé v únoru 1948 ve své většině podporovali stranu, která jim na čtyři desetiletí vzala nejen svobodu, ale také ekonomickou budoucnost? Inu proto, že byli nespokojení se stavem tehdejší politické scény. Byli vystrašení nedávnou válkou, zaskočeni vlnou násilí, demagogie a primitivismu, která nás zalila nejprve ze západu a pak z východu.
Demokratický režim staré republiky měl celou řadu nedostatků a bylo ho možné oprávněně kritizovat ve spoustě věcí. Lidé viděli mnoho příkladů politické korupce. Snili o uspořádání, které by bylo sociálně citlivější. Kritizovat demokracii a nabízet populistická řešení, proto bylo nejspolehlivějším způsobem, jak získat pozornost veřejnosti, jak uspět ve volbách. Strana a další populisté každému něco slíbili. Zemědělcům půdu, dělníkům továrny. Penzistům důchody. A lidé těm snadným receptům na všeobecné štěstí uvěřili. Kdo by se jim mohl divit?
Těch, kteří předvídali, že návrhy Strany nás nedovedou ke světlým zítřkům, ale do temných dnů novodobého nevolnictví, bylo jen málo. A bylo tak snadné je umlčet nálepkováním. Že se narodili se stříbrnou lžičkou v puse a vyrostli v bavlnce. Že jde o salónní demokraty, kteří tu skutečnou - lidovou demokracii - nedokáží, nebo nechtějí pochopit.
Vrcholem takové demagogie bylo tvrzení, že šťourové, kteří varují před populismem a škodami, které zemi přinese, to vlastně s normálními lidmi nemyslí dobře. Že to jsou třídní nepřátelé.
Východní satelit
Dnes už dobře víme, kam nás tehdejší premiér a jeho strana dovedli. Z republiky, která patřila do desítky nejrozvinutějších zemí světa, udělali satelit východní velmoci. Stát, ve kterém byl nedostatek všeho, včetně toaletního papíru. O dobrých potravinách, nebo kvalitním spotřebním zboží ani nemluvě. Svou rádoby racionalitou a odmítáním demokratické diskuse z nás téměř udělali rozvojovou zemi.
Po 40 letech to naštěstí příslušníky politické elity přestalo bavit, protože své poddané sice mohli podle libosti dojit a šikanovat, ale pro kvalitní hifi soustavu, nebo třeba voňavé toaletní mýdlo si stejně museli zajít do Tuzexu, kde se prodávalo zboží z té zahnívající ciziny, řízené užvaněnými demokraty.
Jak je možné, že jim to vydrželo dlouhá čtyři desetiletí? Patrně proto, že autoritativní řízení přineslo i nějaké úspěchy. A o neúspěších se nesmělo mluvit. Odklon od diskuse z počátku skutečně znamenal rychlejší rozhodování a umožnil řešení některých problémů. Třeba naše dětské zdravotnictví, které díky centrálnímu plánování rychle zavedlo řadu myšlenek, formulovaných ještě před válkou, představovalo počátkem 50. let skutečnou světovou špičku. A podobných příkladů by se jistě dalo nalézt víc.
Velmi brzy se samozřejmě ukázalo, že něco přikázat je jenom půl úspěchu. Že ještě důležitější než nějaká řešení vynucovat je správná řešení nalézat. A to se bez demokracie s jejím věčným kritizováním, připomínkováním a namítáním, jestli chcete s jejím „žvaněním“, prostě neobejde. Naše země se postupně odkláněla od správného kurzu, zaostávala za vyspělými zeměmi, až skončila na mělčině reálného socialismu.
Dnes, stejně jako před sedmdesáti lety, je demokracie v defenzívě. A pokud se v zemi najde opravdu odhodlaná síla, která bude chtít prosadit jiný způsob řízení společnosti, tak se jí to možná podaří. Výročí Vítězného února nám ukazuje, že bychom na tom prodělali všichni a ti nejobyčejnější lidé nejvíc.
Protože přes všechnu oprávněnou kritiku a pochopitelnou naštvanost platí, že demokracie je uspořádání, ve kterém jsou nejlépe ošetřeny zájmy a práva ne jenom těch, kteří mají moc a peníze, ale především těch slabých.
