Jsou toho haldy. Na zahrádce rodinného domku nedaleko Prahy se vrší další a další alba s černobílými kontakty a šuplíky s diapozitivy, ochotní hostitelé přinášejí krabici se starými fotoaparáty: jsou v ní dvouoké zrcadlovky Flexaret, bakelitový Pionýr i kapesní Mikroma.
 |
Je to hotový fotografický poklad, obrazová kronika více než čtyřiceti let života v Československu. Stačí otevřít alba a vyskočí na vás úderníci u vysokých pecí, trafikantky na Václaváku, slečinky rozvalené na březích Vltavy, kluci v rádiovkách mastící hokej na Letné, ale i Antonín Novotný a Nikita Chruščov při partičce volejbalu nebo zadumaný Alexandr Dubček chvíli po svém odvolání z čela KSČ.
V krabicích s dokumenty se skrývá i pečlivě přeložený dopis, který Vilém Kropp dostal před více než šedesáti lety z Nizozemska. Vedení soutěže World Press Photo mu v něm píše, že za první místo v kategorii žánr mu posílá fotoaparát Rolleiflex T v hodnotě sto jedenácti guldenů a k tomu film od firmy Agfa v hodnotě padesáti guldenů.
Napište námPoznáváte chlapečka z fotografie Viléma Kroppa? Napište nám na adam.hajek@idnes.cz |
Fotograf odborářského deníku Práce tehdy nejprestižnější oborovou cenu na světě dostal za snímek nazvaný Malý provinilec. Je to rozkošná fotka: v mateřské škole se nad malým klukem sklání vychovatelka v puntíkovaných šatech a za cosi ho kárá. Chlapeček má ruce zaražené do kapes, poslušně zvedá oči k autoritě, ale nejspíš si myslí své...
Vtipný snímek dodnes připomíná doby chruščovovského tání, kdy fotografové východního bloku už nemuseli dokumentovat jen stavby socialismu, stranické sjezdy a průvody oslavující Stalina. Ukázali, že za železnou oponou žijí lidé s obyčejnými radostmi a strastmi a na Západě si toho všimli.
V pozůstalosti Viléma Kroppa se nacházejí tisíce snímků, které jsou unikátní výpovědí o životě v Československu. (3. dubna 2025)
Ne nadarmo se do éry opatrného uvolňování poměrů počítají největší úspěchy československých fotografů. Ve stejném roce jako Kropp hlavní cenu World Press Photo získal Stanislav Tereba se svým snímkem Brankář a voda, v kategorii sportovních fotografií zabodoval také Otakar Hůrka. „V tomto desetiletí se naši fotoreportéři prosadili způsobem, jaký už v následujících letech nikdy nezopakují,“ konstatuje Alena Lábová se své knize Česká novinářská fotografie 1945 – 1989.
S Krásným Tonym do Moskvy
Vilém Kropp se k fotografii dostal jako nadšený samouk. Rodák z Ostravy se vyučil nástrojařem a montérem, už od dětství ho však fascinovala temná komora jeho strýce Huga. Hrál tenis, a tak své první fotky pořídil na kurtech, kde se také seznámil se svou první ženou. Po válce nastoupil jako sportovní redaktor do deníku Práce, který ho v roce Stalinovy a Gottwaldovy smrti převelel jako fotoreportéra do Prahy.
Tehdy třiatřicetiletý nezmar v hlavním městě nasadil úctyhodné tempo. Kromě kombajnistů, spartakiád a stranických sjezdů dokumentoval atletická klání, módní přehlídky a ruch na Václavském náměstí, kde Práce sídlila. V roce 1958 ho vybrali do doprovodu Antonína Novotného při cestě do Sovětského svazu. Kropp se tak jako jeden z mála zahraničních novinářů dostal na Chruščovovu soukromou daču.
 |
Z prezidentské tour Moskva – Leningrad – Tbilisi – Stalingrad – Kyjev tehdy vyšla útlá fotografická kniha Cesta přátelství s úvodem z pera básníka Františka Branislava: „Vydejme se na cestu, milý čtenáři, vydejme se do Sovětského svazu, který v dobách propastných stává se mostem, který v čase nebezpečí válečného požáru je bdělým strážcem míru...“
Krásný Tony, jak se generálnímu tajemníkovi a prezidentu v jedné osobě přezdívalo, je v Kroppově archivu zastoupený velmi hojně, jeho práci si však pochvalovali i další potentáti. „Husák měl strašně tlusté brýle, takže se sám sobě nelíbil. Jednou ho fotil dav fotografů a Husák si vybral Vilémovu fotku. Líbila se mu a chtěl, aby ho příště fotil zase ten člověk z deníku Práce. Ale to bylo jen jednou,“ vzpomíná pro iDNES.cz Kroppova žena Marcela.
Jeho nejslavnější fotka vznikla o rok později a poprvé se objevila na obálce týdeníku Květy, rodinného obrázkového časopisu se stotisícovým nákladem. Nutno dodat, že snímek tehdy vyšel kolorovaný a zrcadlově obráceně – nejspíš se to tehdy grafikům hodilo. Kdy a kde mezinárodně oceněný snímek vznikl, nevíme, v archivech se nedochovalo ani jméno malého provinilce.
Malý provinilec Viléma Kroppa na obálce časopisu Květy (1959)
„Byla to náhoda,“ popisovaly Květy o deset let později vznik snímku. „Kropp fotografoval v pražské mateřské školce a za svými zády zaslechl vyčítavý hlas učitelky. Otočil se a zmáčkl spoušť fotoaparátu. Záběr se pak snažil ještě zopakovat, ale marně. Kouzlo bezprostřednosti a ryzí opravdovosti již bylo setřeno.“
Kropp přiznával, že ocenění mu pomohlo, v jednom z následujících ročníků World Press Photo dokonce usedl v porotě. Dál fotil nekonečný ruch na Václaváku a v srpnu 1968 zde zachytil i protesty proti invazi. Jeho dva synové po okupaci emigrovali do Rakouska za svým strýcem (tenistou Jiřím Parmou, který mimo jiné trénoval malou Martinu Navrátilovou) a Kropp tak měl co vysvětlovat, v novinách však zůstal až do začátku osmdesátých let.
Po revoluci si se svou druhou ženou otevřel v Berouně knihkupectví a malou galerii a stal se nepřehlédnutelnou postavou místního společenského života. Když v roce 2012 zemřel, zanechal po sobě obsáhlou fotografickou pozůstalost, která stále čeká na zpracování.
Jeho rodina přiznává, že na utřídění a případnou digitalizaci tak ohromného množství fotek nemá čas ani sílu. Jen čas od času ze skříní vypadne unikátní fotka, kterou ještě nikdy neviděli: Například Louis Armstrong během svého koncertu v Lucerně v roce 1965 nebo Jan Werich, jak z legrace fotí fotícího Viléma Kroppa.
„Jsou toho asi tři skříně. Negativy a kontakty z doby, kdy byl redaktor, to měl vždy pečlivě očíslované. K tomu byl notýsek, kde ke každému číslu bylo napsáno, kdy a kde byla pořízená. Jenže notýsek časem ztratil a když odešel z Práce, tak nastoupily igelitky. Měl stovky igelitek plné fotek, takže když něco hledal, hledali jsme všichni,“ vzpomíná Marcela Kroppová.
