V uplynulém roce se poměrně značnému zájmu odborníků i laiků těšilo rodinné právo. Předně parlament schválil významnou novelu zákona o rodině a občanského zákoníku, jež přinesla řadu podstatných změn včetně nové úpravy sňatků, rozvodů, majetkového společenství manželů, totiž společného jmění, předmanželských smluv atp. A naopak Poslanecká sněmovna nesouhlasila s návrhem předpisu o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Za druhý počin se zákonodárcům po zásluze dostalo kritiky od tolerantnější části populace. Snad nikdo kompetentní však v této souvislosti nepoukázal, že podobně jako homosexuálové jsou v obtížné pozici z hlediska právní úpravy majetkových poměrů i nesezdané páry mužů a žen, které spolu trvale žijí jako druh a družka. Nepočínají-li si při správě majetkových záležitostí dostatečně obezřetně a se znalostí věci v předstihu neučiní příslušná opatření (např. pořízení závěti), těžko se vyvarují překvapení z tvrdosti právní regulace, jež se jim bude pochopitelně jevit nespravedlivá. Nejen lékaře, i právníky mnozí navštěvují, když už je pozdě... Párů sdílejících životní osudy v neformálním svazku bez požehnání úřadu nebo církve pozvolna přibývá nejen mezi mladou generací. To je realita, kterou musíme přijmout. Nevím, zda v sociologii, ale v právu se nesezdanému soužití muže a ženy přesto nedostává pozornosti, jaké by si zasluhovalo. Právní řád ovlivněný tradičním pojetím rodiny a vztahů mezi mužem a ženou vesměs nechrání neformální svazky tak, jako hájí instituci manželskou. Občanský zákoník, který základním způsobem upravuje majetkové poměry občanů, vůbec pojem druh a družka nezná. Faktické soužití se skrývá za termíny jako domácnost, osoba blízká a osoba spolužijící. Druh a družka jsou znevýhodněni obzvláště v oblasti dědického práva, které je zařazuje až do druhé a třetí dědické skupiny. A tak mají před nimi, jakožto pouhými spolužijícími osobami, při dědění ze zákona vždy přednost potomci. A pokud tito nedědí, musí se o majetek dělit s manželem či manželkou (jestliže se druh či družka opomněli nebo nestihli rozvést), a dále ještě s rodiči nebo sourozenci zesnulého partnera. Podstatně složitější než manželé to mají nesezdané dvojice i při přechodu nájmu bytu, jestliže partner-nájemce zemře. Manžele na rozdíl od druha a družky chrání společný nájem bytu. Netrval-li nesezdaný svazek alespoň tři roky, nemohou druh a družka při přechodu nájmu konkurovat příbuzným zesnulého. A ještě svízelnější situace nastane, když užívací právo nepřechází ani na příbuzné, pak druh ztratí bydlení úplně. Zákon o rodině upravuje alimentační povinnost pouze mezi dětmi a rodiči, mezi ostatními příbuznými, mezi manžely, a to i po rozvodu; na druha a družku nepamatuje. Výživu si nesezdaní partneři navzájem poskytují na základě dobrovolnosti. Když jeden z nich, byť po mnoha letech, opustí společnou domácnost a druhý není schopen se samostatně živit (kupříkladu z důvodu péče o nezletilé dítě nízkého věku anebo o několik dětí), nevznikne mu na rozdíl od manželů nárok na výživné. Zabezpečeny po této stránce budou pouze společné děti partnerů. V oblasti práva sociálního zabezpečení se pojmu druh a družka užívá. Kupříkladu se přihlíží k partnerovi jako společně posuzované osobě při výplatě dávek státní sociální podpory či při stanovení životního minima. To však nepřináší efekt druhovi a družce, nýbrž spíše úsporu státnímu rozpočtu či pojistným fondům; určité výhody plynou v nemocenském pojištění. Penzijní pojištění poskytuje plnění pouze vztahům založeným na formálním svazku, neboť základní podmínkou přiznání důchodu vdovského a vdoveckého je, že mezi zesnulým a pozůstalým existovalo manželství. Z manželství vedle řady výhod vyplývají i povinnosti a závazky, a proto pro druha a družku nelze požadovat více práv, aniž by je doprovázely povinnosti. Přestože nižší ochrana partnerů v nesezdaném svazku bude asi vždy daní za nekonformnější způsob soužití, neformální svazek muže a ženy by si v některých ohledech určitě zasluhoval legislativní zrovnoprávnění se svazkem založeným na manželství.
RICHARD W. FETTER, Autor je právník
