Diskuze o tom, jak se ženy cítí ve veřejném prostoru a že to není bezpečně, se na sociálních sítích znovu otevřela po zavraždění třiatřicetileté Britky Sarah Everardové. Mladá žena se vracela domů, kam však nikdy nedošla. Byla zavražděna.
Ženy začaly v návaznosti popisovat, jak se staly terčem slovního i fyzického obtěžování na veřejných místech či byly pronásledovány neznámými muži. Vypráví také o tom, že často musí chodit delší cestou, protože vede po osvětlených ulicích. Nebo že nemohou v klidu poslouchat hudbu pro případ, že za nimi někdo jde. Nezřídka také svírají pepřový sprej nebo klíče mezi prsty.
60 procent žen mění kvůli obavám o vlastní bezpečnost své chování. 44 procent z nich uvedlo, že se vyhýbají místům/lidem. 16 procent pak po setmění raději nevychází ven. Stejně se chová je 22 procent mužů. Zdroj: Institut pro kriminologii a sociální prevenci |
Otázky spojené s bezpečím totiž úzce souvisí s rovností žen a mužů. Ženy mají obecně větší pocit strachu, že se stanou obětí trestného činu. Podle statistik jsou přitom nejčastějšími oběťmi muži, kteří ale také patří k většinovým viníkům trestných činů.
Největší obavy mají ženy ze znásilnění a dalších trestných činů spojených se sexuálním násilím. Ženám tento strach o vlastní bezpečí také výrazněji komplikuje život.
Podle zprávy Institutu pro kriminologii a sociální prevenci své chování mění 60 procent žen oproti 22 procentům mužů. 16 procent dotázaných žen pak uvedlo, že nechodí ven po setmění.
CatcallingZahrnuje pískání, pokřikování, nevyžádané komentáře, návrhy či poznámky se sexuálním podtextem mířené na ženy. Jedná se o součástí rape culture (kultury znásilnění). Ta zahrnuje mimo jiné zlehčování násilných trestných činů nebo jejich popírání a degradování žen na sexuální objekt, tolerování sexistických vtipů a podobně. |
Mužské nepochopení situace
I proto ženy vyzývají muže, aby na podobné chování reagovali a nenechávalo je lhostejnými. Někteří se totiž stále zdráhají pochopit, že ženy jsou ve veřejném prostoru pravidelně terčem obtěžování s explicitně sexuálním podtextem, tedy v lepším případě takzvaného catcallingu. V horších případech se pak stanou oběťmi napadení či stalkingu.
„Tak nemají nosit sexy oblečení. To je jako se zbožím v supermarketu, když to takhle vystavují, tak ať se pak nediví, že si chlap sáhne,“ komentují někteří jedinci na sociálních sítích.
„Zavolat na holku kompliment přece není nic špatného, měla by být ráda. Kdysi byl svět ještě v pořádku a holky se na mě po komplimentech usmívaly. Teď mi akorát nějaká mužatka plivne do obličeje,“ míní další.
„To bych jako měl přejít na druhý chodník, aby se slečinka necítila v ohrožení? A to mám jako přecházet třeba dvakrát?“ nechápe další, proč je pro ženy nepříjemné, když se za ní na ulici někdo drží. „Tak nemá chodit sama,“ uzavírá dobrou radou další.
Jsou to však právě muži, kteří musí pomoct zajistit, aby se ženy na ulicích cítily alespoň o něco bezpečněji. Jak vytvářet bezpečný veřejný prostor mužům radí také instruktor sebeobrany Pavel Houdek:
1 Nezírejte
„Nezírejte na cizí ženy, ani když na sobě mají ‚sexy‘ oblečení nebo hluboký výstřih. Nestojí o to. I když je to rána pro vaše ego, věřte, že cizí žena takto není oblečená kvůli vám. O vaše okaté pohledy nestojí,“ radí Houdek. Jak podotýká, zírání není kompliment. Je nepříjemné a obtěžující.
„To pochopitelně neznamená, že se na ženu nemůžete ani podívat. Zíráním myslím dlouhé, okázalé, upřené zírání, které je druhé straně očividně nepříjemné, ale vy v něm i přes to pokračujete,“ doplňuje.
Jana„Jako mladší jsem ráda nosila sukně a boty na podpatku. Jenže pak začali opravovat ulici, přes kterou jsem chodila do školy. Dělníci na mě několikrát pokřikovali, jak jsem sexy a jestli bych někam nezašla, často to bylo dost oplzlé. Bylo mi to tak nepříjemné, že jsem se nejen začala té ulici vyhýbat, ale postupem času jsem pořád častěji sahala po kalhotách,“ popisuje například dvaadvacetiletá Jana. „Kamarádi se mi smáli, ať jsem prý ráda, že jsem hezká, že je to kompliment. Jedna kamarádka mi dokonce záviděla, protože na ni nikdo nepokřikoval,“ konstatuje s tím, že nejčastějším argumentem pořád zůstává to, že by podobné pokřikování mělo ženám lichotit. |
2 Nekomentujte
„Nevolejte, nepískejte, nemlaskejte ani netrubte na ženy. Nekomentujte a nehodnoťte jejich těla,“ vyzývá Houdek a dodává, že pro ženy to není pochvala a neudělá jim to radost. Opět však platí, že kompliment kamarádce je samozřejmě v pořádku. „Komentovat zadek cizí paní na ulici už nejspíš ne,“ dodává.
„Není to zábavné ani legrační,“ říká s tím, že nedělat to nestačí: „Když to udělá někdo jiný, dejte najevo, že to není v pořádku, a vymezte se proti tomu.“
3 Nesahejte
Houdek dále apeluje, aby muži nesahali na cizí ženy bez dovolení. A to ani když jim pomáhají, pouští sednout nebo do dveří.
„Vaše doteky nejsou uklidňující, jak si myslíte. Zpravidla je to spíš naopak,“ vysvětluje.
Monika„Stála jsem u baru a objednávala si pití. Přišel ke mně nějaký chlap, stoupl si vedle mě a sáhl mi na prso. Ne náhodou, úplně záměrně. Prostě jen tak, jako kdybych byla nějaký kus masa. Cítila jsem se tak odporně, že jsem z diskotéky už neměla vůbec radost a odešla jsem domů dřív. Tričko s výstřihem, které jsem měla na sobě, jsem vyhodila. Zhnusilo se mi,“ popsala. |
4 Respektujte slovo ne
„Ihned, napoprvé a bez dalších řečí. V jakékoli situaci,“ uvádí Houdek s tím, že slovo ‚ne‘ v žádném případě není pozvánka k dalším otázkám, přesvědčování nebo nátlaku či hra na cudnost.
„Ne je ne,“ podotýká.
Anonymní„Často se mi stává, že na mě kluci dotírají, i když jim řeknu, že nemám zájem. Jako kdyby pro ně ‚ne‘ znamenalo ‚snaž se víc‘. Nejlépe funguje říct, že mám přítele. Jenže to je ponižující. Nepřestanou to na mě zkoušet proto, že se to nelíbí mně, ale přestanou, když si myslí, že by se to nemuselo líbit jinému klukovi?“ |
5 Dávejte prostor
Respekt a nenarušování prostoru žen je významnou součástí celého problému. „Na prázdné ulici nebo třeba v parku při běhu může cizí muž osamělou ženu děsit,“ vysvětluje. „Dejte ženám prostor, nechoďte ani neběhejte těsně za nimi, dejte si odstup.“
Jak dále podotýká, žena nemůže vědět, že zrovna vy jste „ten hodnej“.
Být připravená se bránit není urážka mužů, jako si to vyložil například anonymní uživatel Twitteru, který označil běžkyni, kterou vyděsil, za hysterku.
Jsem sexualni nasilnik.
V klidu si bezim, kdyz me o neco malo rychleji predbehne random slecna.
Moje telo, bez ucasti mozku, srovna krok a tempo, odstup tak 4-5 metru.
Behem pul minuty strasnej jecak at tahnu a koukam na namireny peprak.
Holky, nelbnete...
#beh #haraseni
Jak Houdek zdůrazňuje, předchozí doporučení nejsou žádná neměnná pravidla nebo dokonce zákon. „Spíše jde o body k promýšlení pro ty, co v sobě mají přirozenou empatii a nechtějí lidi děsit,“ upřesňuje.
Tenhle příspěvek je určený mužům.
⏰ Je čas začít u sebe.
⚠️ Pokud jako muži chceme, aby byl veřejný prostor bezpečný i pro ženy, nemůžeme to házet na ženy.
❓ Co můžeme udělat my?
️ Nezírat na ženy, ať na sobě mají cokoliv.
Nekomentovat cizí těla.
Nesahat na cizí ženy.
Respektovat ne.
✔️ Respektovat jejich osobní prostor.
Nedávat blbé a nevyžádané rady.
Naslouchat.
#respekt #spolu #osobnihranice #heforshe #osveta #predsudky
„Neříkejte ženám, že nemají chodit samy v noci ven. Neříkejte ženám, co si nemají oblékat, aby se jim něco nestalo. Neříkejte ženám, co mají a nemají dělat s vlastním tělem. Neříkejte ženám, že chlapovi se nikdy neubrání,“ radí mužům na závěr.
Často totiž právě takové rady a komentáře ženy slýchají. A stejně jako v případech domácího násilí či znásilnění se také u přepadení objevuje fenomén takzvaného victim blamingu, tedy obviňování oběti.
Právě tato strategie, mnohdy naučená a aplikovaná nevědomě, umožňuje ostatním, aby se od toho, co se dotyčné stalo, distancovali. Nemusí si pak připouštět vlastní zranitelnost a pravděpodobnost, že se oběťmi sami stanou.
Jak Houdek uzavírá, klíčové je především naslouchat a snažit se pochopit, že ženská zkušenost je jiná než ta mužská.
