Podle vás to byla nešťastná náhoda. Kde se stala největší chyba, že to muselo dojít až tak daleko?
Teď už to vím. Hned zpočátku jsem nerozpoznala, že má rysy tyrana. Protože domácí násilí nemá zpočátku takovou intenzitu, do jaké časem dospěje. A bohužel, pak už je to v takové fázi, že týraná žena většinou není schopna z takového manželství odejít.
Vašim dvěma dcerám manžel přikládal zbraň ke spánku, vás topil ve vaně. Jak jste to mohla tak dlouho vydržet?
To je právě ono, že to zpočátku nedokážete rozpoznat. A později, když už se chcete rozvést, tak vám manžel vyhrožuje zabitím – ne vaší osoby – ale zmrzačením nebo zabitím dětí. Křičí na vás, že už je nikdy neuvidíte. A to už nejste schopna... to on už opravdu nedovolí, abyste utekla z toho vztahu.
Kamila Velikovská on-line na iDNES.czManžel vás jednou uhodí a potom se omlouvá, že se to už nikdy nebude opakovat. Samozřejmě, že se to opakuje a stupňuje. Třeba mě manžel ve dvě hodiny v noci skopal z postele a doslova chtěl, ať se postavím do pozoru, salutuji a pozpátku zpívám rakouskou hymnu. A já ani nevím, jak rakouská hymna zní dopředu. Nebo v noci budil dcery, aby přesně řekly, kde se přes den pohybovaly. To už je opravdu ten vrchol. Ale začíná to psychickým ponižováním a potom následují tresty.
Jak vás manžel trestal?
No, většinou jste buď musela sedět u jeho nohou jako pes, nebo vyloženě se nechat bít a ještě mu o to říct. Kolikrát mě chytil za vlasy a tahal mě po koberci.
A jak vypadalo to psychické ponižování?
Většinou je to ponižování stylem – podívej se na sebe, jak vypadáš, s takovou obludou nikam nemohu, stydím se za tebe, neumíš vařit, neumíš... Je to jako sněhová koulička, kdy se to nabaluje, a vy sama najednou uvěříte, že opravdu nic neumíte. Že jste k ničemu a ošklivá. Rozumíte mi? Člověk se snaží vyhovět jeho přáním, ale potom už jsou taková, že jim ani vyhovět nelze.
Co byl spouštěcí impulz k té jeho agresivitě?
První políček jsem dostala ještě před svatbou, to jsem byla ve třetím měsíci těhotenství. Nabídla jsem mu totiž k večeři krabičku sardinek a on mi řekl, že je nemá rád.
Jak jste na to reagovala?
Byla jsem v šoku. Pak za mnou přišel a omlouval se, že je unavený z práce a že se to už nebude opakovat. Člověk tomu na chvíli uvěřil, protože si podvědomě přál, aby se to už nikdy neopakovalo.
Jenomže ono se to opakovalo.
Když holky chodily do jesliček, tak už jsem do práce chodila s modřinami a monokly pořád. Samozřejmě, že se mě tenkrát někteří lidé zeptali, co se děje. Jenomže, víte, ta žena se za to stydí. Cítí strašné ponížení a říká si, že manžel má pravdu, že je opravdu neschopná a ošklivá. On vám pořád opakuje, že jste jenom jeho majetek, že si s vámi může dělat, co chce, že se nikam nedovoláte...
Jednou v zimě, když jste se sprchovala, vás nahou popadl ze sprchy a vyhodil ven na sníh. To ta jeho agresivita vybuchovala opravdu jen tak z ničeho, nebo měl nějaký důvod?
To bylo takové chvilkové rozhodnutí. Jak se říká, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Když jsem mu uvařila kávu, řekl mi, že sladí dvě kostky. Dávala jsem mu tam dvě. Zeptal se – dalas mi tam cukr? Ano, dvě kostky, tak jak sladíš. A bylo to špatně, protože od té chvíle sladil kostku a půl. Takže potom shodil hrnek ze stolu – utři to, zvedni to. Jakmile jsem se shýbla, tak mi začal šlapat po ruce i s tím hrnkem.
Manžel byl na veřejnosti úslužný, pozorný
Některé čtenářky teď třeba napadne, že by mu tu kávu chrstly do obličeje a řekly – tak si ji slaď sám. Proč to žena v situaci, v jaké jste byla vy, neudělá?
Tohle mi vysvětlila až paní psycholožka ve vazbě, že jde o syndrom týrané ženy. Já jsem o tom slyšela poprvé, ale pak jsem dostala spoustu dopisů od žen, co jsou na tom stejně, jako jsem byla já. A je to jako přes kopírák. Třeba jedna paní mi napsala: „Tito psychopati nikdy nepřestanou, byly jsme jejich majetkem a oni nesnesou, abychom se od nich odpoutaly. Musím žít dál kvůli dětem. Ty mně dávají smysl žít.“ Víte, je to taková bezmocnost, beznaděj, že vlastně nemáte kam jít. Sama si řeknete – dobře, vezmu si jenom to, co mám na sobě, a uteču. Ale co ty děti? Vy byste mu přece také nenechala děti.
Také vás topil ve vaně. Naštěstí vás tehdy zachránili sousedi, kteří k vám vtrhli a násilím ho od vás odtrhli. Ale co bylo tím impulzem, proč to udělal?
Že jsem se koupala a nesprchovala. Jenomže když jsem se sprchovala, tak se mě ptal, proč se sprchuji, že plýtvám hodně vody. Když jsem si zase napustila vanu, tak že se nemám co koupat. On si prostě důvod našel vždycky. Cokoliv jsem udělala špatně, tak mi vždycky bylo řečeno – klekni přede mnou a popros, abych tě potrestal. Bylo u toho i více svědků. Třeba i moje maminka nebo kdokoliv i z jeho rodiny. On napadal i svého otce, kterého bil.
Co dělala maminka, když viděla, jak vás týrá?
Byla bezradná. Protože můj manžel ji vyhodil z bytu a ona upadla ze schodů. Zakázal jí jakýkoli kontakt se mnou i s vnučkami, protože má na mě špatný výchovný vliv.
Proč ho maminka poslechla? Proč to nešla nahlásit na policii?
Moje maminka, když jí dcery telefonovaly – babičko, prosím tě, on tady obíhá se sekyrou, my se ho strašně bojíme – šla na policii. Ale tam jí bohužel bylo sděleno, že jsme jiný okres než ona, ať si stěžuje někde jinde. I my jsme mnohokrát volaly policii, aby přijela. No a když přijeli, řekli – to si musíte nějak dohodnout sami, my nemáme čas na manželské hádky, vy jste pro nás málo zmlácená. Někdy udělali zápis, někdy ne, ale většinou to tímhle skončilo. A potom už nevěříte ani té policii.
Neměla maminka přece jen víc bojovat?
Asi zřejmě nevěděla jak. Kolikrát jí telefonoval do tří hodin do rána. A když típla mobil, tak jí volal pořád dokolečka, takže ten mobil drnčel a drnčel. A když ho vypnula, tak volal na mobil jejího manžela nebo na pevnou linku. A manžel jí říkal, ať nezavěšuje, že si to s ní vyřídí, že už jede za ní. A jestli mě tam míní ubytovat, že to s ní nedopadne dobře. Vyloženě říkal, že ji nechá srazit autem. Na přechodu se ti může stát nehoda – tahle slova použil. A stejně tak to bylo s mými dcerami. Dokonce na tu starší s autem najížděl.
V 57 procentech případů domácího násilí jsou svědky týrání matky děti. U vás to tedy bylo stejné.
Ano. A teď už také vím, proč si nepřál nikdy syna. Protože syn se dokáže postavit i svému otci. Vždyť se staly případy, že syn nenechal bít svoji matku. Manžel dcery odmalinka ponižoval stylem – jak žereš, ty tlusté prase – a choval se, jako by to ani nebyl jejich otec. Nikdo neví, jak se mu snažily zavděčit, aby měly jeho lásku, jeho pohlazení.
Vaše mladší dcera, když jí bylo 17 let, tak se otci postavila.
To byla taková náhoda. Manžel mi dal zase pár facek a Verunka už to nemohla vydržet. Skočila mezi nás a tu facku mu vrátila. A řekla mu: „Jakmile budeš bít mamku, tak já budu bít tebe.“ Ale vy nevíte, co to pro mě bylo v tu chvíli. Já měla šílený strach, že jí hodně, hodně ublíží. Ale on zůstal stát v šoku.
Dotkl se jí po této události ještě někdy?
Potom už ne. Ale Verunku napadl, když měla zhruba rok a půl. Tenkrát jí dal takovou facku, až spadla ze židličky. Důvod byl ten, že nerozkousala maso, že ho vyplivla. Já nevím, já mám za to, že pokud to dítě nerozžvýká těmi zoubky, tak to běžně dělá, že to vyplivne. To byla taková rána, že Veronika delší dobu neslyšela na jedno ouško a opravdu jsem se bála, že bude hluchá.
A zkusila jste se mu někdy, aspoň v těch počátcích, postavit vy sama? Říct mu – já od tebe odejdu, nebo mu taky jednu vrazit.
Jednou jsem si zkusila mu facku vrátit. A potom jsem přijela k mamince a měla jsem ještě asi týden jeho otisky na krku. Ale on mě vždycky dostal přes ty děti. Já sama bych opravdu odešla. Podívejte – tady mi jedna paní píše, že se chtěla rozvést a manžel jí odvezl děti a šest týdnů nevěděla, kde jsou. A pak jí řekl – pokud se budeš chtít rozvést, tak ti uříznu hlavu a dětem taky. Asi jsou to psychopati a tam se nedá řešit nic. My jsme s manželem, když tehdy začaly různé psychologické poradny, jeli za paní doktorkou a ta mně vyloženě řekla – tady já nic nezmůžu, tady by mohl pomoci pouze psychiatr. A psychiatr mi řekl, že by manžela léčil, ale že by s léčbou musel souhlasit.
Jak se vlastně takový násilník dopředu pozná? Protože podle odborníků jsou právě tito surovci v drtivé většině vnímáni v zaměstnání jako velice slušní, rozvážní, důvěryhodní lidé.
Přesně, jak jste řekla – na veřejnosti byl manžel takový ten úslužný, pozorný, dokonce mi otevíral dveře. Ale potom nejhorší je, když se ty dveře zavřou.
Kdybyste mohla dát radu čtenářkám – jak dopředu rozeznat, že jde o muže, ze kterého se časem vyklube nebezpečný tyran?
Je to taková až moc přehnaná pozornost na vaši osobu. Třeba když přijdete na rande a on vám přinese tu kytku a nezeptá se – miláčku, jak ses měla? Ale – kde jsi celý den byla? Už jste vlastně jeho kořist a on muž s tím kyjem, který si vás vybojoval a teď si vás potřebuje zmapovat. A potom když vám telefonuje, tak ne z důvodu – lásko, kam půjdeme na večeři, ale – kde jste? On potřebuje slyšet i to okolí, ten hluk. Takže vy když řeknete – zlato, teď nakupuji, zavolám později, teď nemohu, a pokud on vám telefonuje pořád – broučku, a koho tam máš a s kým jsi, tak to už je ono. Jste pod jeho kontrolou a jenom jeho majetek a neexistuje, abyste udělala cokoli, aniž o tom ví.
Na některé ženy to může působit ne jako varování, ale jako láskyplná starost.
Na mě to zpočátku také tak působilo. Zřejmě proto, že lásku svého otce jsem nepoznala, protože moji rodiče se rozvedli, když mi byly dva roky. A najednou jsem měla pocit – on mě miluje, on beze mě nemůže žít. Bohužel až později pochopíte, proč bez vás nemůže být. Protože vy jste jeho strom a on je to jmelí. Sice krásné, ale jen vás saje a ždímá, aby žil.
Podle výzkumů se domácí násilí odehrává až v 71 % v průměrně až nadprůměrně materiálně zajištěných rodinách. A jen ve 4 % chudých rodin. Vy jste také byli dobře materiálně zajištěni. Jak v tom ty peníze hrají roli?
Peníze dodávají mužům sílu, sebevědomí a pocit, že si mohou všechno koupit. A tím i vás. A vy musíte přijít jako žena – miláčku, prosím tě, dal bys mi na boty? V jiných rodinách třeba mají společný rodinný rozpočet, to my jsme neměli. U nás o finančních záležitostech rozhodoval jen manžel.
Týrané ženy k nepochopení okolí svým mužům často odpouštějí. Alespoň v těch prvních letech. Také jste mu uměla ze začátku odpouštět?
Neřekla bych, že člověk odpustí. Spíš děláte, že jste odpustila, a nechcete se k tomu vracet. Snažíte se, aby přestal ten řev, ty rány, aby to ustalo. Takže pro tu chvíli uděláte úplně všechno.
Kdy nastane ten okamžik, že má žena přestat věřit omluvám muže, že jí už nikdy nezmlátí?
Když ji zmlátí dvakrát. Protože, když to udělá podruhé, tak to bude i potřetí, počtvrté, už to bude pořád. Teď už to vím, ano.
A myslíte, že je k něčemu dočasný odchod manželky v těch počátcích, třeba po tom druhém zmlácení?
Pokud ten člověk není opravdu vyloženě psychopat, tak si uvědomí, že ta žena to myslí vážně a on opravdu může ztratit rodinu. Znám případy, kdy žena vzala děti a šla k mamince. A potom to manželství fungovalo v klidu dál. Někdy to opravdu pomůže.
Policie u vás doma byla mnohokrát. Řekla jste, že muž dokázal s policisty skvěle manipulovat. Když zazvonili u dveří, s úsměvem jim otevřel a zavolal na vás: Kami, máme hosty, postav na kafe. A oni měli pocit, že se u vás nic tak hrozného neděje. Vy jste se tvářila, že se nic neděje?
To víte, že ne. Ale oni vždycky řekli, že vidí, že je to už v pořádku. A potom už k nám odmítali jezdit s tím, že nejsou zvědavi na žádné manželské hádky. Jen jeden jediný policista z těch 150, co u nás byli, když viděl, že holky jsou ubrečené a já se třesu, mu řekl – víte, pane, za to můžete jít do kriminálu na osm let. Tohle je vyloženě násilí proti skupině obyvatel a opravdu si na to dávejte pozor. A potom, ještě když odcházeli, mi šeptl – víte, já sloužím celou noc, tak občas kolem vás pojedu a budu vás hlídat. Ani nevíte, jak jsem v tu chvíli měla aspoň trochu pocit bezpečí, že kdyby něco, tak je tam ten podaný prstík.
Poprvé jsem neviděla v očích svých dětí strach
Manžel po vás dva roky před svou smrtí vystřelil. Naštěstí jste se pohnula, takže vás kulka netrefila a prosvištěla do zdi. Policie tehdy podle vás řekla, že se nic nestalo, že to byla špatná manipulace s legálně drženou zbraní. To se mi ani nechce věřit, že to policii nezajímalo.
Oni řekli, že to budou řešit, až se něco stane.
Rok před svou smrtí byl váš manžel už obviněn z trestného činu, ale vy jste to trestní oznámení stáhla. Proč?
Jeho právní zástupce mi poradil, abych to trestní oznámení stáhla, že se pak manžel se mnou rozvede. Takže ten právník sepsal všechny smlouvy, které k rozvodu musí být, a řekl mi – teď si to dáme z ruky do ruky. Vy mi dáte to trestní oznámení, že je staženo, a já vám dám tohle. Ovšem potom se mně manžel vysmál, že je to jen kus papíru a že to byla finta. Spíš mě ale dostalo, že to byla finta i od toho právníka.
A pak začalo peklo.
Pak začalo peklo. Už jsem nesměla vůbec nikam. Ani otevřít hlavní dveře bez jeho svolení. Třeba mě u nás hledal kolega z práce. Několikrát u nás byl, protože jsem nebrala telefon. Ale manžel ho pustil maximálně k vratům garáže. A buď mu řekl, že nejsem doma, nebo že jsem odjela, že jsem nemocná, mám otřes mozku. A to byl můj poslední zaměstnavatel, který projevil zájem o mou osobu.
Byla jste odsouzena za vraždu manžela na deset let vězení. Nejvyšší soud nedávno rozsudek zrušil, takže podle zákona je nyní na vás pohlíženo jako na nevinnou. Ale čekají vás nové soudy. Co říkáte argumentům, že vražda – byť tyrana – zůstává vraždou?
Ano, je nepřijatelné, aby někdo někoho usmrtil. To je nepřijatelné. Ale na druhou stranu bych se já mohla ptát: Kde byla ta policie? Kde byla sociálka? Proč mi nepomohli?
Jak jste se cítila před dcerami, když vás poprvé přišly navštívit do vězení?
Strašně jsem se na ně těšila. A bylo vidět, že se těšily i ony na mě. Tenkrát do vazby mi napsaly dopis – maminko, víš, jaké je to bezvadné, jít se bez dovolení vyčurat? Úplně jsem to několikrát obrečela. A když pak přijely – říkala jsem si – co je na nich jiného? Prostě poprvé v životě jsem neviděla v očích svých dětí strach.
