Přesně určit, kdy šlehání žen pomlázkou vzniklo, není možné. Jak uvádí Pavel Horák z Etnologického ústavu Akademie věd ČR, původní středověká i novověká podoba pomlázky totiž počítá s mrskáním pro obě pohlaví.
„Tím, že to uvádí zpráva z roku 1610, se dá pak dovodit, že důraz na to, že mrskat mohou pouze muži, bude tedy novověký, ze 17. nebo 18. století a dále. Přesné datum nebo bod zlomu nedokážu určit,“ popsal.
Pro některé ženy je však zvyk nepříjemný až ponižující. Na jedno děvče může nastoupit hned několik mužů, kteří se často nezdráhají šlehat víc než jen symbolicky a používají přitom i hrubou sílu, po které i vznikají modřiny a podlitiny. Případně nezohlední prosby nebo strach, když dané ženě není takový kontakt příjemný.
Ještě ve středověku však podle Horáka zprávy popisovaly šlehání po ramenou a rukou, přičemž nejprve měli muži šlehat ženy a pár dní poté zase ženy muže. „Cílem bylo získat od druhého pohlaví velikonoční vejce. Důkazy o krášlení velikonočních vajec, kraslic, jsou až pozdější, z osmnáctého století,“ uvádí.
Schovávání do skříně, opilí koledníci
„Žádné vyložené trauma z Velikonoc nemám, ale doteď si pamatuju, jak jsem se jako malá schovávala před tátou a bratrovými kamarády do skříně. Už tehdy mi přišlo ponižující, že by se měl někdo dotýkat té části mého těla a ještě tak, že mě to bolí,“ vzpomíná nyní pětadvacetiletá studentka Klára.
Jak dodává, poté si vymohla, že pomlázku z velikonočních tradic její rodina vynechá. „Vyšlo to tak nějak přirozeně, prostě viděli, že mě ani mámu to fakt nebaví, tak toho nechali,“ konstatuje.
„Že mě někdo vyšlehá, to mě nijak neuráží, když to jsou moji přátelé nebo rodina. Ale často vidím, jak se při tom kluci hrozně opijí a pak jsou na některé ženy zbytečně brutální. To mi vadí,“ myslí si o tradici Jana, která vyrostla na vesnici, kde se velikonoční zvyky dodržují více než ve městech.
Pomlázku na svou manželku vytáhl vloni také premiér Andrej Babiš.
Velmi nepříjemnou zkušenost pak popisuje politoložka Anna Durnová, která se kromě vývoje současných demokracií a rolí emocí v oblasti vědy a zdraví zabývá také tématem bolesti v kultuře.
„Vidím to jako dnes. V předsíni já a tři kluci. Je mi deset, možná jedenáct. Mám na sobě černou skládanou sukni, kterou běžně nosím do divadla. Ségry totiž říkaly, že přes sukni to nebolí. Pro jistotu mám pod sukní i nějaké noviny, protože tihle tři od paneláků, jak jim provozně říkám, jsou známé firmy,“ popsala s tím, že kluci byli větší a starší než ona. Umělohmotným karabáčem tehdy dostala i před záda.
„Zatímco modráky na zadku a červená šmouha na zádech zmizely do týdne, trauma a pocit hlubokého ponížení jsem si sebou nesla dobrých pětadvacet let,“ přiznává.
S pomlázkou a empatií
Jak popisuje nyní, šlehání pomlázkou patří do oblasti zásahů do těla druhého, takže tato tradice je svým způsobem intimní. Doteky v rámci velikonočních tradic jsou něco jiného než bití, které v pořádku není. „Od toho jsou případně dedikované sexuální praktiky, které probíhají po dohodě všech zúčastněných,“ dodává.
„Tělesné prožívání v naší kultuře nepatří do veřejné debaty. Protože tam nepatří, může být skryto i utrpení s ním spojené. Může docházet k tomu, že něco se děje nepozorovaně, mlčky, bez protestu – protože o těchhle věcech se přece nemluví,“ doplňuje Durnová k nepříjemným zkušenostem žen.
KVÍZ: Jak se vyznáte ve velikonočních tradicích |
Jak však podotýká, pro mnoho lidí je ono šlehání pomlázkou jen záminka k návštěvě, ke společnému oslavení svátku, při kterém ke šlehání mnohdy ani nedojde. „Myslím si, že bychom se měli soustředit na to, zda je dostatek prostoru pro vyjádření názoru, a zároveň bychom v momentě, kdy dívka nebo žena řekne, že si něco nepřeje, neměli naléhat, nijak ji stigmatizovat, prostě bychom to měli přijmout,“ zdůrazňuje.
S tím souhlasí také ředitelka České ženské lobby Hana Stelzerová: „Cílem by měla být radost ze vzájemného setkávání, i když to nyní bohužel není možné. K této tradici by neměl patřit strach a násilí. To není příjemné, ani z legrace,“ uvedla.
Jak potvrzuje, některým ženám velikonoční šlehání může dokonce připadat ponižující. „Moc by se mi líbilo, kdyby k této tradici patřil spíše respekt jeden k druhému, nic přece není na tom se zeptat, zda daná žena chce ‚vyšlehat‘ nebo pouze přivítat koledníky a obdarovat je,“ konstatuje.
Podle Durnové je pak především otázkou žen, co dovolí. „Musí si umět říct, co je a co není v pohodě, jak chtějí, aby s nimi bylo zacházeno. Stejně tak si chlapci a muži musí umět říct, zda se té hry chtějí zúčastnit.“
Velikonoce se nezakazují
V souvislosti s Velikonoci je třeba také připomenout mýtus, který rádi šíří odpůrci Istanbulské úmluvy. Ti tvrdí, že úmluva zakazuje Velikonoce. Pravda to není. V roce 2018 to vyvracel například tehdejší ministr spravedlnosti Jan Kněžínek nebo Rada Evropy.
Jedná se, možná i záměrně, o mylný výklad odstavce, který říká, že „smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů“.
Jak však Rada Evropy podotýká, úmluva pouze říká, že kulturní nebo náboženské tradice nemohou být používány jako ospravedlňování násilí na ženách – celospolečenském a celoročním, zakořeněném ve výchově postavené na genderových stereotypech. Velikonoce úmluva tedy samozřejmě nezakazuje.
Jak také Durnová uzavírá, smyslem feministické diskuze o Velikonocích rozhodně není snaha vymazat tento zvyk z naší kultury nebo tvrdit, že všichni muži, kteří chodí s pomlázkou, jsou násilníci.
„Ta diskuze má otevřít prostor pro debatu, co pomlázka dělá s naším obrazem ženského těla, co může dívkám a chlapcům způsobit, co se za ni může schovat,“ uvedla s s tím, že debaty o Velikonocích často nepřipouští jiné příběhy než ty, že je to pro všechny zúčastněné legrace.
Ženská zkušenost však může být často jiná. I proto je důležité naslouchat a s empatií vnímat své blízké, kterým pomlázka může být nepříjemná.
