K vědeckým experimentům s LSD se nedávno vrátili pracovníci Národního ústavu duševního zdraví. Oslovili kolegy, kteří si prošli před několika desítkami let testováním LSD pod dohledem lékařů. Jejich anonymizované odpovědi vesměs potvrdily, že na pokus vzpomínají jako na přínosnou zkušenost (více čtěte zde).
Pokusy, kdy lidé dostávali pod dohledem lékařů tehdy ještě nezakázanou látku, jsou kapitolou medicíny, jež trvala v tehdejším Československu bezmála třicet let - od 50. až do 70. let - a prošly jimi odhadem stovky dobrovolníků.
Pokusnými osobami byli většinou vysokoškolští studenti nebo sami psychiatři a psychologové. V Československu ale látku testovali i příslušníci armády (viz video na konci textu). Experimenty utlumila až úmrtí mimo vědecká pracoviště u těch, kteří halucinogenní látku zneužívali.
Ještě jako vysokoškolský student se testu s LSD účastnil také sociolog Libor Prudký. I dnes se o něm zmiňuje ve svých přednáškách, když studentům popisuje roli drog ve společnosti.
K vyprávění o jeho ojedinělé zkušenosti redakce přizvala lékaře Martina Hollého, který vede Českou psychiatrickou společnost a léčebnu pro duševně nemocné v Bohnicích.
Co se o experimentech s LSD dá dnes říci? Proč se dělaly a byly opravdu jen věcí psychiatrie?
Martin Hollý: Psychiku ovlivňující účinky LSD se objevily ve čtyřicátých letech minulého století. Zajímavostí je, že účinek této látky byl objeven náhodou. Doktor Albert Hofmann, který LSD syntetizoval, se sám náhodně intoxikoval. Výzkum možného využití LSD v psychiatrii vycházel z toho, že látka imitovala mechanismy, jež mohou způsobit duševní nemoc. To znamená, že lékaři po jejím podání mohli předjímat, co se děje v mozku při schizofrenii. LSD představovala zjednodušenou zkratku při zkoumání.
Druhou linií experimentů bylo možné terapeutické využití halucinogenů v odhalování a zpracovávání vnitřních nevědomých konfliktů osobnosti, které jsou důvodem některých psychických poruch. Třetí linie pak představovala pomoc profesionálům v oboru duševního zdraví, aby lépe porozuměli prožitku pacientů, aby dokázali lépe sledovat příznaky a vytvářet tak i nějakou terapeutickou atmosféru. Pokud odborník prožije stav, kdy, zjednodušeně řečeno, 2 a 2 nejsou 4, tak se mu pracuje snáz s někým, kdo mu tvrdí, že 2 a 2 nejsou čtyři. Má to samozřejmě svůj limit. Ne každý ortoped musí mít zlomený krček, aby mohl operovat zlomené krčky. Stejně tak my nezažijeme všechny psychické stavy.
Ale on zlomený krček lze vidět, s duševní nemocí to tak jednoduché není.
Martin Hollý: I průběhy schizofrenií mohou být jiné a vždy je za tou nemocí individuální příběh. Každopádně ten zážitek, že najednou ty věci jsou jinak, tak je pro terapeuta důležitý.
Historie LSDÚčinky LSD objevil náhodou švýcarský chemik Albert Hofmann v roce 1943. Nedopatřením si potřísnil kůži na zápěstí roztokem LSD-25, který předtím sám vyrobil. Dostavily se mimo jiné intenzivní pocity štěstí, ale i úzkosti. Tři dny na to záměrně požil 250 mikrogramů LSD. Od této dávky očekával podstatně nižší účinek, než jaký ve skutečnosti měla. Halucinogenní stav zastihl Hofmanna, když se na kole vracel z laboratoře domů. "Měl jsem pocit, jako bych se rozkládal za živa," popsal Hofmann po svém příjezdu. Následovala série experimentů, ke kterým se připojili rovněž kolegové Hofmanna. |
Jak jste se, pane doktore, k experimentu s LSD dostal?
Libor Prudký: Bylo to v šedesátých letech, tehdy jsme se dozvídali o beatnicích a víc než dříve jsme se doptávali sami na sebe. Po padesátých letech přišlo velké povzbuzení. A v této době jsem se od kamarádů z psychiatrické léčebny dozvěděl o LSD. Tehdy jsem jim vzkázal, že se jim hlásí dobrovolně pokusná osoba. A oni si mě do testování přizvali.
Přijel jsem do léčebny na Vysočině a dodnes si pamatuji, že byl rozdíl mezi dávkováním - říkalo se mu tehdy stovka a dvoustovka. Vůbec nevím, proč to rozlišovali a co to přesně znamenalo, ale vím, že mi dali dvoustovku. Byl jsem na lůžku, oni mě kontrolovali a ten zážitek byl ohromující. Barvy se mi rozložily do spektra duhy, začal jsem vidět do věcí, strašně moc jsem psal a kreslil.
Martin Hollý: V tom je LSD zvláštní, že průběh intoxikace má více či méně standardní průběh.
Libor Prudký: Bylo to ohromné. Látku jsem dostal odpoledne a vydržel jsem do tří, čtyř do rána. Ale pak jsem úplně odpadl, a když jsem se probudil, bylo mi hrozně zle. Strašně mě bolela hlava a musel jsem tam další den zůstat, protože jsem nebyl schopný odejít.
Kde vám LSD podali?
Libor Prudký: Byl to pokoj v psychiatrické léčebně. Byl jsem v něm já, jeden lékař a jedna nebo dvě zdravotní sestry. Po celou dobu jsem byl pod dozorem. Měl jsem písemně nebo kresbou zaznamenávat stavy a to, co se se mnou děje. Ale v tu chvíli to nebyla povinnost, ale radost, protože jsem chtěl psát či kreslit a šlo mi to samo. Později jsem ty poznámky a obrázky ale někde založil nebo vyhodil.
Umocnila experimentování s halucinogenem zmiňovaná šedesátá léta?
Libor Prudký: Těžko říci. Možná ano, ale nemyslím si, že by to na nich stálo. Možná, že šedesátá léta lze zachytit metaforou - třeba, že celá ta léta byla "viděním". Ta doba byla, a to slovo je hrozné, ale příznačné, "těhotná" nadějemi. Ale to se těžko popisuje.
Právě proto se ptám, zda to nenahrávalo experimentům s LSD.
Libor Prudký: Zatímco dneska je droga náhražkou za nějakou skutečnost, v šedesátých letech to bylo úplně opačně. My jsme se pokoušeli mimo jiné prostřednictvím těch experimentů skutečnost pochopit co nejhlouběji.
Martin Hollý: To mluvíte ale o své zkušenost a jistém výseku reality, protože LSD se zneužívala hned od začátku. Nejenom v USA, ale i tady byla spousta lidí, kteří utíkali od reality.
Libor Prudký: Samozřejmě, tam šlo spíš o revoltu než cokoliv jiného. Ale celá ta věc nebyla o útěku, ale o tom postavit se vůči němu. V tom to bylo jiné než dnes. Ale všechny generalizace jsou špatně. Fakt je ten, že atmosféra šedesátých let vědecké pokusy s touto látkou nejspíš skutečně umocňovala.
Martin Hollý: V zásadě máte pravdu. Šedesátá léta byla obecně obdobím experimentování. Když se podíváme na Timothyho Learyho (psycholog, přednášel na Harvardově univerzitě, který proslul experiment s LSD, pozn. red.), tak mnohé z toho, co dělal, nebylo žádným vědeckým experimentem. LSD podporovalo kreativitu, takže bylo oblíbené zejména mezi umělci. Až když rozšíření LSD mimo půdu vědeckých experimentů a jeho zneužívání či nekontrolované užívání vedlo k úmrtím a poškozením psychického zdraví, protože účinné halucinogenní dávky jsou velmi nízké a předávkování může být smrtelné, tak se tato látka dostala na seznam zakázaných a utlumilo se i celosvětové výzkumné podávání LSD zdravým dobrovolníkům.
Experimenty s LSD ale umocnila ještě jedna věc. Když si vezmeme vývoj psychiatrie, tak v padesátých letech přišly tablety chlorpromazinu a ty tehdy přinesly ohromný start všech výzkumů. Stalo se, že člověk, který byl naprosto šílený, dostal chlorpromazin a druhý den neměl halucinace a byl v podstatě normální. I když dnes víme, že tomu tak nebylo zcela. Najednou se přišlo na to, že mozek je možné takto chemicky ovlivňovat. A na tom se LSD svezla, protože to bylo něco, co dokázalo modelovat schizofrenii a vyvolat tedy i velké naděje, že ji bude možné léčit. Navíc do té doby převažovala hypotéza, že schizofrenie má něco společného s dopaminem (hormonem, který funguje jako přenašeč impulsů v mozku, pozn. red.), jenže LSD funguje přes serotonin (přenašeč nervových vzruchů, který ovlivňuje mimo jiné náladu či spánek, pozn. red.). Ukázalo se tedy, že schizofrenie nemusí fungovat tak, jak jsme si do té doby mysleli.
Takže LSD nebyla slepá ulička, ale něco, co psychiatrii posunulo dál?
Martin Hollý: Ano. Ale myslím, že nešlo jen o psychiatrii, že to posunulo dál i mnoho z těch, kteří tehdy testováním prošli.
Experimenty dnešní dobyLSD nebylo prvním ani posledním experimentem, který dělali lékaři na pokusný osobách. V současné době jsou podle Martina Hollého nejsllibnější experimenty s ketaminem. "Je to látka, která původně sloužila jako veterinární anestetikum a má také halucinogenní potenciál," vysvětlil Hollý. Ketamin se ale jeví také jako slibné antidepresivum. "Tento klinický efekt už je u ketaminu potvrzený. Jde o to, že současná antidepresiva dokáží pacientovi zabrat po druhém nebo třetím týdnu, pokud to dobře jde. U ketaminu efekt nastupuje po druhé nebo třetí hodině od injekčního podání. Nevýhodou je, že účinek trvá týden. A teď se proto řeší, jak jej dávkovat. Je ale možné, že by mohl být využitelný při překlenutí období, než zaberou klasická antidepresiva," vysvětlil Hollý. Psychiatři ketamin na sobě už začali testovat. Experimenty se konají nejen v Česku. "Pokud má být něco pro lidi, vždy je nutné to na nich také odzkoušet," podotkl Hollý s tím, že ketamin má velmi dobrou šanci uspět jako pomocník v léčbě lidí. |
Prošlo těmito experimenty v Československu hodně lidí?
Martin Hollý: Osobní zkušenost s testování nemám, vím jen to, co jsem se dozvěděl od kolegů. Určitě jich byly stovky. Většinou šlo o mladé, zdravé lidi, kteří se přihlašovali jako dobrovolníci. Mezi nimi byli studenti, psychiatři nebo jiní lékaři. LSD se, myslím, testovala také na vojácích, protože organizované jednotky šly lépe oslovit. Testování mělo určitý lékařský protokol, aby do něj lékaři nevpustili ty, které by mohl takový zážitek ohrozit.
Dohlíželi na průběh experimentu psychiatři?
Martin Hollý: Nevím přesně, jaké bylo složení výzkumného týmu, ale lidé byli při experimentu hlídáni po tělesné i duševní stránce.
Vybavujete si, že by se LSD testovala v době, kdy jste vstoupil do praxe?
Martin Hollý: V devadesátých letech byly pokusy s LSD v podstatě uzavřenou kapitolou. Překvapilo mě ale, že kolegové, kteří v té době byli na konci své kariéry, říkali, že tuto látku kdysi zkoušeli ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, což je současné Psychiatrické centrum Praha. To znamená, že se pokusy netýkaly jen mladých, protože kolegům v té době muselo být kolem čtyřiceti.
Kdo na tom výzkumné pracovišti experiment vedl?
Martin Hollý: Tehdy to byl zejména Stanislav Grof, jenž po zákazu LSD rozvinul metodu holotropního dýchání. Napomáhala vytvořit podobný prožitek, tedy stav změněného vědomí, bez chemické látky - jen s pomocí dechového a psychologického působení.
Libor Prudký: Pamatuji si, a velmi mě to zaujalo, že prostřednictvím změněného vědomí bylo možné dostat se do stavu hlubokého podvědomí a dávno zapomenutých zážitků. Vím dokonce o člověku, který si díky této látce vzpomněl na zdroje choroby, jež sahaly do prenatálního stavu. A na základě jeho vzpomínek pak mohli stanovit léčbu. Bylo něco takového možné?
Martin Hollý: Každý máme vědomí, což je drobná slupka toho, co si uvědomujeme, pak máme nevědomí, tedy všechny informace, se kterými jsme se setkali, uložili si je a máme je někde netříděné. A pokud v nevědomí vzniká mezi informacemi nějaký konflikt, tak se to projevuje třeba psychosomatickou nebo neurotickou potíží. Jung přišel s teorií, že existuje ještě kolektivní nevědomí, tedy že se dokážeme napojit na to, co je společné všem lidem, což jsou například archetypy, symboly a obdobné věci.
LSD měla být chemickou zkratkou do nevědomí. Potenciál LSD byl v tom, že jednou dávkou bylo možné vyvolat to, po čem pátráme při terapii třeba dva nebo tři roky. LSD byla chemickou podporou psychoterapeutického procesu, tedy při pátrání ve vzpomínkách na hranici nevědomí. Vím, že existovaly přesně určené dávky LSD, z nichž jedna měla uživatele přivést k porodu, další ke vzpomínkám ještě z doby vývoje v děloze. Nakonec se však ukázalo, že LSD medicínu nezachrání.
Pane řediteli, říkal jste mi, že těmi československými vědeckými experimenty s LSD si mohli projít prakticky všichni lidé, kteří dneska něco znamenají, tedy působí ve veřejném životě. Mohl byste to rozvést?
Martin Hollý: Byla to nadsázka.
Libor Prudký: Ty zdviže jsou komplikovanější.
Martin Hollý: To na jedné straně. Na druhé straně člověk, který apriori odmítá poznání něčeho nového, zůstane někde v řadě a nebude z ní asi vyčnívat. To neznamená, že někdo, kdo do experimentu nenaskočil, nebude mít tento potenciál.
Může se takový experiment v něčem odrazit na celé společnosti?
Libor Prudký: Takového tvrzení bych se bál. Když děláme třeba výzkumy elit nebo životní dráhy, tak se tam promítá ledacos. Ale nevím o tom, že by se v některém našem výzkumu objevil zážitek tohoto druhu. Aktivita, či pasivita se tam objevuje docela jistě. Jestli je ale experiment s LSD produktem aktivity, to já nevím.
Martin Hollý: Tak minimálně to chce zvednou tu ruku a přihlásit se k němu, někam dojít, mít trochu otevřenou mysl.
Libor Prudký: Asi ano, ale těžko bych si troufl vidět to jako sociologický fenomén. Lze nalézt určité tendence, ale jestli jsou identifikovatelné prostřednictvím tohoto zážitku, to nevím. Ti lidé se k tomu dostali, protože stáli o to něco nového poznat.
Martin Hollý: Ono asi bude spousta lidí, kteří se toho zúčastnili a nic dalšího jim to nepřineslo.
Libor Prudký: U nich to zřejmě nebylo zasazeno do ničeho dalšího. Nebo překryto. Možností výkladu je skoro nekonečně mnoho.
Martin Hollý: Myslím si, že změněné vědomí je pro jakéhokoliv člověka jeden z velkých a často i klíčových zážitků. Někam ho posune. Je otázkou, zda směrem produktivním, nebo někam, kde bude více upadat do nejistot, protože najednou zjistí, že nemá život úplně pod kontrolou. Pak kvůli tomu může být úzkostný.
Libor Prudký: Ale pokud si pamatuji, akutně to byl takový zážitek, ve kterém by chtěl člověk zůstat. I když jsem si ho už nikdy nezopakoval.
Martin Hollý: To je další věc. Řekl bych, že je to takové rozhození billiardového stolu, který pokud se dobře učeše, tak je velmi produktivní. Ale bez toho učesání to nejde.
Podívejte se na ukázky z unikátního filmu z archivu Vojenského historického ústavu. Zachycuje chování důstojníků Československé lidové armády po podání LSD ve střešovické vojenské nemocnici. Snímek je z počátku 70. let:
